Nedostatečné osvětlení velmi rigidní cesty

Oceňovaná kniha, jejíž název je výpůjčkou z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, intenzivně reflektuje metatéma psaní jako takového, vztahu reality a fikce, textu a paměti. Foerovo střídání vyprávěcích perspektiv s sebou přináší stylovou rozmanitost a záměrně kolísající literární kvalitu jednotlivých textových segmentů. Roztříštěnou formou se tak popisuje hledání jednotlivých kusů minulosti, vzpomínání a rozpomínání se.

Katalog paměti

Adaptace do filmové podoby, pod kterou je podepsán herec Liev Schreiber (Hurikán v ringu neboHitler: Vzestup zla), princip výstavby Foerova románu opomíjí. Kniha obsahuje tři střídající se proudy textu: navýsost literární magicko-realistickou fikci autora Jonathana Safrana Foera popisující historii židovského štetlu Trachimbrod, komickou angličtinou ozvláštněné vyprávění o setkání Ukrajince Alexe s Jonathanem i jejich společném pátrání po Trachimbrodu a konečně Alexovy dopisy spojující a hodnotící oba zmíněné textové proudy. Kromě pochopitelné absence Alexových dopisů ve filmu chybí také celá fiktivní historie Trachimbrodu.

Tento zplošťující krok se ukazuje jako zásadní ve vztahu k postavám i ke klíčovému tématu vzpomínání. Zatímco v románu nebyl Foer pouze jedním z protagonistů poněkud strnulého pátrání, ale také spisovatelem, který se vyrovnává s minulostí psaním fiktivního textu, ve filmové adaptaci je téma psaní takřka úplně smeteno ze stolu. Postava Jonathana (Elijah Wood) připomíná víc než co jiného karikaturu amerického Žida, který je ztracen na divokém východě, většinu času mlčí a kulí oči. Kromě toho se prokazuje pouze jedinou aktivní činností – neustále sbírá do sáčků veškeré předměty, se kterými přijde do styku.

„Nejsem spisovatel, ale sběratel. Sbírám rodinné věci,“ prohlašuje v jednom místě filmu Jonathan. Obě dvě zmiňované činnosti, psaní a sbírání, rekonstruují minulost a zpředmětňují paměť. Filmovému Jonathanovi ochuzenému o psaní zbývá obsesivní shromažďování, skládání obrazu minulosti z tisíců nekomplementárních částí reprezentovaných předměty. Jejich sbíráním se Jonathan snaží pochopit, co se stalo, jejich uvězněním v sáčku a pověšením na zeď vytváří z minulosti statický a mrtvý katalog ukořistěných trofejí.

Filmový digest

Teprve v druhé polovině snímku nalézá Jonathan něco víc než muzeální exponáty – sestru Augustine, která zažila Trachimbrod před válkou a během ní a dobře znala jeho dědečka. Její dům je sice (stejně jako Jonathanův americký pokoj) naplněn systematicky uchovávanými předměty, měkký hlas ale dokáže vyprávět příběhy autentické paměti postihující klíčové časové období. Jonathan i Alex (Eugene Hütz), kteří jsou oba zmateni současností a tento problém absorbují každý po svém (u Alexe je to pro změnu neodůvodněná, ale o to horlivější fixace na americkou popkulturu), nalézají v ženině vyprávění klíč k pochopení minulosti a tím i predestinaci svých současných životů.

Vyprávění o osudu Trachimbrodu je provázeno postupným rozpomínáním se Alexova dědečka (Boris Leskin). Brutální příběh o vyvraždění židovských obyvatel obce propojuje téma kolektivní viny (osud Židů za války a holokaust jako takový) s vinou individuální. V stále se množících, formálně odlišených retrospektivních záběrech se v postupných náznacích vkládá do portrétu osudu trachimbrodských Židů a Jonathanovy rodiny příběh smrtelného hříchu Alexova dědečka.

Zatímco postavy Alexe a Jonathana a jejich „ztraceno v překladu“ ovládají první polovinu filmu, která hraje především na humornou notu kontrastu zkarikovaného východoevropského absurdistánu a americko-židovské naškrobenosti, pro druhou polovinu je klíčový proces „osvětlení“, kterým projdou všechny hlavní postavy. Zhmotnělé vyprávění o trachimbrodské apokalypse postupně film zahaluje do čím dál temnějších tónů, rozdíl mezi úvodem v intencích kusturicovské explo­sivnosti a závěrečným dědečkovým hrůzným rozpomenutím se je propastný.

Kamera Matthewa Libatiquea (spolupracoval s Darrenem Aronofskym na filmech Pi a Rekviem za sen) sice diváka neustále zásobuje kompozičně i barevně velmi dobře propojenými obrazy, dechovková hudba spolehlivě drží tempo a herci odvádějí nadprůměrné výkony – to vše přesto není schopno zakrýt základní nedostatky Schreiberova filmu. Dominantním trendem při adaptaci psaného textu bylo odřezávání, odstřihávání, zjednodušování. Naprosto osvětleno se tak stalo pouhým digestem z daleko komplikovanějšího románu. Filmem, který především kvůli absenci literárního tématu a nefungujícímu propojení grotesknosti a vážnosti neosvětluje naprosto, ale pouze zčásti.

Autor je přispěvatel serveru Nostalghia.cz.