Marie Antoinetta

Je sedmého dubna roku 1770. Čtrnáctiletá rakouská princeznička Marie (Kirsten Dunstová) se na hranicích loučí se svými dvorními dámami, odkládá své staré oblečení a vstupuje na půdu francouzské říše… Třetí snímek americké režisérky Sofie Coppolové provázejí velká kritická i divácká očekávání. Svými předchozími filmy Smrt panen a Ztraceno v překladu si Coppolová vydobyla status jedné z největších nadějí současnosti a nutno hned v úvodu říci, že Marie Antoinetta její postavení rozhodně nijak neoslabí.

Tři stadia vývoje

Již úvodní titulky vyvedené v křiklavě růžové barvě naznačují, že Coppolová se nerozhodla natočit suchopárný historický velkofilm, plný unavujících dat a neživotných postav. Marie Antoinetta není lekcí z dějepisu, ale stylizovanou interpretací jedné výrazné historické figury. Coppolová důsledně vychází z faktů (scénář je ostatně adaptací románu britské historičky Antonie Fraserové), ta jsou ale jen základem pro její interpretační práci.

V centru snímku neochvějně stojí hlavní hrdinka a její tragický úděl. Téma ztracené ženské hrdinky dominuje již v režisérčině debutu Smrt panen (nejvýraznější postavu Lux navíc ztvárňuje také Kirsten Dunstová) a objevuje se i ve filmu Ztraceno v překladu. Titul tohoto díla se dá vztáhnout i na Marii Antoinettu – nejen proto, že je cizinka, ale i pro její spontánní, živou povahu, která tolik kontrastuje se studeným světem panoptika jménem Versailles. Úvod díla ovládá rytmizovaný stereotyp života ve zlaté kleci a hrdinčina marná snaha nalézt se ve vztahu k postavám, prostoru a také svému věku.

Zatímco kritika se stále nemůže smířit s anachronickým využitím hudby nové vlny osmdesátých let (New Order, Bok Wow Wow, Adam Ant), ve filmu se objevuje daleko zásadnější vazba na současnost, která se vztahuje k vývoji protagonistky. V momentě příchodu do Versailles je Marii Antoinettě pouhých čtrnáct let a bude procházet třemi stadii vývoje dnešního typu dezorientované ženy. Jako teenagerka je drcena vyprázdněnými dvorními rituály stejně jako sedm let trvající sexuální krizí a s ní spojeným neustálým společenským tlakem. Nenaplněnost vztahu s manželem se později transformuje do druhého období, které lze současným slovníkem nazvat jako období „posh“. Tupírované paručky, roztodivné dortíčky, dechberoucí střevíčky, kamarádky a kartičky – to je extrémní podoba současného typu konzumní ženy, která nemá valné existenční starosti a je cele v zajetí své pseudoemancipace. V poslední třetině snímku začínají pomalu převládat smutné, melancholické tóny a tísnivý pocit samoty, podpořený dlouhými pasážemi bez dialogů. Z Marie Antoinetty se stává zelená vdova: manželka zaneprázdněného muže, trávící čas s dětmi v prázdných pokojích. Tempo filmu se velmi zvolňuje a celoživotní samota se jeví ještě palčivěji… Zatímco hudba je pouhým formálním oživujícím prvkem, ve ztracení Marie Antoinetty lze pro jeho vazbu k současnosti najít model obecně ženského tragického osudu a významové jádro celého opusu.

Historie vs. pop-art

Z hlediska režisérky Sofie Coppolové lze vnímat Marii Antoinettu také jako osobní zpověď. Sama totiž prožila v mnoha směrech obdobný příběh jako její hrdinka – narodila se do slavné rodiny (otec je režisér Francis Ford Coppola, bratr režisér Roman Coppola, bratranec herec Nicolas Cage) byla od počátku konfrontována s velkými očekáváními a stala se terčem zdrcující kritiky (Zlaté maliny za herecký výkon ve filmu Kmotr III, kde na poslední chvíli zaskočila za Winonu Ryderovou). Její filmové téma ztracené ženské hrdinky, nenacházející harmonii s okolím ani se svým mužským partnerem, tak získalo nový, privátní rozměr…

Ženský princip ovládá celý film i ve smyslu selekce událostí. Téměř úplně je ignorován politický kontext doby. „Mužské záležitosti“ typu války, konference či honů jsou použity pouze jako prvek karikující ňoumovitého krále Ludvíka XVI. (Jason Schwartzmann). Daleko větší prostor dostávají aférky, klepy a módní trendy. Učebnicový obraz historie v masivním rámu se všemi dostupnými detaily je nahrazen letmou popartovou skicou, kterou lze každý den nanovo přepudrovat. Nevídaná opulentnost celé výpravy, chrlící desítky scén přeplněných luxusem a rokokovým kýčem, záměrně svádí diváka k ulpívání na povrchu či detailech a šálí jeho úsudek. Množství předvedeného pozlátka může vzbudit dojem, že pozlátkem je i celý film. Přesto tomu tak není – i módní ikony své doby mají totiž srdce, stejně jako dcery slavných otců. Dvorní dámy musí při převlékání vrstevnatých a mohutných šatů drobnou královnu permanentně hledat a podobná práce čeká při probírání se filmem také diváka.

Autor je přispěvatel serveru Nostalghia.cz.