Památková péče se má otevřít vůči společnosti a má se zvýšit věhlas oboru. Co vše si pod tím lze představit, stejně jako rozbor až schizofrenního přístupu nového generálního ředitele NPÚ Tomáše Hájka, naleznete v následujícím textu.
Co se rozumí zvyšováním prestiže památkářů? Kromě neustálé kritiky podřízených a blíže nespecifikovaných „památkářů“ jako by lidé tohoto označení nestáli ani za uctivé slovo a jako by neměli konkrétní jméno. Nebudu zde popisovat převraty názorů v případě státních hradů a zámků ani psát o snaze plošně odvolávat kastelány a následném dementi, o zpochybňování počtu kulturních památek, o zmínkách ve smyslu jejich případné restrikce a jiných peripetiích, které svědčí o tom, že žádná předem promyšlená koncepce neexistuje, a pokud se rodí, pak ad hoc od případu k případu.
Oportunismus a konzervativnost
Především chci očistit slovo oportunismus, které mnozí z nás máme spojené s dobou normalizace a se známým Poučením z krizového vývoje. Opustíme-li tuto významovou přítěž, pak v příběhu o památkové péči a ideologii „reformátorů“ najdeme mnohé z toho, co slovo „oportunismus“ znamená. Dokladem nám budiž argumentace, která se užívá pro podporu demontáže systému státní památkové péče. Nebudeme se zabývat tím, zda a jak změny provést, nýbrž rétorickými obraty používanými generálním ředitelem Národního památkového ústavu Tomášem Hájkem.
Ve svých vystoupeních kritizuje především konzervativnost jedince zvaného památkář. Přitom konzervativnost považuje a priori za zápornou vlastnost a opět nerozlišuje. Kdo a jak je konzervativní? Jsou tím postiženi všichni pracovníci státní památkové péče, nebo někdo více či méně, a co to znamená? S proponovanou změnou, tedy s odstraněním oné konzervativnosti, má přitom souviset i větší vstřícnost vůči společnosti. Té je opravdu třeba všude, nejen v památkové péči. Horší je, když se ona vstřícnost zaměří jen na určitou skupinu. Třeba na investory, o nichž Hájek říká, že je nechce vyhánět na okraje měst (rozhovor s Markétou Kohoutovou pro Bulletin České komory architektů č. 1/2006), že je třeba jim vycházet vstříc. Za jakou cenu?
Pokud si převedu takto chápanou vstřícnost do vlastní zkušenosti, tak například společnost Kaufland, která si navzdory odporu značné části veřejnosti ve Frýdku-Místku a proti zamítavému stanovisku ostravského pracoviště Národního památkového ústavu postavila hypermarket přímo v rámci historického centra Frýdku, měla být naopak lákána a chválena, že zastavěla pomalu větší plochu, než je sousední historické náměstí u frýdeckého zámku. Jak prohlásil T. Hájek v rozhovoru pro Reflex č. 13/2006: „Já samozřejmě vím, že mezi investory jsou často pravá zvířata. Ale památková péče nemůže takovým lidem klást v této době žádný odpor, protože to je marginalizovaná skupinka několika lidí…“
Nevím sice, zda marginalizovaná skupinka několika lidí jsou oni investoři, nebo památkáři, zato jsme mohli v jiných vyjádřeních generálního ředitele číst, že Národní památkový ústav je obrovitý, že je to kolos a tak podobně. Jde tedy v případě památkářů včetně aktivních občanů o marginalizovanou skupinku, nebo o kolos? Kdy lze investorům říci, že něco nepřichází v úvahu? V jiné době? Včera nešlo klást překážky komunistickému establishmentu, pak nešlo klást překážky s ohledem na nezadatelná práva, dnes nelze klást překážky investorům – a zítra? Přitom v tomtéž rozhovoru Hájek ve vztahu k památkové péči konstatuje: „…já chci, aby to byla ofenzivní síla, která je schopna probouzet lepší svědomí společnosti.“ Chápu dobře, že lepší svědomí lze probouzet jen domluvou a dobrou radou, a když na to nikdo nereaguje, pak je vše dovoleno?
Filosof
S ohledem na uvedenou rétoriku je zarážející i neustálá změna optiky, respektive hodnotových měřítek neosofisty Hájka. Z jedné strany je něco obrovité, ale když se na to podíváte z druhé strany, je to nicotné. V záležitosti investorů tudíž platí, že když přicházejí ekonomicky silné skupiny do země a do konkrétního místa, zapomeňte na jakýkoli korelativ. Prostě proto, že nic neznamenáte, stát že je chudý (když chce – zajímavé, že to neplatí v případě společnosti Hyundai), a hodnota peněz alias energie znamená vše. Není to vzkaz pro „marginalizované“, vyplývající jak z knihy Zánik a vznik památkových péčí, tak i z následujících Hájkových textů?
Dalším velmi oblíbeným tématem textů T. Hájka je spojení ekologie a památkové péče. Putovní výrok o slunečních kolektorech na chrámu sv. Víta, učiněný minulý rok, ale dnes bagatelizuje, neboť nyní považuje Hradčana za nedotknutelnou památku. Přesto zůstává přetrvávajícím leitmotivem kampaně za novou podobu památkové péče údajná snaha o hledání nové funkce pro nevyužívané a chátrající památky, neboť: „Evropa říká poněkud provokativně, že pouhá obnova kulturní památky (bez oživení funkce) není aktem strukturální povahy“ (Literární noviny č. 15/2006; Zánik a vznik památkových péčí, Praha 2005, atd.). Můžeme spekulovat o tom, co a kdo představuje Evropu a co to znamená strukturální povaha obnovy památky. Je paradoxní, že za takovou obnovu musí být považovány například Hájkem zmiňované sluneční panely na obnovených památkách.
V jednom textu dokonce hodil památkářům rukavici, neboť konstatoval, že nemohou proti jeho argumentům z hlediska dneška nic namítnout, protože památka bude zachována, panely budou tvořit novou přidanou hodnotu, která nebude narušovat hodnoty památkové, a navíc vznikne ekologická energie. A tak rukavici zvedám. Neříkám přitom, že žádná památka nebude moci být rozšířena o sluneční elektrárnu. Sám jsem viděl odstavenou koksovnu u dolu Zollverein v německém Essenu, jejíž součástí taková elektrárna byla. Ale je na pováženou, když se v případě změn funkcí píše a priori o této formě a píše to ekolog. Přitom kdo jiný než ekologové, a to v celé Evropě (Tomáš Hájek pracoval mj. jako poradce Ministerstva životního prostředí), by měli důrazně požadovat, aby povinnost umisťovat sluneční elektrárny byla závazná do budoucna pro všechny investory, kteří budují rozměrné objekty, ať už obchodní, skladovací nebo výrobní, s velkými střešními plochami. Taková elektrárna na místní fabrice nebo supermarketu je mnohem zásadnější kulturní, ekonomickou a ekologickou výzvou než spekulace o slunečních panelech na historických a konstrukčně daných střechách tvrzí, far, kaplí či kostelů.
To jsou jen dva okruhy témat, svázaných s krizí v památkové péči. Na jedné straně otázka vstřícnosti – tedy společenské shody – vůči komu a jak. Na druhé straně pak problematika péče o památku, otázka její funkce a případně její nové využití. Přitom tyhle okruhy vyžadují mnohem pečlivější a hlubší promýšlení a je škoda, že zásadní názory jsou nyní zastíněny naznačenými myšlenkovými konstrukcemi. Jestliže má probíhat otevřená diskuse o reformě památkové péče a zároveň by měla být pozvednuta prestiž oboru, pak se obávám, že výše popsaná argumentační platforma odsuzuje tuto snahu k neúspěchu, ba dokonce svým nezodpovědným a povrchním pojetím památkovou péči poškozuje. Přesto nepovažuji probíhající diskusi za marnou. Naopak již teď umožňuje tříbení názorů, upozorňuje laxní veřejnost, že památky neexistují odjakživa samy od sebe a v konečném důsledku prověří, jaké hodnoty naše společnost považuje za důležité a jaké ne.
Autor je historik umění.