V A2 č. 17/2006 vyšel komentář Dialektika Tomáše Hájka, jehož autor M. Strakoš analyzoval teoretická východiska a slovník tehdy nového ředitele NPÚ. Téhož komentátora jsme požádali o názor na působení Tomáše Hájka ve chvíli, kdy byl odvolán.
Odvolání generálního ředitele Tomáše Hájka z čela Národního památkového ústavu počátkem minulého týdne bylo dlouho očekávaným, přesto překvapivým výsledkem nespokojenosti odborné i laické veřejnosti s působením tohoto originálního šéfa jedné z důležitých složek státní památkové péče.
Ať už je to, jak chce, během uplynulých devíti měsíců prodělala památková péče horké chvilky, na které bude ještě dlouho vzpomínat. Mistr rázných rozhodnutí v postavě ministra Jandáka vnesl totiž svými nekompetentními zásahy do oboru takovou dynamiku, že se nejen památkáři, ale i na začátku netečná veřejnost nestačili divit. Jím a jeho komisemi vybraní lidé úspěšně zapracovali na rozmetání systému a jeho kontinuity. Podobnost s převratem tu byla se vším všudy. Vždy se nejprve obsazují důležité posty loajálními lidmi, odstraňují se nepohodlní, přepisují se ústavy, mění zákony a to vše v rychlém sledu. V památkové péči došlo především na Národní památkový ústav. Tomu značně nekoncepčně vévodil na pomyslném památkářském trůně, jak o tom sám rád hovořil, nyní odvolaný generální ředitel. Počátkem roku nastupoval do instituce, která jako každá čekala na podněty k vývoji. Hájek však udělal to nejhorší, co mohl. Obklopil se snaživými rádci a začal aplikovat své zmatené teoretické představy, značně vzdálené od skutečnosti. Používal politiku cukru a biče, doprovázenou šířením polopravd a vytvářením atmosféry strachu. Kolik jen názorových veletočů provedl sám či k nim přispěl v dnes již slavném záměru oddělit správu hradů a zámků od Národního památkového ústavu? Na celou studii by vydaly různé verze tohoto podniku, vyhlašované jak ministerstvem, tak v závěsu i novým vedením NPÚ téměř ze dne na den.
Nesmysly nebraly konce
V řízení svěřené instituce Hájek zavedl do té doby nevídané metody, které nabíraly absurdní podoby. „Hekticky“ se půl roku pracovalo na novém organizačním řádu a schématu, rozmetaném předchozím Jandákovým atakem. To někteří začali využívat k vytváření napětí a pověstí o možném propouštění. Hájek si ustavoval nové poradní orgány, které spíš připomínaly sešlost spřízněnců. Snažil se změnit redakční radu časopisu Zprávy památkové péče. Atakoval mezinárodní organizaci ICOMOS, požadoval údajně vyloučení některých členů a sám si nárokoval členství apod. To vše jako správný diktátor odůvodňoval novým kursem v památkové péči. Ten vycházel ze zmatených formulací, jako vystřižených z jeho proslulé knížky Zánik a vznik památkových péčí. Jako za každého převratu se tohoto blábolu ihned chytila část za všech okolností loajálních kolegů, využívajících zmatku a nedůvěry jako výtahu k moci. V této souvislosti je třeba poděkovat těm, kteří nepodlehli.
Nesmysly nebraly konce. Paradoxně se mluvilo o otevřenosti památkové péče, ale uvnitř se svazovalo. Proklamovaná otevřenost byla vůbec dobrou vějičkou pro vnější svět. Uvnitř památkové péče bylo stále méně prostoru pro diskusi, rušila se diskusní fóra na internetových stránkách, generální ředitel se snažil nekompetentně zasahovat do práce odborného časopisu, docházelo k odvolávání osob z funkcí jen proto, že tito lidé nebyli ochotni změnit své názory ze dne na den. Navenek se však mluvilo o úspěších.
Proto odvolání T. Hájka je jen malou kapkou v moři a náprava, pokud je vůbec možná, bude trvat dlouho. To si uvědomuje i nově jmenovaný generální ředitel Pavel Jerie, který jako hlavní svůj úkol vidí péči o památky. Svému předchůdci dokonce poděkoval za řadu podnětů. Není divu, neboť pro nějaké hlubší nápravy systému je systém sám, rozkolísaný nepevným postavením vlády, příliš slabý. Přitom je zřejmé, že T. Hájek příliš otevřených příznivců nezískal. Nikomu nestál ani za to, aby se ho veřejně zastal. A to je také zajímavá zpráva.
Autor je historik umění.