Mysli globálně a jednej umělecky (!)

…známého kurátora, i takto by se dala shrnout výstava známé dvojice umělkyň, Anetty Mona Chisa (1975) a Lucie Tkáčové (1977), v Galerii Futura. Umělkyně si záměrně volí kompromitující situace a kontexty, v kterých opakovaně zpochybňují funkci umění, uměleckého díla i samotného umělce v dnešní době. Například v rozsáhlé instalaci kradených objektů ze slavných galerií světa Soukromá sbírka ukazují blízkost uměleckých děl k fetiši a zboží. V dalším videu ze série „ženských zpovědí“ sledují hranici mezi uměleckou performancí a reality show. Svérázné video Kapitál: magické recepty na lásku, štěstí a zdraví pak dokonce paroduje i „angažované“ umění, a tak se Kapitál Karla Marxe stává formou iracionálního věštění a hledání štěstí.

Atributy „úspěšného“ umění v současné době vlastně sledují strategie moci, popularity a další atributy doby, které výstava pojmenovává svým názvem jako Pravopis moci (Ortografio de potenco). Celá výstava je přehlídkou nejrůznějších pokusů o subverzi této moci a jejích pravidel tím, že si umělkyně vypůjčují strategie a autoritu různých knih, institucí nebo konkrétních figur. Terčem je například moc politická, kterou zesměšňují svým nelítostným posuzováním fyzické přitažlivosti, či spíše odpudivosti Putina, Blaira a Bushe. Dále je to moc institucionální v podobě muzeí, která určují, co je hodnotné umění, svými sbírkami. Proti objektům posvěceným institucemi umělkyně kladou své kradené trofeje – od záchodové štětky po různé šrouby nebo kusy nábytku ze slavných muzeí. Kleptomanie se stává formou umělecké performance a protestu. Novodobý Robin Hood krade bezvýznamné předměty z muzeí, aby přiblížil a ukázal veřejnosti, jak je dnes jméno a značka důležitější než samotná věc, a to nejen v případě komerčního a „značkového“ zboží, ale také ve světě umění. Moc různých knih a autorit nad životem individuí a skupin pak velice přesvědčivě zesměšňuje seance u kartářky, která zároveň věští z Marxova Kapitálu.

Esperanto, Kapitál i jména slavných muzeí jsou všechno příklady globalizace, kterou umělkyně různě parodují svými „osobními“ zpověďmi, příběhy a nápady. Mysli globálně a jednej lokálně má v jejich pojetí trochu zvrácenou a doslovnou logiku: použij globální jméno, značku nebo instituci a vytvoř si z toho osobní příběh. Použij Kapitál a třídní boj na věštění vlastního osudu, interpretuj geopolitickou situaci jako hru o osobní štěstí, vyfabuluj z komerčních příběhů o lásce jednu verzi na svém počítačovém monitoru, vytvoř si vlastní sbírku umění, jako to dělají slavná muzea, nebo použij politické figury na rozvíjení vlastní sexuální fantazie.

Autorka působí v Centru globálních studií UK a AV v Praze.