Smrt v novém umění

Digitální sarkofágy a kapsle věčnosti Arcanum, nejrůznější onlineové komunity živých a mrtvých, nové virtuální rituály truchlení, úložiště zajišťující druhovou diverzitu plodin v případě soudného dne, Noemova archa laboratorních forem života, to vše jsou příklady jen několika současných podob smrti, smrtelnosti a dokonce katastrofy, které nás obklopují. Umění a designové projekty se pokoušejí na tyto krajní výzvy odpovídat: Jak reagovat na témata smrtelnosti a možné apokalypsy, jak je přijímat a zacházet s nimi? Jak se vyrovnávat s něčím, co se zdá tak nevyhnutelné, konečné a nekontrolovatelné, něčím, co se dotýká našich biologických omezení, ale také limitů komunikace a interakce? Cézura mezi bytím a zapomněním v době neustále nově vznikajících technologií a digitálních revolucí je čím dál méně zřetelná a odpovědi na efemérnost naší digitální i fyzické existence jsou čím dál variabilnější.

Jaká je funkce různých projektů, které nabízejí technologickou odpověď na smrt a apokalypsu? Poskytnout útěchu? Iluzi nesmrtelnosti? Vzdát úctu mrtvým? Připravit nás na nevyhnutelné? Uchovat otisk naší existence i po smrti nebo apokalypse? Vytvářejí tyto projekty jednoduše nové formy technologické sentimentality a kýče (Milan Kundera)? Pokoušejí se reagovat na nezměrnou lhostejnost přírody a vesmíru (Friedrich Nietzsche) a otevřít možnost nějaké technologické formy „apoteózy pomíjivého“ (Georges Bataille)?

Digitální smrtelnost a nekrofagie

Návrhy, o nichž bude řeč, načrtávají nové hranice mezi technologickou sentimentalitou, apoteózou pomíjivého a netečností všech komplexních systémů, které jsou součástí a podmínkou naší existence. Tři paradigmatické reakce na smrt a apokalypsu, pokud jde o sentimentalitu, lhostejnost a transgresi, odkazují k původní ikonografii smrti, počínaje sentimentálním motivem „smrti panny“, lhostejností skrývající se za „tancem smrti“ a transgresivními kvalitami každého „triumfu smrti“ (Eva Schusterová).

Centrem zájmu většiny uměleckých a designových projektů, které se zabývají smrtí a apokalypsou, se zdají být spíše digitální ostatky osoby než smrt fyzického těla. Ve skutečnosti dnes totiž v našem digitálnem nasyceném světě umíráme dvakrát. Smrt fyzického těla je následována pomalým rozkladem obrovského těla informací, které zanecháváme na serverech, různým institucím a na různých místech. S fyzickým tělem je nadto zacházeno jako s materiálem, který je nutné recyklovat a sprovodit ze světa ekologickým způsobem tak, aby nevznikaly škodliviny (kompostování, hnutí zelených pohřbů, přírodní pohřby, ekohřbitovy), nebo alespoň aby posloužilo jako potrava jiným organismům či jako stavební materiál artefaktu, který bude živým užitečný.

Ostatky mohou být uloženy v podobě objektů, jako v případě LifeGem (lifegem.com), kdy se z popela po kremaci vytvářejí diamanty. V projektu AfterLife Jamese Augera a Jimmyho Loizeaua (auger­loizeau.com) se těla stávají bateriemi a zdroji elektřiny a v podobě elektronů cirkulujících v nejrůznějších přístrojích dosahují určité formy posmrtného života.

Oba umělci společně s Alexem Zivanovicem nedávno vytvořili nový projekt „masožravých domácích zábavních robotů“, který si pohrává i s apokalyptickým strachem ze strojů požírajících lidi a evokuje všechny možné scénáře technologické zkázy. Technologické se s biologickým spojuje snáze v procesu hniloby a rozkladu než v podobě rozšíření, vylepšení a kyborgizace živých. Apokalyptičtí roboti se živí hmyzem a jinými formami života, které se stávají zdrojem energie pro speciální mikrobiální palivové články, jež jsou součástí této nové „generace“ systémů.

Biotechnologická apoteóza pomíjivého

Smrtelnost digitálních dat je stejně bolestivá jako smrtelnost fyzického těla. Což se vztahuje ke zvláštnímu paradoxu: žijeme v časech, kdy rychlost, s níž data mizí z důvodu fyzických a materiálních omezení našich paměťových médií, je shodná s rychlostí jejich sledování. Mission Eternity (Mise Věčnost) uměleckého kolektivu etoy.CORPORATION ze Švýcarska reaguje na tento podnět vytvořením prvního mobilního hřbitova naší širokopásmové společnosti v podobě nádrže, která umožňuje opětovné umístění „obrovského těla informací“.

Je to hřbitov digitálních ostatků v podobě velkého sarkofágu ukrytého za LED obrazovkou zobrazující informace, jež po sobě někdo zanechal, sesbírané z globální paměti „databází státu, rodinných archivů, záznamů odborníků a emocionálních dat uchovávaných jako elektrické impulsy v biopaměti naší sociální sítě“.

Mise Věčnost je kult, v němž se o mrtvých mluví jako o pilotech, kteří se snaží dosáhnout nesmrtelnosti prostřednictvím částic svých dat, sdílených v paměti tisíců síťově propojených počítačů a mobilních zařízení takzvaných andělů, živých lidí, kteří na tuto „misi“ přispívají částí kapacity svého digitálního úložiště. Digitální „ochrana“ tisíce andělů umožňuje pilotům navždy cestovat prostorem a časem. Andělem se může stát každý, kdo si stáhne aplikaci a nabídne padesát megabajtů paměti pro digitální zbytky pilotů. Podivné společenství živých a mrtvých již čítá víc než jedenáct set registrovaných uživatelů a asi čtyři piloty.

Plánem této komunity je „zkoumat život po životě, nejvirtuálnější ze všech světů“, pokoušet se „rekonfigurovat způsob, jakým informační společnost zachází s pamětí (uchovávání/ztráta), časem (budoucnost/přítomnost/minulost) a smrtí“, a předložit „kult mrtvých založený na informační technologii“. Zaujímá místo někde mezi novým rituálem spalování digitálních ostatků, digitálním náboženstvím, hrou online a sociální sítí, která zkoumá a vytváří vlastní verzi posmrtného života. Její základ spočívá v distribuovaném výpočtu, svobodném softwaru a veřejných licencích, které poskytují určitý protokol digitální smrti tím, že vytvářejí „základní standardy opakovatelnosti a přístupnosti (formáty, obřady a práva) a minimální požadavky na informace (osobní údaje, základní otázky), a poté tyto standardy přesahuje tím, že přidává tajemné, individuální stopy života, posmrtné plány, snímky a časové známky a vše, co může zachytit nějaký zlomek osobního života ve formě digitálních dat“.

Data jsou dokonce spojena i s pozůstatky fyzického těla speciálními štítky připojenými přímo k náhrobku nebo urně, jež nesou vyrytý nápis obsahující jednoduchý šestnáctimístný alfanumerický kód a 2D čárový kód (Semacode), který lze naskenovat optickým zařízením a který automaticky připojuje mobilní zařízení nebo počítač k portálu, na němž návštěvník přichází do styku s daty. Živí a mrtví se prostřednictvím těchto digitálních sarkofágů a mobilních hřbitovů účastní nového danse macabre mezi „rozkladem“ elektronů a molekul, digitálních profilů a těl.

Jinou výpravu za nesmrtelností, která se snaží obsáhnout nejen digitální data a reprezentace, ale i naše fyzické tělo, představuje Biopresence (Biopřítomnost) v Londýně usazených umělců Shiho Fukuhary a Georga Tremmela. Umělci se namísto složitých a věčných sítí, v nichž obíhají digitální ostatky, zaměřují na jednoduché živé pomníky: implantují lidskou DNA do buněk stromů. Tyto „pomníky života“ nebo možná „transgenické náhrobky“ nabízejí alternativu k tradičním hrobům.

Oba projekty pokládají velmi zajímavé otázky: jsou naše DNA nebo digitální stopy a kódy, které po sobě zanecháváme, určitým typem posmrtného života? Jsme prostřednictvím těchto dat a genů v jistém smyslu naživu? Kde jsou hranice našeho já a co stojí za to uchovat? Je hledání věčného života vždy marné, nebo slouží také jako rituál, určitá forma truchlení nebo dokonce hold mrtvým?

Zcela jiný přístup k nesmrtelnosti dat nabízí projekt Digital Remains (Digitální ostatky) Michele Gaulerové, který si klade za cíl vytvořit digitální archiv generací lidí. Speciál­ní „přístupové klíče“ mají k dispozici blízcí zesnulého. Po umístění do blízkosti mobilního telefonu, MP3 přehrávače nebo počítače navážou pomocí Bluetooth spojení s přístrojem a vzdáleně se přihlásí k digitálním pozůstatkům zemřelého. Tato speciální zařízení umožňují uživateli různý stupeň přístupu k datům mrtvé osoby v závislosti na jejich dřívějším vztahu. Přístupové klíče se stávají pomůckami určitého typu dialogu, který pokračuje i po smrti a který je ovládán nejen živým, ale také zesnulým. Ten se může rozhodnout, jaká data a v jakém množství budou komu přístupná. Jde o citlivé řešení problematické skutečnosti, že zemřelí obvykle nemohou mít kontrolu nad tím, jak bude s jejich ostatky naloženo.

Digitální zhanobení

Zatímco fyzické ostatky jsou chráněny zákonem i sociálními zvyklostmi a existují rituály, jak je pohřbívat, digitální ostatky je snadné znesvětit a zhanobit nejrůznějšími způsoby, jak ukazují dva příklady myspaceových profilových stránek mrtvých: yourdeath­­space.blogspot.com a mydeathspace.com. Tyto archivační stránky odkazují na profily uživatelů sítě MySpace z článků přibližujících jejich smrt a umožňují uživatelům diskutovat o ní na fóru. Tato stránka vyvolává důležitou otázku: Jak truchlíme online? Profily zde nedojdou odpočinku, ale získají zcela nový život, který transformuje jejich smrt do určité reality show. Dalším problémem s podobnými webovými stránkami a poctami je vznik sebevražedných skupin a kultů, které nebezpečně idealizují a romantizují virtuál­ní nesmrtelnost na webech sociálních sítí.

Odlišný přístup k nesmrtelnosti dat, který se pokouší řešit tyto otázky, nabízí projekt Cemetery 2.0 (Hřbitov 2.0) Elliotta Malkina (dziga.com/hyman­victor). Jde v podstatě o směsici různých aplikací, jejichž cílem je obnovit a propojit digitální ostatky do jednoho koherentního profilu a tato data rozptýlit na jednom místě. Síťové zařízení na hřbitově spojí místo pohřebiště s onlineovými památníky. Elliot Malkin takto sestavil prototyp – náhrobek svého prapraděda Hymana Victora. Zařízení umožňuje návštěvníkům fyzického památníku zhlédnout příslušné digitální „ostatky“ na displeji přístroje a návštěvníkům onlineových památníků je zase zřejmé, že jejich virtuální prohlížení se dotýká skutečného pohřebiště. Tento přístup je dále rozvíjen v projektu MASTABA (uriuri.org/DAisukeURiu/MASTABA), v němž se pracuje s jiným kulturním kontextem. Zařízení, které propojuje fyzickou a digitální přítomnost, je domácí svatyní, v níž si rodiny předávají své vzpomínky prostřednictvím digitálních fotografií. Uživatelé si zde mohou prohlédnout fotografie zesnulého společně se svými ve stejném věku či vybrat stáří člověka na fotografii označením jednoho ze sta schodů, které tvoří obvod svatyně.

Ars moriendi a umění archivu

Společenství živých a mrtvých, které se většina těchto projektů snaží obnovit, je dost možná technologickým překladem základních Aristotelových poznatků o přátelství a smrti v Etice Eudémově. Láska k mrtvým byla podle něj nejvyšší, zcela nesobeckou formou lásky a přátelství: „Proto velebíme ty, kteří vytrvávají ve své náklonnosti k mrtvým; neboť oni poznávají, aniž by byli poznáni. Ve vztahu k mrtvým nemůžeme očekávat, že se naše láska a pozornost vrátí. Tento zázrak paměti a nesobecké činy křísí mrtvé k životu a představuje vyšší formu přátelství a lidské pospolitosti a jiný smysl nesmrtelnosti než nesmrtelnost těla.“ Je to nesmrtelnost vztahu k mrtvým tím, že si je pamatujeme. Jedná se o zvláštní druh přátelství – vztahu, který „poznává, aniž by byl poznán“, a uchování památky mrtvých. V tomto ohledu podobné aplikace nejenže slouží živým, ale i mrtvým, jsou schopny být nástrojem vyjádření úcty i vytvářet určitý posmrtný život zemřelých.

Ještě podnětnější a zajímavější jsou v tomto ohledu návrhy, jež se zabývají archivováním pozůstatků nikoli jen jednoho člověka, ale celé naší planety – pro případ, že by nastala apokalypsa. Globální oteplování, vymírání druhů, problémy s potravinami, virová pandemie, zhroucení globálního trhu a podobné sociální, ekologické a politické krize určují současnou apokalyptickou náladu. Zdá se, že strach z nějakého druhu apokalypsy je kupodivu součástí lidského bytí a ovlivňuje i současné umění a design. Nejrůznější obrazy konce, zjevení, katastrofy a vzkříšení definují náš historický, sociální, kulturní, a nyní dokonce i technologický kontext. Jsou důležitým aspektem našeho každodenního života a reakcí na naši vlastní smrtelnost. Přijímáme svou smrtelnost a možný konec všeho jako součást kosmického dramatu.

Designéři a umělci začínají vytvářet nástroje, jež nám pomáhají přijímat tuto výzvu a reagovat na ni či usmiřovat člověka nejen se zvířaty, ale i s neorganickou přírodou. Zdá se, že ztělesňují slavný Sofoklův výrok, že nejlepší je nikdy se nenarodit, případně zemřít co nejdříve po porodu. V tomto smyslu může být dosaženo nesmrtelnosti obětováním sebe sama v kultech, které vzývají neantropocentrické hodnoty hnutí ochránců přírody. Mičiko Nittaová ve svém uměleckém manifestu Extreme Green Guerrillas (Extrémní zelené gerily) navrhuje speciální typ náušnic s jedem, který zaručí, že zemřeme, jakmile dosáhneme věku čtyřiceti let. Podobný nápad vyjadřuje The Voluntary Human Extinction Movement (Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva), jež přesvědčuje lidstvo, aby zastavilo reprodukci, a umožnilo tak obnovu zemské biosféry.

Designové a umělecké projekty, které se snaží reagovat na etickou výzvu „nikdy se nenarodit a zemřít mladý“ nebo které se nás snaží připravit na možnou apokalypsu, vyvolávají vypjaté emoce. Mluví k našim potomkům, kteří možná ani nebudou lidé. Vyjadřují lásku a náklonnost někomu (či k něčemu?), kdo nejenže nezná nás, ale ani my nemůžeme vědět, jaký bude. Je to pokus o předem nemožnou komunikaci s budoucností, již si nelze představit, ale také odraz života samotného.

Lhostejnost posthumanismu

Pravděpodobně nejkrajnějším příkladem tohoto přístupu je NoArk australských umělců Orona Cattse a Ionaty Zurrové. Experi­mentální plavidlo, Noemova archa svého druhu, obsahuje „budoucí formy života“, společenství hybridních, syntetických a napůl živých organismů, „nový život“, který vytváří svůj vlastní ekosystém mimo běžný kontext a svět. Tato archa navazuje vztah s potomstvem, které se radikálně liší od všeho, co si dokážeme představit, ale které má stále nějakou (biologickou a materiální) spojitost s konkrétními buňkami, tkáněmi a organismy.

Na pragmatičtější úrovni se obdobným tématem zabývá Svalbard Global Seed Vault (Špicberské globální úložiště semen), archiv postavený v extrémních arktických podmínkách s cílem uchovat diverzitu semen plodin, které se už nepěstují, v případě možné apokalypsy. Tato semena představují přírodní, biologický základ naší schopnosti pěstovat jídlo a čelit růstu světové populace, měnícímu se klimatu a neustálému vývoji škůdců a nemocí, jež jsou spíše příspěvkem k eventuální krizi než jejím skutečným řešením.

Podobné archivy se pokoušejí poskytnout řešení pro případ apokalypsy, dokonce i pro možný svět bez lidí, jako je tomu v případě NoArk. Jak vytvářet nástroje a technologie, které nejsou určené jen živým, ale i mrtvým? Jak přistupovat k uměleckým projektům, jež chtějí vytvářet stopu, archiv nebo alespoň zprávu o naší podobě života a našem světě v případě úmrtí či apokalypsy? Jak navrhnout svět bez lidí?

Snažíme se v těchto projektech předvídat určitý typ nesmrtelnosti? Jedná se o marnou snahu? Všechny tyto projekty nejenže odpovídají na problémy a nabízejí řešení, ale jsou rovněž prostředníky diskuse a reflexe, přitahují naši pozornost k sociálním, kulturním a etickým otázkám souvisejícím se smrtí. Technologická sentimentalita, lhostejnost a různé formy transgrese nám pomáhají čelit výhledu na osobní smrt, ale také budoucnosti bez lidí. Umělecké a designové projekty se pokoušejí klást otázky po nesmrtelnosti, ovšem i komunikovat s možným postapokalyptickým nelidským světem s cílem uchovat alespoň nějaké stopy lidské existence. Může jít o komunikaci s formami „života“, s nimiž jsme se ještě nesetkali, což je případ nejslavnějšího apokalyptického designového díla, plakety na palubě sond Pioneer 10 a Pioneer 11, která nese obrázkovou zprávu od lidstva. Podobná mezihvězdná „zpráva v lahvi“, takzvaná Zlatá deska Voyageru ze dvou Voyagerů vypuštěných do vesmíru v roce 1977, obsahuje zvuky a obrázky zachycující život a kulturu na Zemi. Obě byly zamýšleny jako zprávy pro inteligentní mimozemské životní formy nebo lidstvo z daleké budoucnosti, které je jednou najde. Lidstvo ovšem už do této nepředstavitelné budoucnosti a prostoru zasáhlo jiným apokalyptickým návrhem. Ještě pět miliard let poté, co umírající slunce pohltí naši maličkou planetu, rádiové a televizní vysílání z 20. století dál poletí vesmírem. Možná jsme nevyřešili problém smrtelnosti našich digitálních dat, ale určitou útěchu poskytuje to, že náš analogový signál může nesmrtelnosti pravděpodobně dosáhnout.

Autorka je odborná asistentka na National University v Singapuru.

Z anglického originálu Death and apocalypse in emergent art and design practices (The Information Society, 3/2013) přeložila Marta Svobodová.