Příliš mnoho podezřelých

David Irving není jediným popíračem, kterého Deborah Lipstadtová ve své knize představuje. Dokonce ani v rejstříku nemá prvenství v počtu odkazů, jakkoli v českém prostředí (a zřejmě nejen zde) je to patrně jediné jméno z řad popíračů, které může znít povědomě, protože Irvingovy knížky zde byly v devadesátých letech hojně překládány. Autorka se věnuje také mnoha doslovným společenským marginálům, kteří na rozdíl od Irvinga ani nebyli schopni působit navenek jako seriózní historici. V tomto směru není neopodstatněná námitka, že takovým obskurním postavám, které by jinak znal jen nejužší okruh „zasvěcených“, Lipstadtová dodává věhlas, když se vší vážností rozebírá jejich snůšky nesmyslů.

Šedá zóna seriózní vědy
Kniha je výborně pramenně podložená a informačně vskutku bohatá. Lipstadtová popisuje dlouhý vývoj popírání holocaustu. Počátek jejího vyprávění sahá historicky ještě daleko před samotnou historickou událost. Své vyprávění totiž zahajuje u amerických revizionistů první světové války ve dvacátých letech minulého století, kteří zpochybňovali vinu Německa na jejím vypuknutí.

Osidla koncepce knihy spočívají v tom, že kategorie „popíračů“ či spíše „potenciálních popíračů“ a „popíračských pomocníků“ je zde mimořádně široká. Například v kapitole o předchůdcích popírání (a ojediněle i později) se několikrát objeví jméno historika Charlese A. Bearda. Je zde oprávněně uváděn mezi historickými revizionisty první světové války. Když se však řekne „A“, mělo by se říci i „B“. Beard je jedním z největších amerických hospodářských a sociálních historiků první poloviny 20. století, o kterém se dnes učí studenti historie na vysokých školách. To, jak se s jeho jménem v knize zachází, musí u méně informovaného čtenáře vyvolat přinejmenším podezření k jeho osobě.

Zmíněná šíře tématu je skutečně největším problémem celé knihy. Lipstadtová se totiž nezabývá jen vysloveně „tvrdými“ popírači; nemenší pozornost věnuje také historikům, kteří podle jejího názoru vytvářejí jakousi „šedou zónu“. Jak sama píše na s. 262: „Přestože tito historikové nejsou popírači, pomohli vytvořit šedou zónu, v níž se jejich vysoce sporné interpretace historie proplétají s pseudo­historií popíračů; a tyto dvě skupiny mají opravdu některé společné cíle. Obě chtějí přepsat anály nedávné minulosti Německa a rády by sňaly břemeno viny…“ To je důvod, proč v knize pojmenované Popírání holocaustu najdeme vedle Bearda řadu dalších seriózních historiků, kteří jej nikdy nepopřeli a zřejmě o tom nikdy ani vážněji neuvažovali. Na lavici obžalovaných tak nalezneme například i německého historika Ernsta Nolteho (česky vyšla jeho solidní kniha Fašismus ve své epoše, Argo 1999) nebo dokonce amerického levicově liberálního filosofa Richarda Rortyho.

Postmodernismus – ochránce popíračů?
Rorty a někteří další se na černou listinu dostali kvůli svým sympatiím k postmodernismu. Lipstadtová na s. 41 píše: „Popírači provozují své řemeslo v době, kdy se zdá, že většina historie je libovolně interpretovatelná, a kdy jsou zcela běžné útoky na západní racionalistickou tradici.“ K tomu následně dodává: „Je to klima, které přeje dekonstruktivistické historii v její nejhorší podobě. Žádný fakt, žádná událost a žádný aspekt historie nemá pevný význam nebo smysl. Každou pravdu je možno převyprávět. Každý fakt je možno předělat. Neexistuje konečně platná historická realita.“ (s. 43) Její „šedá zóna“ je však natolik široká, že s jistou nadsázkou řečeno si žádný současný badatel na poli historie a sociálních věd nemůže být jistý, zda nevědomě svou prací nenahrává popíračům holocaustu.

Lipstadtová zde obrazně vylévá vaničku i s dítětem. Takové fundamentalistické nálepkování můžeme ostatně nalézt i v současné české historiografii, kdy označení dekonstrukce a postmoderna fungují spíše jako strašák než jako objekt racionální vědecké polemiky. Postmodernismus (či slovy Lipstadtové: dekonstruktivismus) nepochybně sehrál v historiografii osmdesátých a devadesátých let svou analýzou jazykového konstruování reality důležitou úlohu a takovéto paušální odsuzování je zcela neplodné.

Tímto směrem zaměřil svou útlou brožuru právě anglický historik Robert Eaglestone. Jeho text můžeme považovat za velmi umírněnou obhajobu postmodernismu. Ve prospěch Lipstadtové nešetří slovy uznání a chvály, zvláště pokud jde o její soudní vítězství nad Irvingem (s. 23). Zároveň však polemizuje s jejími – výše uvedenými – invektivami proti postmodernismu. Na s. 12 Eaglestone píše: „…postmodernismus je odpovědí na holocaust, že se pídí po nejvlastnějším jádru kultury, která to umožnila.“ A dále: „Postmodernismus vylučuje popírání jakožto rozumný rozhovor.“ (s. 20) Své názory opřel především o dva klasiky postmodernismu: historika Haydena Whitea, který v roce 1973 publikoval slavnou knihu Metahistory, a filosofa Jeana-Françoise Lyotarda. Eaglestonova argumentace spočívá v tvrzení, že „historie není obnovením minulosti tak, jak se ve skutečnosti stala. Je označením pro příběhy, které o minulosti vyprávíme. Je typem nebo žánrem příběhu.“ (s. 27) Kauzalita dějů a výběr význačných událostí je záležitostí metahistorických a mimovědeckých kritérií (zvláště autorova světonázoru), a proto ze své podstaty historie nikdy nemůže být objektivní, jak od ní bývá požadováno. Zárukou kvality historického díla tak zůstává jen profesionální výcvik historika a dodržování pravidel žánru historie. Kdo se této konvence žánru historických děl nedrží a například bez důkazů diskutuje o UFO, zkrátka historii nedělá. (s. 42)

Trestání vědců a svoboda slova
Otazníky vyvolává Eaglestoneova citace vtipného bonmotu jednoho francouzského historika, který se v souvislosti se zájmem vědců o popírače ptal, „zda astronom diskutuje problémy s astrologem, či s člověkem, který tvrdí, že měsíc je z nevyzrálého sýra?“ (s. 17). Lipstadtová výstižně poukázala na to, že je klíčovým cílem popíračů, aby se stali součástí vědecké obce a aby byli v diskusích považováni za druhou stranu pomyslného diskusního stolu, a proto vždy odmítala vystoupit s kterýmkoli z nich veřejně. Spolu s Eaglestonem se shoduje v tom, že popírání je primárně fanatická víra, která teprve dodatečně hledá rozumovou berličku pro racionalizaci svého nesmyslného dogmatu. Označit popírače za obdobu astrologů je sice úsměvné, ale zastírá to jejich společenskou nebezpečnost. Zaklínají se základním lidským právem svobody slova, a to zvláště ve vědě. Již v prvních ročnících právnických fakult se studenti učí, že lidská práva tvoří komplex a že nelze absolutizovat jedno na úkor jiného. Jestli­že hranicemi medicíny jako vědy je ochrana integrity člověka a jeho svobody, hranicí historie je mimo jiné právo na lidskou důstojnost. Není důvod, proč takové porušení trestně nesankcionovat, i když se zahaluje pod pláštík vědy. Oběma zde recenzovaným autorům však jde o to ukázat, že popírání holocaustu právě žádnou vědou ani není. Eaglestone v tomto
smyslu píše: „Detaily vybrané z jeho [Irvingovy] ,historie‘ ukázaly, že jeho metodologie je špatná, což zase ukázalo, že jeho světonázor byl a je hluboce pokřivený. To znamená…, že smyslem historického svědectví nebylo doopravdy prokázat, že se Irving mýlí jako historik. Mělo ukázat, že ve většině případů vůbec nebyl skutečným historikem, psal naprosto odlišný
žánr, antisemitské, fašistické invektivy. Popírání holocaustu není špatná historie: není to vůbec žádná historie a nemůžeme o ní zkrátka hovořit, jako by jí byla.“ (s. 51)

Česká verze knih
Námitek vůči českému vydání knihy D. Lipstadtové se naskýtá několik. Jednak již jednou vyšla česky v roce 2001 a jednak je beznadějně zastaralá. Rozhodně by bylo přínosnější publikovat spíše něco novějšího, například překlad populární knihy Petera Novicka The Holocaust in American Life (Boston – New York 1999), jež je i metodologicky mimořádně zajímavá, nebo Richarda Evanse, který působil jako jeden z klíčových expertních znalců ve zmíněném procesu Irving versus Lipstadtová a na základě materiálů zde shromážděných vytvořil knihu Lying About Hitler: History, Holocaust, and the David Irving Trial (New York 2001).

V českém překladu Jany a Jiřího Ogrockých, který je (jako obvykle) na vysoké úrovni, bych upozornil na nedbalosti v rozlišování mužských a ženských jmen v angličtině. Když soustavně píší o Joyce Applebyové, která navíc na českém knižním trhu není neznámou osobou (je spoluautorkou knihy Jak říkat pravdu o dějinách, Brno 2002), v mužském rodě, působí to přinejmenším směšně. Ani u překladu Eaglestonovy knihy od Lukáše Vacka nelze nemít námitky. Jakkoli je třeba ocenit jeho zdařilou snahu o terminologickou preciznost a zároveň srozumitelnost při překladu některých poměrně těžkých pasáží do češtiny, vyznívá celková jazyková redakce textu jako velmi chabá. Tato skutečnost však připadá na vrub spíše nedbalosti editorů a korektorů knihy. Ostatně, nestalo se mi při četbě knih z nakladatelství Triton poprvé, že se na řadě míst v textu neshodoval ani podmět s přísudkem.

Vstanou noví popírači?
S ohledem na zmíněná soudní rozhodnutí se zdá, že popírači holocaustu budou zcela vytlačeni do neonacistického podzemí a jeho distribučních sítí. I když, jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Soudní procesy probíhaly i v minulosti (a Lipstadtová je důkladně popisuje), a přesto vždy znovu povstala nová generace bojovníků. I kdyby popírání této historické události skutečně vymizelo, neznamená to, že téma holocaustu zmizí z pozornosti hlavního proudu světové historiografie. Válečná vina Německa, historická jedinečnost holocaustu ve vztahu k jiným vyhlazováním obyvatelstva ve 20. století či využívání holocaustu pro legitimizování současných politických zájmů zůstane nepochybně vděčným tématem i v budoucnu. Ostatně, český překlad vysoce kontroverzní knihy Normana G. Finkelsteina Průmysl Holocaustu, který se objevil v březnu tohoto roku na knihkupeckých pultech, tomu plně nasvědčuje…

Autor je historik a právník.