Velké evropské ambice

Sborník Spravedlnost a demokracie v evropské integraci je rozdělen do čtyř částí. První z nich je nazván Výchozí situace. Přináší tři esejistické příspěvky, jejichž autoři se pokoušejí zachytit povahu procesu evropského sbližování a globalizace. Bohužel, stavějí hodně na svých osobních pocitech a přesvědčeních. V textu Břetislava Horyny záhy převáží jeho osobní armageddonský pesimismus. Poté, co prohlásí, že kapitalismus v období globalizace rozbíjí všechny společensky integrující prvky, včetně podřizování demokracie zájmům kapitálu (jako kdyby toho dříve nebylo), přechází k tvrzením typu, že existuje definitivní a nepřekonatelná propast mezi světem sytých lidí a hladovějícím světem, že dvě třetiny světové populace náleží ke světu, kde nelze saturovat základní životní potřeby. Ne že by na kapitalismu nebylo co kritizovat, ale je lépe argumentovat podloženými tvrzeními. Evžen Martínek zahajuje svůj text tím, že „smyslem Evropy jakožto duchovního útvaru je lidství založené na člověku jako jednotlivé osobě, která svůj život chápe nikoli vegetativně, ale jako vytváření účelných duchovních produktů v pospolitém horizontu“. Jedná se rozhodně o ideál, ne praxi, a troufám si říci, že totéž by autor našel u pákistánských Paštunů, s mírnou korekcí v tom, že pod člověkem by se tam rozuměl muž. Následně varuje před hrozícím odcizením (jev doprovázející kapitalismus od jeho počátků) a vybroušeným stylem sděluje, že život člověka v masové společnosti se podobá chůzi po síti úzce vymezených účelových funkcí vztahů – ale to stejně dobře platilo v moravské vesnici před dvěma sty lety, nebo že autentické politické jednání je nahrazeno hrou s obrazy jiných – i to platilo ve zhruba stejné míře pro starověký Egypt, Čechy a Slováky v roce 1992. Petru Bláhovi se jeho obrazem „kurýrní demokracie“ podařilo osobní pocity a popis skutečnosti skloubit lépe: ukazuje na jeden rys mnohdy příznačný pro rozhodování o budoucnosti Evropy: urputnou snahu jít přímočaře k cíli bez uvažování o tom, co a proč by tímto cílem mělo být.

Druhý oddíl, nazvaný Historické dimenze, otevírá příspěvek Milana Mráze, rozebírající pojetí spravedlnosti a demokracie v Aristotelově filosofii. Je jistě fundovaný, ale z hlediska problémů současnosti poněkud odtažitý – a souvislost s ústředním tématem nezachrání ani krátká závěrečná úvaha o tom, jak by asi Aristotelés pohlížel na zajištění spravedlnosti v ústavní demokracii.

Text Dušana Třeštíka kriticky rozebírá politické vize hledající inspiraci ve středověku. Minimálně jedna z jeho vět by stála za zapamatování: Nejde o to, co lze v dějinách opravdu nalézt, najde se tam totiž téměř vše, na co se zeptáme. A z toho vyplývá také hlavní Třeštíkovo poselství: Evropa bude tím, co z ní uděláme. Michal Pullman se pustil do poněkud rozvleklé analýzy přelomových událostí roku 1918, ale nakonec se mu podařilo vyslovit určitý závěr: rok 1918 může poskytnout jistou inspiraci pro další postup evropské integrace sladěním nároků zdola s rozhodováním shora.

Třetí oddíl, Centrum a periférie, začíná teo­retickým rozborem proměnlivosti evropských hranic Michaela Romancova. Trefně upozorňuje na to, že změny hranic k evropské tradici patří a že jejich neměnnost v době studené války byla vlastně výjimkou, a poté se snaží rekapitulovat mnohotvarost vzájemných vztahů mezi unií, státem a regionem. Ke cti mu příliš neslouží, že se cituje z teorie vztahu centra a periférie Steina Rokkana, ale neodvolává se na původní práci, pouze na její shrnutí Blankou Říchovou v publikaci určené studentům. Také nad tvrzením, že některé národy si ve středověku nejprve své státy vytvořily a pak o ně přišly, nelze než zakroutit hlavou – zvlášť pokud píše autor o Bascích, protože středověká Navarra rozhodně nebyla baskickým národním státem a už vůbec ne státem vytvořeným Basky. Hovořit o středověkém Irsku nebo Walesu jako o národním státu je směšné už proto, že tyto celky nikdy skutečný stát netvořily, a správní celky z nich vznikly až po jejich připojení k Anglii. Martin Šimsa se zaměřuje na filosofickou otázku, zda jsme středem, nebo peri­ferií Evropy, ale utápí se v tom, že postupně představuje názory Palackého, Masaryka, Rádla a Patočky okořeněné Husserlem. Při vší úctě k uvedeným jménům však jde o politické či osobní představy jednotlivců, které pro současnost nemají valný význam – leda tím, jak ovlivňují postoje dnešních politiků, ale o tom autor nepíše. Oleg Suša jako jeden z mála autorů sborníku pracuje s fakty. Osvětluje termíny globalizace a transnacionalizace, uvádí ve zkratce některé teoretické přístupy ke vztahu centra a periférie v evropském kontextu, a fundovaně se zamýšlí nad transnacionálními procesy v Evropě pod dojmem globalizace. Dosavadní integrace byla podle něj reakcí na globální soutěž, ale Evropa současně stojí před důsledky předchozí globalizační (koloniální) expanze. Klíčovou otázkou do budoucna je, zda se Evropa vůči chudším částem světa nebude chovat jako centrum vůči periferii.

Evropská ústavní smlouva, jak je nazván poslední oddíl, je v politické praxi momentálně sice už nejspíš mrtvým, v diskusích však stále živým tématem. Lenka Rovná předkládá stručné shrnutí základních principů ústavní smlouvy a jejich genezi, nesnaží se sice o nic objevného, ale přináší čtenáři něco konkrétního, tedy přehlednou stať. Miloslav Bednář správně upozorňuje na problematické body navržené ústavní smlouvy, ale tvrzení, že „v zájmu přežití svobody a demokracie Evropy“ a „v zájmu evropského a světového míru“ je nutné smlouvu odmítnout, dělá z jeho příspěvku spíše pamflet. Naopak Jiří Přibáň patří k těm, kteří pracují méně s hesly. V posledním příspěvku celého sborníku přináší právní rozbor budování evropské politické identity. Argumentuje ve prospěch ústavního procesu, který je podle něj organickým pokračováním předchozího vývoje.

Dojem z celého sborníku je rozpačitý – ve­dle několika nosných textů je zde několik takových, jejichž autoři vnucují čtenáři pod rouškou odborného textu pouze své pocity, jiní zase zpracovávají okrajová témata, která knihu zbytečně tematicky rozmělňují. Jestliže bylo cílem nabídnout mnohostranný pohled na evropskou integraci, jak to naznačují názvy jednotlivých oddílů, pak se tento záměr naplnit nepodařilo. Prospěšnější by bylo ubrat na ambicích a nabídnout méně textů, které by však stály opravdu za přečtení.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.