Vizionář utrpení August Brömse

Pašijová témata a utrpení Krista se nám opět neodbytně vrývají do paměti díky více než padesáti kresbám, grafikám a monotypům, které galerie získala.

Mariánskolázeňský rodák August Brömse (1873–1924) není v povědomí dějin umění v českých zemích dosud příliš zdomácněn, a to přesto, že v posledních letech byl tu a tam představován, počínaje již proslulou výstavou Mezery v historii z roku 1994. Samostatnou výstavu bylo možné vidět v Chebu v roce 2001, autorova díla jsou dnes zastoupena také ve stále sbírce Národní galerie v Praze.

Utrpení a pokušení

Setkání s Brömseho dílem je však stále vzácností. Jeho práce se neobjevují na aukcích často, a tak soubor, který je vystaven v Betlémské ulici, je více než pozoruhodný. Především proto, že je tu řada velice kvalitních akvarelů a kvašů, které odpovídají častému označení Brömseho projevu jako expresionistického. Námět těchto prací je v podstatě jeden a týž: většinou Ukřižování, Kristovy pašije a utrpení, piety a vůbec náměty spojené s podobenstvím víry a nevíry, milosrdenství, ale i zoufalství. Tu a tam do těchto motivů zasahují témata zdánlivě protikladná: svádění či pokušení. Mniši jsou sváděni ženou, nebo si užívají dobré pití. Snící či spící (?) žena v krásném klingerovském lunárním leptu s akvatintou U okna z doby někdy po roce 1900 je za noci sváděna hadem. Smyslové a sexuální konotace jmenovaných prací jsou ještě více zvýrazněny karikaturním pastelem, v němž chodec-kuřák směřuje po eliptické spirále do místa, kde z okna vyhlíží nevěstka s vystaveným poprsím. Je to memento zhýralosti a poživačnosti nepoučitelného mužského plemene? Sledujeme-li pomyslnou cestu tohoto „poutníka“ rozkošemi, uzavírá ji podivný figurativní přízrak. Je to zobrazení „duše“, která vyprchá z živého těla, neboť po hříchu bude následovat trest? Fantomatické tvory můžeme vidět i v pozadí grafiky Hloubal. Čtoucí muž, možná dokonce mnich, příbuzný Rembrandtova Filosofa, je doslova zahloubán v prvním plánu grafiky do textu: za ním, v druhém plánu, je rej příšer, které honí a ohrožují polonahou ženu. Je to varianta svádění v tradici ikonografie Pokušení sv. Antonína.

Staromistrovský expresionismus

Řada akvarelů a kvašů nezapře styl německé gotické deskové malby či renesančního reformačního malířství: můžeme si vzpomenout nejen na Isaaka Grünewalda, jehož jméno je ve vztahu německého expresionismu a středověkého umění nejčastěji zmiňováno, ale také Lucase Cranacha nebo Albrechta Altdorfera. „Umírněnost“ formy, která je spíše závislá na tradičních středověkých kompozicích, než aby je radikálně bořila, klade otázku, do jaké míry je Brömseho expresionismus modernistický, či dokonce do jaké míry je možné hovořit o „kuboexpresionismu“, jak naznačuje v úvodu katalogu výstavy Josef Kroutvor. Po zhlédnutí výstavy se stále více přikláním k názoru, že Brömseho tvorba se snažila vyrovnat dvě protikladné síly: zažití a poznání středověkého německého, spíše mysticky orien­tovaného malířství s tím moderním, pro něž však autor nenacházel příliš pochopení, a to ani v tématech, ani ve formě. Pokud se v jeho pracích objevuje modernistická forma, je expresionisticky rozeklaná (akvarel Šebasti­án), jako by si malíř vytvořil vlastní, fiktivní, expresionisticky laděnou scénu-variaci na
základě znalosti obrazu starých německých mistrů. Exprese není jen v gestu malby. Některé akvarely a kvaše jsou naopak zharmonizované a ztišené, vládnou v nich jasné zeleně, červeně, žlutě a modře.

Brömseho staromistrovský expresionismus dobře vystihuje dvě základní polarity jeho díla: jistou formovou a obsahovou nevývojovost, statičnost, tj. neustále se opakující návrat podobných forem a námětů, což může souviset s odkazem k milovaným německým mistrům a vůbec estetice středověkého umění, a současně snahou uplatnit malířské gesto a zkratku v duchu expresionismu, a to nejen v akvarelech, ale i v konkrétním působivém monotypu Trpitel. V tomto ohledu Brömse nemá daleko k Friedrichu (Bedřichu) Feiglovi a řadě dalších česko-německých malířů, a dokonce ani k některým tvůrcům českým, jako byl Bohuslav Reynek, jak v katalogu upozornil Kroutvor.

Tíha existence

Moderní doba se dostává do Brömseho prací velmi ztěžka: na jedné straně jako memento v tématu války, na druhé straně jako existenciální problém osamoceného člověka, poutníka, který hledá a nenachází vlastní identitu. Možná v této poloze by si mohl Brömse rozumět s atmosférou některých Kafkových prací, pokud je jeho dílo s Kafkovým srovnáváno, jak to provedl Kroutvor. Ve vizích již zmiňovaného kontemplujícího muže v grafice Hloubal se objevuje také podivná příšera, něco jako brouk-člověk. Nejvíce by však Kafkovi odpovídala pozoruhodná suchá jehla Stín, kde si nejsme jisti, co je stín a co skutečná postava: i figura, která má vrhat stín, je vlastně stínem, jakoby z jiného světa. Ozývá se nám myšlenka Franze Kafky z Popisu jednoho zápasu, kde se strachuje o to, že za soumraku a večer „zmizí tělesnost“ člověka. Promění se v siluetu, ve stín. Podobně existenciálně naléhavý je černý pastel siluety muže vstupujícího do domu, v jehož okně je shrbená postava ženy. Snad i míra zcivilnění některých biblických výjevů má paralelu s Kafkou: u jedné piety je muž v civilním oblečení. Posvátné, biblické, a de facto tragické (utrpení) se odehrává v tomto světě, a naopak příhody skutečného světa mají charakter něčeho, co přesahuje náš rozum a naše pochopení.

Brömse již v roce 1905 vytvořil cyklus grafik Celé bytí je plamenné utrpení, který dobře korespondoval s jeho založením tragického umělce. V tomto světě není světla, není vykoupení, jen bolest, utrpení a stejně tragické a bolestné pokušení.

August Brömse byl skutečný poutník a hledač identity českého Němce, který v pražském prostředí, kde působil od roku 1910 jako profesor na grafické speciálce pražské Akademie výtvarných umění, získal velký ohlas mezi svými studenty. Ti rok po vzniku Československé republiky založili skupinu, příznačně nazvanou Der Pilger (Poutníci). Do svého čela si nezvolili nikoho jiného než svého gurua – Brömseho. Většinou jej následují v nevývojové inklinaci k hodnotám starých mistrů, jejichž pochopení modernizují buď prvky expresionismu, nebo dobově aktuální novou věcností.

Brömse k českému umění své doby neměl příliš blízko. Sám se srovnával s Edvardem Munchem, jehož dílo mu velmi imponovalo a jemuž v obdivu dokonce napsal dopis s žádostí, aby mu posoudil některá díla, jejichž fotografie současně poslal. Brömseho mystická exaltovanost ve výjevech pašijí neodpovídala uměřenější mentalitě českých umělců. Větší samostatné výstavy měl až posmrtně v pražském Rudolfinu v letech 1926 a 1927 a ve Vídeňské secesi v roce 1927.

K výstavě, která otevírá intimnější pohled na umělce, byl vydán malý, ale sličný katalog s řadou reprodukcí a s textem Josefa Kroutvora. Z úvodu je nejpodstatnější otázka: když v hudbě máme „duchovní hudbu“, proč nepoužíváme analogický pojem pro výtvarné umění? Tedy „duchovní malířství“? Možná proto, že by se tam dostal či chtěl dostat kdekdo.

S Brömsem by asi problémy nebyly. „Pašijový“ modernismus tohoto vizionáře má svrchovaně duchovní ambice.

Autor je historik umění.