V diskusích o alternativní scéně jako by se často uplatňovala měřítka převzatá z posuzování kultury středního proudu. I zde se často dostane jen na ty nejviditelnější – a protože viditelnost souvisí i s geografickou situovaností a mediální omílaností, často se pozornost věnuje převážně tvorbě z velkých center. Hovoříme-li o Do It Yourself kultuře, o tvorbě svépomocí a stranou institucí a firem, které umění produkují, podívejme se na kulturu okrajovou nejen tématem a formou, ale též geograficky.
Tento text má přiblížit pozoruhodnou enklávu Do It Yourself (DIY) tvorby v okolí Rožnova pod Radhoštěm, jež se aktuálně již šestým rokem soustředí kolem punkového klubu Vrah, a zároveň se pokusit vyložit, jaké myšlenky tato kultura a tvorba artikuluje.
Subverze made in Rožnov pod Radhoštěm
Počátky formování rožnovského kulturního podhoubí spadají do první poloviny devadesátých let, kdy vyrůstá generace „mladých a neklidných“. Kromě „podobného“ myšlenkového zakoušení světa (i když v posledku velmi různorodého) se brzy jejich hlavním pojítkem stává hudba, přesněji kultura, nejpřesněji punková subkultura, skrze niž dostává (sebe)vidění světa uměleckou podobu a autentický přesah. Nezadržitelná tendence „šéfovat“ si sám věci kolem sebe po svém vede nedlouho nato k „uhnízdění“ v jedné z místních garáží. Ta se stává na delší čas centrem punkových aktivit (i mimohudebních) na Rožnovsku. S blížícím se koncem tisíciletí se rožnovským punkům naskýtá možnost pronájmu prostor bývalého statku. V roce 2000 zde vzniká klub Vrah, který s občasnými obtížemi existuje dodnes. Vrah je sebeprojekcí etiky Do It Yourself. Pravidelně se zde pořádají koncerty, téměř nepřetržitě probíhá nějaká výstava, občas i filmový večer, pingpongový turnaj, workshop či „dětský kroužek“. Na Vrahu také zkouší několik místních kapel, funguje zde nahrávací studio, label Malárie a klub je i každodenním domovem. Chceme-li být konkrétní, nelze v souvislosti s punkovým Rožnovem nezmínit jména několika hudebních projektů: již nehrající kapely jako Telefon, Kultra, Psi, Fucked, No project, Šťastní a veselí, SS, Výbor veřejného blaha, Veřejný podvod i struny stále brousící Cathead, Ghetto a v neposlední řadě také Complicité Candide alias Co-Ca.
Následující řádky budou převážně propojeny s její tvorbou. Complicité Candide (spoluvina nevinných) vzniká v roce 1992 pod názvem Zelená křeč v sestavě bicí, basa, dvě kytary a zpěv (v tomto složení dodnes fungují). Později se přejmenovává na 77. Pod tímto názvem si také vydávají kazetu Zrcadlo. Někdy v roce 1995 dochází k definitivnímu přejmenování na Co-Ca. Co-Ca má na svém kontě prozatím dvě LP – debutové ...vždyť strojům tolik chutná (nahráno 1995/1996) a Zapalte ohně/Mrtví Havlové (nahráno 1999, vychází v dubnu 2001), dále desetipalec Ku prospěchu všech (vychází na jaře 2003) a split EP s pražsko-příbramskou Balaclavou. Nahraný je také již materiál na chystané LP, které by mělo co nevidět vyjít. Těžko najít vyčerpávající odpověď, ptáme-li se po myšlenkách a pocitech, ke kterým poukazuje tvorba Co-Ca. Zkusme ale hledat alespoň dílčí nápovědy, a to v již zmiňovaném LP ...vždyť strojům tolik chutná.
Etika neúspěchu
Zdá se, jako by západní kultura ve dvacátém století převrátila své sebepojímání. Nestačilo jí vymanění se ze služebnosti světské či duchovní moci, k němuž došlo (alespoň zčásti) už dříve. Požadovala radikálnější vymanění se ze služebnosti čemukoli, včetně vlastního úspěchu. „Naše generace sní o koupací vaně. Pro skutečného básníka není dnes jiného místa než na pranýři,“ napsal na počátku třicátých let avantgardní malíř Jindřich Štyrský. Ve stejné době se za svým životem ohlížela anarchistka Emma Goldmanová a shrnula své stanovisko: „To, co se všeobecně bere jako úspěch – získání bohatství, moci nebo společenské prestiže –, pokládám já za ta nejžalostnější selhání.“ Umění – ať už umění tvořit díla nebo umění žít svůj život – musí být bezohledné. Prostor jeho svobody se nekupuje za peníze ani nevyzískává společenským úspěchem.
U Co-Ca najdeme podobný přístup. „Vaše symboly skončily na bankovkách a naše chcete soudit?“ ptají se. Umělec, který propůjčí své symboly moci (ať už je to moc peněz, moc totalitní ideologie nebo jakákoli jiná), získává zdánlivý úspěch: jeho dílo se dostane do oběhu, dočká se masového rozšíření. Zároveň však ztratí svůj vlastní obsah – stane se ornamentem moci.
Hodnotou alternativní tvorby se tak stává ne-úspěch, ve smyslu nenechat se zahrnout do mechanismů moci, nenechat moc zneužít dílo ke svým účelům, nestat se součástí moci a uměleckým prostitutem. Ne dosáhnout masového uznání, ale navázat komunikaci, byť třeba s malým počtem kriticky naladěných lidí.
Přehození znamének
Pozitivní uchopení neúspěchu souvisí se změnou pohledu na některé jiné hodnoty. Názorně se to projeví ve zpochybnění domněle hrdinného revolucionáře. Ač se skupina v některých textech hlásí k anarchii, nesouhlasí s představou, že by se „naprosté svobody“ mělo dosáhnout ozbrojeným bojem. Jím lze dosáhnout jen negace anarchistických myšlenek – nového státu. Jak odpovědět revolucionáři, určujícímu štěstí druhým?
Svoje jméno chceš vidět napsaný velkým písmem jako vzor všem zbabělcům,
proměnit svoji pravdu a jistotu ve velkou revoluci,
nesoucí záchranu a spravedlnost všem bez rozdílu.
Ve jménu míru a anarchie se zbraní v ruce, jako věčná nemoc chroptícího kazatele,
tvoje pravda pro všechny a všude, právě v tuto chvíli – teď.
Jsem zbabělec, věřím v revoluci ve tvé a mé hlavě,
v revoluci beze zbraně.
Proti „hrdinství“ revolucionářů je třeba přiznat hodnotu zdánlivě záporné vlastnosti – zbabělosti. „Zbabělosti“, která ve skutečnosti znamená rozvahu nad důsledky vlastních činů, strach z toho, že poslouží pravému opaku svých domnělých cílů. Zbabělost, která je vlastně odvahou – odvahou pohlédnout na skutečné motivy svého jednání a odmítnout je. Odvahou nečelit zlu ještě větším zlem. Odvahou odmítnout násilí, ale ne ve jménu dogmatického pacifismu, nýbrž zodpovědného, a tedy jen podmíněně nenásilného jednání.
Po ztroskotání nebo odmítnutí nadějí na revoluci zbývá revolta, vzpoura, neustálé zpochybňování nadvlády nad sebou. Tato revolta není sociální, ale individuální; počítat s celospolečenskou změnou znamená zařadit se do jednoho šiku s lidmi, kteří mají opačné hodnoty a kteří zmaří původně třeba dobrý záměr společenské změny. „Já nemůžu jít s těmi, kterým zkameněly slzy.“ Zejména jestliže by nevyhnutelným výsledkem takové společenské změny byla společenská represe: „A na pomoc si přivolávat vládní psy!“ Spoléhat na hnutí pracujících, které je u Marxe i mnohých anarchistů subjektem společenské změny? Možná lákavé. Jenže tohle hnutí má v sobě zakódováno sklon k etatismu, jak na sklonku šedesátých let odhalil i marxista Egon Bondy ve své rukopisné Pracovní analýze: „Požadavky [dělnického hnutí] nacházely své adekvátní vyjádření v ideologických postulátech a koncepcích, které... zdůrazňovaly primárnost a nadřazenost kategorie společnosti nad kategorií nejen jednotlivce, ale i lidí vůbec, zájem společnosti nad zájmy jejich, klíčového postavení ‚společnosti‘ oproti jednotlivci, lidem vůbec atd... požadavky dělnického proletariátu... měly a mají velice blízko k etatismu.“
Tuto skutečnost si Co-Ca uvědomuje, byť ji formuluje jiným jazykem: „Jak vůbec můžeme přemýšlet o společenských změnách, když odbory jen chtějí otěže do vlastních pracek?! Celá ta dělnická masa znovu si sedne jak moucha na lep.“ A tak zůstává jen individuální sebe-vzpoura a vzpoura malých společenstev, která je však dalekosáhlá: „My ale nehasíme plameny jako vy. Chceme je rozpálit, protože ještě žijeme, protože ještě žijeme!“ A zbývá rovněž pocit uspokojení, když se k radikálnímu aktu vzpoury odhodlá i někdo další, byť třeba jinak není plně srozuměn s jeho radikálním obsahem: „Přesto se ale šklebím radostí, když řádný občan háže kamenem.“
Jestliže se z negativní hodnoty (zbabělost) stala hodnota pozitivní, opačné přeznamenání čekalo hodnotu vnímanou jako pozitivní: lásku. Tedy ne lásku jako takovou, ale v její ustálené podobě v partnerských vztazích, které časem znamenají ovládání člověka. To, co se vydává za lásku, je pak ve skutečnosti vzájemným poutem a stereotypem manželského života, které autentickou lásku dusí a boří:
Tomu čemu říkáte štěstí a láska
Tomu zase já
citové zbraně.
Z lásky je citové vydírání, z poznávání druhého stereotyp a „velká romantika páchne semenem“. Skoro to upomíná na slova české anarchistky a feministky Luisy Landové-Štychové z počátku minulého století, že láska je citovou rovinou porobení ženy (ale proč koneckonců ne i muže?) a „není ničím více než útokem na osobní svobodu a lidskost samu.“ Dva současní členové britské Anarchist Federation se zase ptají ohledně kýžené anarchokomunistické společnosti: „Budeme se zamilovávat? Není tento proces něčím, prostřednictvím čehož zahalujeme tajemstvím a glorifikujeme něco, co je kombinací biologické potřeby a sociologického tlaku na dávání se dohromady? Možná budeme stále cítit silné pocity týkající se druhé osoby, které jsou navzdory všemu jedněmi z nejpříjemnějších, jaké lze v kapitalismu cítit. Nebudou už ale založeny na idealizovaném obrázku věrného, zdravého a přitažlivého partnera.“
Navzdory silným slovům nejde ani u Co-Ca, ani u Landové-Štychové, ani u Anarchist Federation o negaci lásky jako takové, o negaci lidských citů a erótu. Jde o jejich osvobození, o to, aby se zbavily utlačovatelských rysů.
Mechanizace života
Člověk dnes ale nežije svobodný a nežije pouze s lidmi. Žije ve společenských vztazích a rovněž v technice, která je produktem těchto vztahů a zároveň je reprodukuje. Je ve službách těch, na něž může platit výzva: „Tak bojujte za lepší život svých dětí. Za rychlejší auta, než jsou ta vaše, za více peněz vydělaných za minutu, za více televizních kanálů.“ Technika produkuje, a přitom zcela ztratila jakýkoli lidský smysl – přesněji řečeno, vnucováním svých produktů mění samotnou podobu lidství. Nabídka zvyšuje poptávku, protože technologické produkty fungují jako droga a zákonitě se dostaví potřeba zvyšovat dávku. „Víc čerpacích stanic ve tvém městě, víc policejních aut, zbraň do každé domácnosti, věčný život plastických těl.“
Propaganda už neatakuje jen mysli, ale celého člověka. Je jak láska – prochází žaludkem. „Infikujte miliony těl svou kulturní nákazou o masturbaci a úspěchu ve službách vlasti.“ Infikovaná těla nejsou schopna dosáhnout plnosti lidství a naopak jsou tlačena k fragmentalitě, k organizované schizofrenii, k prožívání několika paralelních rolí/životů v jednom: „Rozpadáš se na tisíc kousků – to je to, čemu říkají kariéra!“
Panství techniky se jeví jako hrozba přírodě. Ale nejen to. Zdá se, jako by v supertechnologickém světě začalo organické s anorganickým hrát škatulata, hejbejte se. Technika oživuje, zatímco člověk se stává umělým. Už v názvu celého LP „strojům tolik chutná“, na jiném zase „kravaty se chechtaj, kravaty si tleskaj“. Golem se vzbouřil; lidské stvoření ožilo a začalo vykazovat svého stvořitele do příslušných mezí. Jedinec je v kapitalistickém systému jen nahraditelnou součástkou ve stroji pracujícím pro nehumánní účel. Nad jeho hlavou trvale visí Damoklův meč pro případ, že se už nebude hodit: „Pracuj, starý stroj můžeme vyměnit.“ Práce jej deformuje. Ale lépe nedopadnou ani ti nahoře: „Ve své kanceláři nezemřeš v pokoji, tvé tělo budou držet naživu, dokud to půjde. Tvá uměle vyživovaná hlava potom bude pozorovat své shrbené děti.“
Jako kdyby v dnešním světě zcela triumfoval princip instrumentality, tedy princip stroje, ten, který byl podle anarchoprimitivisty Johna Zerzana v lidské společnosti v zárodečných podobách přítomen už od neolitu: „Například kráva je vnímána jako svého druhu stroj na přeměnu trávy v mléko... Přírodní svět musel být zničen a přinucen pracovat.“ Člověk je součástí přírody a její podmanění znamená tedy i podmanění jeho samotného.
Apokalyptika a moc vycházející zdola
Triumf techniky nad přírodou znamená také hrozbu pro samotné lidské (pře)žití, neboť příroda je umožňuje. Proto v posledních desetiletích působí ekologické hnutí, které formuluje často přímo apokalyptické předpovědi. Co-Ca se do tohoto proudu svým způsobem vřazuje – apokalyptické líčení se ale netýká jen osudu lidské společnosti tváří v tvář kolapsu ekosystému. Hrůzné vidiny mají spíše tvářnost triumfu mocenských struktur nad lidstvím a nad většinou jeho nositelů. Přírodní svět je v tomto úhlu pohledu protipólem ztechnologizované a zároveň zbrutalizované společnosti, představuje jeho pokojnou alternativu. S přírodou se pojí pochopení a porozumění, s technologickou společností odcizení, manipulace a panství.
Moc má příšernou a přízračnou podobu. Její cíle jsou hluboce nelidské a protilidské, její prostředky ohlupující: „Dostáváme drogy na stříbrných podnosech s vládními razítky... Plán pro celospolečenský rytmus je dokončen. Nebude těžké znásilnit všechny najednou.“Věc by se zdála být jednoduchá – moc stojí proti lidem, lidé proti moci. Jenomže jsou to sami lidé, kteří si moc tvoří. Moc vychází z jejich potřeb, přičemž tyto potřeby zároveň určuje, ba někdy produkuje:
Tvůj oblíbený seriál,
tvůj oblíbený fet,
auto tvýho fotra,
tak nasedni a jeď.
Bez otroka nebylo by otrokáře – a otrokářství nebude zrušeno, když otrok nesní o jeho zrušení, ale o tom, že se dostane na otrokářovo místo. Ludvík XIV. mohl prohlásit „stát jsem já“, ale jen proto, že našel dost lidí, kteří jej uznali. A tak jsme vlastně ve skutečnosti státem my všichni, protože naše těla a mysli tvoří vztahy moci. Jak řekl na počátku minulého století německý anarchista Gustav Landauer: „Stát je podmínka, určitý vztah mezi lidskými bytostmi, způsob chování, který zničíme uzavíráním jiných vztahů, tím, že se budeme jeden k druhému chovat jinak… My jsme stát a zůstaneme jím, dokud nevytvoříme instituce, které budou zakládat skutečnou pospolitost.“ Nebo slovy Michela Foucaulta: „Moc vychází zdola, to jest mocenské vztahy neexistují v nějaké globální bipolaritě mezi vládci a ovládanými... Spíš jde patrně o hru mnohočetných vztahů, které se formují ve výrobních aparátech, rodinách, různých skupinách a institucích a slouží za základnu, od níž se účinky široce štěpí do celého těla společnosti.“ Opět se tu dostáváme k znesmyslnění revoluce. Tedy: my sami jsme mocí, sami moc tvoříme a sami jsme zodpovědní za svět kolem sebe. Spáchá-li něco moc, je to, jako kdybychom to spáchali my sami, nemůžeme se vymlouvat. Ve světě, který popisuje Co-Ca, musíme být aktivní. Musíme v něm ale především být kritičtí a přemýšlet o něm, odhalovat moc, jejíž součást tvoříme, a snažit se ji překonávat. Jakže skupina uvádí své LP? „Complicité Candide – ten bolestný krok začíná a končí u tebe. Našimi těly proudí myšlenky staré jako rituál útlaku a ponížení.“
Autoři jsou redaktoři časopisu A-kontra.