Jiří David bez soucitu

Jiří David (1956) nyní vystavuje v Brně. V interview pro tamější regionální přílohu MF Dnes řekl: „Je to má vůbec první fotografická retrospektiva. V Praze jsem chtěl udělat něco podobného ke svým padesátinám, ale panuje tam nevole vůči mé osobě. Fotografická obec v hlavním městě je proti mně často velmi negativně vyhraněná. Asi mi zazlívají, že venku ty fotky mají úspěch. Myslí, že je to jen velmi povrchní, trendovní. Asi jim připadám jako nějaký nedělní fotograf.“

To stojí za komentář. V oné nepřející Praze, konkrétně v Galerii Futura, David vystavoval letos od 1. března do 23. dubna svůj nový fotografický cyklus Pátá pečeť. Tvůrce, který se dlouhá léta staví jako kontroverzní a podvratný, nechce tedy pro hlavní město připravit retrospektivu svých fotografií, protože v Praze vůči němu „panuje nevole“. Podmínkou pro takovou expozici v Praze je, logicky domyšleno, vláda vstřícnosti vůči Jiřímu Davidovi. Připomíná to Jana Saudka, který se kdysi zařekl, že v nevděčném Česku už nikdy nevystaví fotky, nicméně – k Mistrovu velkému údivu – jakýmsi „nedopatřením“, jež zapříčinila nenapravitelně organizátorsky agilní slečna matka Sára, Saudek už půl roku představuje velkou fotografickou retrospektivu na Staroměstském náměstí.

Občan necvičený v Davidově rétorice by mohl nabýt strašlivého dojmu, že v Praze působí fotograficko-estetické komando, které na tohoto umělce pořádá hony. Přitom soubor „rozpůlených“ tváří celebrit Skryté podoby (1991–1995) autor svého času úspěšně vystavoval v Rudolfinu; sérii plačících politiků Bez soucitu (2001) představil ve Špálově galerii; svázané, kostýmované a „zamaskované“ děti s názvem Moji rukojmí (1997) ukázal v Nové síni. Samá vybraná pražská výstavní místa! Ukázky z těchto děl, včetně nejnovější Páté pečeti, zahrnuje brněnská retrospektiva. Ovšem největší prostor v ní má – stejně jako v souběžně nakladatelstvím Kant vydané velko­rysé knize Davidových fotografií Inside Out – rodinná „kronika“, vznikající od jedenadevadesátého roku. Umělec v této rozvolněné linii dokumentuje především sebe a své nejbližší v různých situacích včetně intimních, ale netřeba se těšit z pornografie, anebo se jí obávat – vyjma snímku, na němž si David drží ztopořený penis. Jde o záběr laděním docela nechutný, hlavně proto, že je významově osamocený; pražský tvůrce totiž jinak nechává sex v rodinné fotodokumentaci víceméně na pokoji, pokud za to nemáme a nechceme považovat záběry manželčina klína a jejích ňader. „Současní čeští fotografové nepoužívají podobné rodinné snímky. Bojí se jich. Ještě tak záběry z dovolené či výletu,“ tvrdí David ve zmíněném novinovém rozhovoru. Nevíme, jak soustavně navštěvuje tuzemské fotografické výstavy, ale víme, že není pravda, co zde vyslovuje. Jen namátkou: studenti fotografie na FAMU či v Ústí nad Labem produkují tyhle intimní deníky v množství větším než malém; před několika týdny visel v Pražském domě fotografie soubor Jitky Hankeové Trapný pokus o autoterapii, v němž autorka dokumentuje své depresivní stavy a tělesné stárnutí. David však ví: fotografové se bojí, to já jsem odvážný! I proto mě nemají rádi!! Má však Jiří David zapotřebí takovéhle proslovy?

Expozice v Domě pánů z Kunštátu je rozsáhlá, ale nikoliv předimenzovaná. Jde o prezentaci, včetně knihy Inside Out, sebevědomého umělce, jenž velmi dobře ví, s čím pracuje, jaký snímek v sobě má takové vizuální kvality, že snese vytažení na velký formát. Jistěže je „rodinná“ linie nejméně zaručenou částí autorovy fotografické tvorby, může narážet na nepochopení ze strany „ortodoxních“ fotografů, ovšem to je běžný risk, k němuž netřeba podávat nedůvěry­hodná prohlášení do tisku. Navíc věci se zde za poslední léta přece jen pohnuly a fotografie „nefotografů“, včetně Jiřího Davida, se vpravují do představ, co toto médium může a zmůže. Pražský „kontroverzák“ se tak probourává do otevřených dveří, což by mohl být daleko nebezpečnější rys stárnutí než povislé svaly na těle, s nimiž se David na fotkách netají.

Autor je redaktor MF Dnes.