Filosof zamilovaný do poezie

Husserlova fenomenologie a ruská avantgarda Zdeňku Mathauserovi učarovaly už za vysokoškolských studií krátce po válce. Spatřoval v nich dva sice rozdílné, avšak hlubinně sourodé projevy téže základní dobové tendence, dvě paralelní reakce na něco zásadnějšího, co bylo v Evropě první třetiny 20. století takříkajíc ve vzduchu. Příznačné fenomenologické úsilí dobrat se čiré podstaty věci, jádra jevu, eidosu mu proto bylo rozhodujícím gnozeologickým východiskem jak ve vztahu k sociálně historické realitě vnějšího světa, tak k fiktivní realitě umění, určovalo nejen jeho filosofické, ale i estetické a literárně­vědní postoje, udělalo z něj znamenitého, pronikavě nové pohledy a výhledy nabízejícího čtenáře a pozorovatele krásné literatury, především poezie. A poněvadž z té mu byla nejbližší básnická tvorba ruské moderny, stal se takřka automaticky jejím nejzasvěcenějším a nejrespektovanějším českým znalcem a interpretem. Autoritou, která nám ji předkládala jako „pýchu evropské kultury“.

Potvrzuje to víceméně vše, co Mathauser o ní kdy napsal. Od monografie o Majakovském Umění poezie (1964), průvodního slova k antologii Kolo inspirace (1967) a souboru Nepopulární studie (1969), který se za normalizace dostal mezi libri prohibiti, přes rusistické stati v knihách Estetické alternativy (1994) a Mezi filozofií a poezií (1995) až po řadu esejů, článků a kritik v kulturním a odborném tisku. Nicméně udělat si úplnou představu o jeho vkladu do poznávání ruské literatury, jejího širšího duchovního zázemí a celoevropských vazeb nám umožňuje až obsáhlé, 375 stran čítající kompendium, které Zdeněk Mathauser sestavil při příležitosti svých loňských pětaosmdesátin s úmyslem podat co nejreprezentativnější počet ze svých celoživotních profesionálních aktivit. Nadepsal je Báseň na dosah eidosu. Ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě a až na jednu ve stadiu rukopisného konceptu uvázlou výjimku v něm shromáždil téměř padesát textů, o nichž se – po mém soudu právem – domnívá, že mají trvalejší, podnes aktuální platnost.

Mezi rozumem a intuicí

Většinou jde o různou měrou krácené a jen mírně stylisticky (nikoli meritorně) upravené pasáže z Mathauserových knižně a v časopisech, event. sbornících publikovaných prací, jež byly pro lepší přehlednost rozčleněny do šesti relativně samostatných tematicko-problémových bloků. První z nich – Fenomenologie a sémiotika – nás zevrubně seznamuje se stěžejními principy obou jmenovaných disciplín, zejména s těmi, jež Mathauser považuje za obzvlášť nosné pro oblast estetiky a literární vědy. Další čtyři bloky nám s nemenší důkladností předvádějí výsledky konkrétní aplikace oněch teoretických principů na konkrétní literární materiál. Ve druhém bloku (Fenomenologie a ruská moderna) se tak děje, pokud jde o tvorbu takzvaného stříbrného věku ruské kultury, ve třetím (Naděje let šedesátých), pokud jde o autory druhé poloviny minulého století, ve čtvrtém (Z ruské literatury 19. století), pokud jde o čelné představitele literární klasiky, a v pátém (Z úvah nad chodem času) v souvislosti s obecnější literárně estetickou a literárně teoretickou problematikou. Šestý blok, žánrově poněkud odlišný (Rozhovory a odpovědi), přináší čtyři interview, v nichž Mathauser dává nahlédnout do své biografie, objasňuje subjektivní motivy i vnější příčiny svého příklonu k Husserlovu učení a několikrát formuluje své životní i občanské krédo.

Mathauserovo bilanční ohlédnutí tedy, jak vidno, ve většině položek pozorně sleduje a kriticky zkoumá jednotlivá díla, osobnosti, skupiny, směry, školy a proudy, co jich ruský literární vývoj za poslední dvě století poznal. Ovšem s tím, že při tom rázně odmítá nejen školsky ilustrativní a sociologické, ale i psychologizující, na bedlivém přihlížení k individuálním zákrutům a dobově doprovodným okolnostem autorova života založené pojetí literatury. Mathausera totiž nezajímá autor biografický, nýbrž tzv. implikovaný, intencio­nální autor a prvotní pro něj není geneze, průběh zrodu díla, nýbrž jeho apercepce, vnímání. Je totiž přesvědčen, že k dílu musíme přistupovat oproštěni od druhotných, běžnou životní zkušeností a vzděláním navrstvených nánosů a že teprve potom se nám dílo jaksepatří otevře, promluví k nám samo, osloví nás svou čistou a jedinečnou esencionalitou. Jeho texty proto nemají ráz striktně formálního stylistického nebo poetologického rozboru, nýbrž spíše připomínají pokorně přemítavé setkání s objektem svého zájmu, nepopisují jej, nevysvětlují, ale – řečeno oblíbeným Mathauserovým termínem – osvětlují a před suše rozumovou spekulací dávají přednost uvážlivé empatii a intuici.

Právě dík takto důsledně promyšlené a živým citem pro umění umocněné metodě Mathauser dokáže o ruské (a nejenom o ruské) literatuře povědět tolik nového, neotřelého, hlubšího a výstižnějšího nejen ve srovnání s někdejšími pseudomarxistickými simplifikacemi, ale i ve srovnání s průměrem současných akademických inter­pretací. Platí to samozřejmě především o jeho dávné lásce Majakovském, kterého už počátkem šedesátých let nahlížel podstatně jinak, všestranněji než pod egidou „básníka hotových, uzavřených hesel“. Týká se to však také jeho druhů: kubofuturistů, Lefu a konstruktivistů: tj. celé levé avantgardy, jejího vztahu k italskému futurismu, k dada, k expresionismu, surrealismu i našemu poetismu, její speciality zaumi (najmě u Chlebnikova a Kručonycha) a zejména nebetyčného rozdílu mezi její všelidsky až kosmicky osvobodivou vizí budoucna a systémem, jaký namísto toho nastolil tuhý sovětský režim.

Umění nevšedních postřehů

Zkrátka u Mathausera nepřicházejí ani symboličtí předchůdci avantgardy, Balmont, Blok, Bělyj. Ani její (zdaleka ne tak od ní odlišní, jak se má za to) souběžci, Jesenin (nejen „poslední básník ruského venkova“, nejen „básník-chuligán“), Pasternak („impresionista věčna“, „lyrik absolutních významů“) a obzvláště „transmoderní“, „nezařaditelná“ Cvetajevová, jíž Mathauser věnuje nejvíce místa po Majakovském. V Básni na dosah eidosu se dostává rovněž na evidentní pokračovatele avantgardních výbojů, a to jak ty starší, Zabolockého a oberiuty, tak ty mladší – Vozněsenského (chápaného jako naprostý protipól Jevtušenka) a Mathauserem pro jeho myšlenkovou hutnost, bohatou imaginaci a střídmý výraz vysoce ceněného Gennadije Ajgiho. Ale i na pozapomenutého básníka pražské emigrantské enklávy Alexeje Lebeděva, na Šklovského memoáristickou knížku, na nonkonformní zvládání válečné tematiky v drobné próze Solženicynově a Okudžavově. Nehovoře o důkladném záběru do předminulého století, k Puškinovi, Gogolovi, Tolstému, Dostojevskému a Čechovovi. Mathauser zde např. po svém domýšlí proslulou Jakobsonovu studii o úloze sochy v Puškinově tvorbě, upozorňuje, že u Dostojevského máme vedle normálního dvojnictví co činit ještě s „dvojnictvím naruby“, zaznamenává značné analogie mezi „rozladěností“ obou protagonistů Čechovovy novely Souboj a „rozladěností“ Martina Heideggera.

Takových nevšedních postřehů, přirovnání,poznatků a charakteristik existuje v Mathauserově kompendiu na desítky. Odráží se v nich jeho umění vtahovat do svého zorného pole jevy zdánlivě disparátní, odvaha přicházet s myšlenkami a hypotézami na první poslech šokujícími, ve skutečnosti však natolik pronikavými a podnětnými, že se jimi cítíte závažně zasaženi a obohaceni i v případě, že ne ve všem s nimi souhlasíte. Jako příklad za mnohé viz esej Z protokolů o nebeských setkáních filozofů a básníků, kde Mathauser rozvíjí svou představu toho, co by si na onom světě asi mohli, a možná i chtěli, navzájem sdělovat Majakovskij, Jesenin, Pasternak, Rilke, Cvetajevová, Husserl a Heidegger.

Mathauserova síla vůbec tkví v jeho mimořádném rozhledu a nadhledu, v jeho vynikající orientaci ve filozofické i literárněvědné literatuře. V tom, že v jeho úvahách se ruská literatura jako jejich dominantní objekt ustavičně prolíná s ostatními evropskými literaturami včetně české (zejména Čapek, Hrabal a Nezval), že spolehlivé zabydlení v ruské formální škole a v Bachtinovi je u něj neodmyslitelně spjato s ještě intenzivněji zažitou znalostí našeho strukturalismu i toho, co si z Mukařovského časem odvodili Jankovič, Červenka a J. Volek. Právě tak pro Mathausera mluví, že při všem jednoznačném preferování fenomenologie stále bere v potaz velké filosofy předchozích epoch (hlavně Kanta) a bedlivě přihlíží k mínění průkopníků postmoderny (nejvíce Derridy a Gadamera).

Přesně i múzicky

Tím vším si vytváří solidní předpoklady pro řešení problémů, jaké představují dubleta typu tradice (mechanické zdůrazňování hodnot minulosti) kontra dědictví (perspektivní dějinně kulturotvorný fenomén), nebo hyperhabilita (pouhá dovednost, virtuozita) kontra metahabilita (schopnost vyššího, do­opravdy umělecky tvůrčího výkonu). Téže všestrannosti a otevřenosti vděčí Mathauser i za to, že tam, kde shledává, že by to mohlo být věci ku prospěchu, neváhá dát volnost mimovědeckým – či spíše nadvědeckým, múzickým – stránkám své osobnosti a talentu. A to nejen v tom smyslu, že tváří v tvář pozoruhodnému lidskému osudu si všímá i biografických, každodenně existenčních momentů, jak obzvlášť markantně dokládá jeho lidsky vřelá osobní vzpomínka na návštěvu u Alexeje Kručonycha nedlouho před jeho smrtí. Ale také – dokonce především – v tom smyslu, že ve svých textech velice dbá nejen na maximální přesnost formulací, ale i na jejich optimální formu, adekvátní styl. Tedy na to, aby byly napsány způsobem, který by ve všech ohledech odpovídal faktu, že se tu píše o umění, že jejich autorem je člověk pevně přesvědčený o své fenomenologické pravdě, zároveň však upřímně zamilovaný do poezie.

Na souboru Mathauserových studií Báseň na dosah eidosu to patrné je. Už proto je stejnou měrou závažné i to, jak tu Mathauser k poezii přistupuje, i to, co tam o ní napsal, co se tam o ní dočítáme. Není toho málo – a vesměs to stojí za čtení.

Autor je rusista.