Magnesia Litera má jistě mnoho příznivců i opovržlivců, ale o to teď neběží. Nejde mi o to, zda byly vybrány ty správné knihy, zda je vybírali ti správní porotci a zda neměly být nominovány spíše jiné, rozuměj „správnější“ tituly (o nejsprávnějších způsobech moderování slavnostního večera nemluvě). Ale i v opačném případě bych se snad, doufám, uvaroval úvah o tom, že se v kategorii Litera za poezii vedle „zkušené Karly Erbové“ a „Radka Malého, nositele Ceny Jiřího Ortena“ objevila „jakási Zuzana Hutňanová“ – a že tedy „vytlačila z širší nominace celou řadu známějších tvůrců“, jak si v Reflexu postěžoval Vladimír Novotný.
Samozřejmě že kritik, recenzent, ale i sloupkař si může dovolit hodnotové rozvržení, jaké uzná za vhodné. Podstatné jsou však jen a jen důvody, argumenty, kritéria. Takže váhám, kdo a na základě jakých kritérií si může dovolit dovodit, že nějaké potenciální básníky vytlačila ona ne-zkušená a ne-oceněná autorka, a nikoli právě nositelka zkušeností či nositel cen. Nadto Novotný nahlas spekuluje o tom, že se v případě Hutňanové jedná pro kulturní veřejnost o zcela neznámé jméno, z čehož vyvozuje otázku po její faktické či třeba pseudonymní existenci. Jistěže to nejsou otázky závažné, možná jsou spíše lehkovážné, dokonce snad tautologické (vůbec nehraje roli, že si na ně sám tazatel vzápětí odpovídá) – a zřejmě by nemělo mít smysl se tu jimi zabývat. Ovšem předtím musíme pominout skutečnost, že původcem takovýchto myšlenkových šarád a rošád je autor doslovu ke knize druhé nominované básnířky...
Zkusím to tedy znovu: o co mi jde a čím je podle mého smysluplné se zabývat? Pokud platí, že kritik, recenzent či zmíněný sloupkař si může dovolit ledacos, ale jen se správnými důvody, argumenty a kritérii, mělo by tak tomu být v případě jakéhokoli posuzování a rozlišování literárních děl – a v případě soutěžních cen a porotců obzvláště. Porota letos představila knihy nominované do kategorie Litera za poezii následovně (posudky uvádím v úplnosti, a prosím o jejich pozorné a nejlépe opakované přečtení):
„Karla Erbová, Vasquezův jestřáb:Básnířka (1933) vydala první sbírku poezie již roku 1966, poté mohla publikovat až po roce 1989. Za tu dobu vydala šestnáct knížek, dobrou polovinu vlastním nákladem. Stala se uznávanou autoritou starší generace, její poezie je překládána. V roce 1995 získala Cenu města Plzně, roku 1999 cenu Jana Zahradníčka, roku 2003 cenu Bohumila Polana (tu za sbírku Liánový most – což je vedle Vasquezova jestřába zřejmě její nejvýznamnější knížka). Vasquezův jestřáb je soubor formálně vyzrálý, poznamenaný osobním utrpením, které bez nabízející se deskripce vytváří atmosféru sbírky. Stojí za úvahu na udělení ceny, byť doporučení nebylo jednomyslné.“
„Zuzana Hutňanová, Třetí svíce:Ačkoliv se narodila již v roce 1959, zřejmě jde o její první sbírku sestavenou „z básní posledních deseti let“ – a velké překvapení. Knihu si i sama ilustrovala. Zdá se, že umělecké cítění Hutňanové se dost suverénně projevuje dvojím směrem: ilustrace mají nevtíravou básnivost, verše jasnou barevnost a prostornost. Dobře se čtou, zadrhávají se v paměti, a to i přesto, že některé svádějí ke krajinnému popisu. Jen svádějí: přesahují jej, záznam reality je východiskem. Soudíme, že Hutňanová si zaslouží být jmenována.“
„Radek Malý, Větrní: Mladý básník (1977) zatím vydal tři sbírky, za druhou (Vraní zpěvy) dostal Cenu Jiřího Ortena. Malý je absolventem FF Palackého univerzity v Olomouci, na germanistice byl žákem Ludvíka Kundery, vydal mimo jiné překlady Georga Trakla. Jeho poezie je tudíž poučená, ne však v tom smyslu, že by byla odvozená. Má vznosný i do prostoty vzhlížející jazyk, témata jsou každodenní, zvláštní i s nádechem osudovosti. Malý je básník rodem, směřováním, úsilím. Jistě jeden z nepochybných a nejvýraznějších talentů, jaké má česká poezie prvního desetiletí 21. století.“
Zprvu jsem se domníval, že přetištěním posudků je možné i skončit, že jsou samy sobě více než dostatečným, ba vyčerpávajícím komentářem. Pak je však spolu s posudky ostatních kategorií otiskla A2 v čísle 12/2006, což mě přesvědčilo, že stručný komentář přece jen vyžadují.
Co je zvláštní
V porovnání s ostatními kategoriemi-literami dala porota zcela zřetelně najevo své sympatie, to jsou ty tři závěrečné výroky: od záporného „doporučení nebylo jednomyslné“, přes neutrální „zaslouží si být jmenována“ až po superlativ „básník rodem, směřováním, úsilím“. Ale to by ještě asi nebyl důvod, proč bych – být básnířkami – 24. dubna na vyhlášení do Městské knihovny v Praze nechodil. Docela by mě také zajímalo, zda by výrok „talent prvního desetiletí 21. století“ byla porota ochotna přiřknout autorovi staršímu než nejmladšímu: anebo zda je i v této charakteristice implicite generační hledisko (na jednom pólu talent dneška, na druhém uznávaná autorita starší generace, někde mezi Hutňanová).
Medailon Karly Erbové načrtává portrét div ne kanonické autority: autorky plodné, někým uznávané, cenami ceněné, snad i překládané. Informace, že „její poezie je překládána“ (do jakých jazyků? v jaké kvantitě? popřípadě kým?) působí dojmem nedořečenosti; leda by byla teprve a právě překládána – což však za relevantní informaci zřejmě není možné považovat. A proč i ona není básnířka „úsilím“ (jako Malý), když vydala tolik knih a zhruba polovinu vlastním nákladem? Také nelze rozumět výroku, že je vedle nominovaného titulu sbírka Liánový most „zřejmě její nejvýznamnější knížka“ (pochybuje se o autorství Erbové?).
Podobně nás musí překvapit umístění slova „zřejmě“ ve větě o Zuzaně Hutňanové: „zřejmě jde o její první sbírku...“ – tedy jde, nebo nejde, jaképak zřejmě? Ostatně přirozená logika věty („Ačkoliv se narodila již v roce 1959, zřejmě jde o její první sbírku sestavenou ‚z básní posledních deseti let‘“) se i tak zdá být více než narušena. Hutňanové profil je založen na dvojdomosti „jejího uměleckého cítění“: „ilustrace mají nevtíravou básnivost, verše jasnou barevnost a prostornost“, jakoby podle vzoru: žlutá jablka mají kulatý tvar, stejného tvaru nejsou podzimní červené hrušky. Stejně jako Malého poezie je prý poučená, ne však odvozená, čteme i zde: 1. verše k něčemu svádějí, ale 2. jen svádějí, neboť 3. zároveň přesahují. A mimochodem: spočívá „velké překvapení“ v tom, že si „knihu i sama ilustrovala“, nebo v tom, že jde o „první sbírku sestavenou z básní posledních deseti let“?
Za úběžník medailonu Radka Malého lze považovat „poučenost“ jeho poezie. Předchozí řádky nás k němu bezpečně vedou (něčeho student – něčí žák – něčeho překladatel); další řádky dosaženou představu korigují a pointují (nikoli odvozenost – jeho poezie má jazyk i témata – je to básník každým coulem). Stačí rozetnout podivný svorník poučenosti, ale nikoli odvozenosti, a posudek se nenávratně rozpadá.
Snad není přehnané přání, že by si čtenář mohl chtít z posudků učinit obrázek o poetice nominovaných sbírek. „Formální vyzrálost“, „suverénní umělecké cítění“ a „vznosný i do prostoty vzhlížející jazyk“ jsou tak nicneříkající fráze, že se chce dodat už jen něco o „uměleckém mistrovství“ či jakémsi vyplazeném nadjazyku, který dosáhne na všechno. Nad větou „Má vznosný i do prostoty vzhlížející jazyk, témata jsou každodenní, zvláštní i s nádechem osudovosti“ musel někdo asi dlouho přemýšlet, ale rozhodně ne tak dlouho, jako bude muset čtenář. K tomu není co dodat, snad jen že „zvláštní“ je i šváb v polívce, jak prý říkal Šalda. Podobně komentář k veršům Hutňanové: „Dobře se čtou, zadrhávají se v paměti, a to i přesto, že některé svádějí ke krajinnému popisu.“ To si přeříkávám jako mantru už po několik večerů, jako výrok to řešení nemá. Pravděpodobně proto se už nedostávám k následující větě – „Jen svádějí: přesahují jej, záznam reality je východiskem.“ Moje čtenářské úsilí zde končí, vyčerpáním selhává. Laskavý čtenář nechť si pokračuje sám.
Posudek jako žánr
Ovšemže jsem si vědom toho, že napsat zhuštěný, strohý, myšlenkově úsporný, metaforický až heslovitý, a přes to všechno komplexně vypovídající posudek není záležitost samozřejmá a jednoznačná. Ba naopak, dostát tomuto žánrovému zadání je prubířským kamenem myšlenkového kritického úsilí a stylizačních schopností. Vměstnat celý svět básně i básníka do několika slov, co může být obtížnějšího a ošidnějšího? Nejspíš však patří k obecnému přesvědčení, že to je snadné, či lépe řečeno, mnohý výsledek svádí k domněnce, že je to zvládnutelné do pěti minut (obávám se, že i A2 mívá nejčastěji problémy právě s nejkratší plochou minirecenzí a glos). A rovněž jsem si plně vědom toho, že jsem se citovaným textům nesnažil vždy rozumět, vybíral jsem si z dvojsmyslných výkladů ty nezáměrné, ale možné. Na lepší způsob, jak upozornit na problematičnost těch třikrát osmdesáti devadesáti slov jsem však nepřišel.
Posudek či lektorát je specifický žánr. Zvláště když se jedná o kolektivní, tj. bezpodmínečně kompromisní rozhodování: splnit zadání, a přitom zůstat práv svým kritickým názorům a kritériím. Ale přece v žádném případě není možné dospět k tak podivuhodně frapantním formulacím, jako že v případě Karly Erbové „doporučení nebylo jednomyslné“. (Vladimír Novotný by se zřejmě podivoval z jiného důvodu.) Přestože ani nadále nechci porotě mluvit do nominací, musím poznamenat, že tu dává jasný signál, jako by nebylo z čeho vybírat. Ale byli porotci skutečně tak trpní a bezmocní? Všech 31 letošních titulů navrhli nakladatelé a oni o své vůli nedoplnili jediný tip? Na druhé straně, dočítám se ve statutu ceny, porotci v případě nedostatku kvalitních knih nemusejí v dané kategorii nominovat nikoho...
Nechce se mi věřit, že takové autority, které zasedly v porotě Litery za poezii (Jiří Brabec, Václav Daněk, Vladimír Justl, Petr Kovařík – nahrazen na poslední chvíli Michalem Jarešem, Jana Štroblová), by byly schopny takových výkonů. Psali ty posudky vskutku oni? Bráním se vymýšlet si umělý závěr, že by stačilo posudky pouze zredigovat. Když nic jiného, je na to pozdě: příkladu, jak o básních a básnících přemýšlet, už se dobral ledaskdo, i díky přímému přenosu ČT 2. Je-li nejdůležitějším úkolem ceny Magnesia Litera, jak ještě čtu v jejím statutu i poslání, podporovat, popularizovat a propagovat kvalitní literaturu, pak podpora, popularizace a propagace vyjádřená v posudcích sbírek nominovaných na Literu za poezii nedopadá, jak to jen říct, zrovna nejreprezentativněji.
Autor je redaktor revue Souvislosti.