Třešňákův vypravěč se unavil

Romány Vlastimila Třešňáka (1950) jsou si dost podobné. A ani jeho poslední próza Melouch nevybočuje. Opět máme tu čest s vypravěčem-outsiderem a je úplně jedno, že se nejmenuje pan Prag – jako v jeho slavném románu Klíč je pod rohožkou (Torst 1995). Svět, ve kterém autorovi hrdinové žijí, jim nevyhovuje a raději by byli někde jinde. „Už abych byl pryč, už abych byl úplně odsud,“ opakovaně prohlašuje vypravěč Florian v Melouchu. „Plánuji například nový život. Takže v tomhle už jen čekám, až napřed umřu,“ vtipně odpovídá pan Moritz na otázku pana Praga, co je nového, v románu Domácí hosté (Torst 2000). Podobné existenciální glosy jsou prosty patosu či přehnané sebelítosti. Další větou je vypravěč totiž často shodí („Už abych byl pryč, už abych byl úplně odsud. Odjel jsem tam autobusem číslo 225...“) a čtenář se nebojí, že na příští stránce spáchá sebevraždu. To spíš můžeme čekat, že si dá dalšího panáka jamajského rumu. Mimochodem, v románu Melouch se pije o poznání hojněji, Florian je v lihu takřka pořád, jako kdyby to Třešňákovi hrdinové potřebovali víc a víc – jinak by to v tomhle světě nevydrželi. Co je to za svět, který je vytlačuje na okraj?

Jiná doba, jiný nepřítel

Třešňákovy romány (až na jednu výjimku – Evangelium a ostružina) reflektují dobu nedávno minulou: Klíč je pod rohožku disent, exil a první porevoluční léta; Domácí Hosté triumf českých hokejistů na olympiádě v Naganu. I dobu románu Melouch lze snadno vymezit. Přinejmenším podle prezidenta, jímž už není ten, „jehož ráčkování má pan Prag tak rád“, ale „prezident připínač“, který právě udělil státní vyznamenání režisérovi „Mr. Oťasovi“. Míněn je zde režisér Otakar Vávra – „někdejší společník Josefa Goebbelse, poté přítel dělnických prezidentů, nyní přítel současného“. Třešňák v této souvislosti cituje i část prezidentova projevu: „Přestaňme se už tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory a postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života…“ A vypravěč Florian k němu jemně ironicky poznamenává: „Prezidentův slogan o černých znameních se mi nějak nezdál.“ Florian není pravidelným čtenářem prezidentských projevů. Náhodou si ho přečetl v novinách přes čísi rameno na eskalátoru. Podobně se občas dívá na televizi: „dělostřeleckým dalekohledem“ přes záclony společně se sousedy odnaproti. I zde je čitelná úzkost z toho, co odezírá z televizních zpráv či estrád.

Vymezení se vůči nepříteli k outsiderství Třešňákových postav patří. Nejsou to hrdinové, kteří žijí sami pro sebe (i když by možná rádi). Co se děje kolem nich, jim vadí, vždy se nějakým způsobem angažují, víceméně obratně napomáhají.

Ve své poslední knize Třešňák opět zvolil dvojí vypravěčskou perspektivu: dva časově různě zakotvené příběhy se prolínají a jeden na druhý důmyslně odkazuje (podobně jako v Klíči pod rohožkou). První linie již byla naznačena, jejím vypravěčem je Florian. V druhé se přechází do er-formy a děj se odehrává v roce 1967. Florian společně s dalšími „ksindly“ zakládá bigbítovou kapelu. Jde o docela pestrou společnost: bubeník Žid Hantl, basista Cikán Fučko a zpěvák, pozdější redaktor Spratek. Zde se s Třešňákovou románovou tvorbou obeznámený čtenář musí ptát: proč zase Žid, Cikán a redaktor? Jde totiž o typy, které se v Třešňákových románech už někdy objevily. Čtenáře napadá, zda je autor vůbec schopen psát o někom jiném a umístit děj někam jinam – opět se ocitáme v Karlíně, konkrétně v jednom z oblouků Negrelliho viaduktu, kde se „ksindlové“ připravují na svůj první koncert. Pronajatý oblouk je pak výchozím bodem detektivní zápletky (nikoli tak důmyslné jako v novele To nejdůležitější o panu Moritzovi).

Nevděčný melouch

Nejde však zdaleka jen o pronajatý viadukt. Na přetřes přijde i současnost. Florian, byť showbusiness nesnáší, se musí nějak živit, a tak každý večer hraje na kytaru v kavárně Orgideer, a to i hostům, které by nejraději neviděl. Občas vezme nějaký ten melouch, třeba nahrávku hudebního doprovodu pro jakousi televizní estrádu. Smíří se dokonce s tím, že za melouchem stojí jeden z jeho dávných nepřátel „s. Rudolf E. Bělouš“, který po revoluci zakládá „Mr. Rebelous Agency, práce všeho druhu“. Jinak to v dnešní době asi nejde. Víc ho iritují „holohlaví mládenci“, kteří jsou příčinou emigrace Cikána Fučka a jeho rodiny. Nějakou dobu tlumí zklamání a vztek alkoholem, ale ke konci příběhu dochází k obratu a Florian se rozhodne radikálně vyrovnat účty…

Takže se zas a znovu setkáme s opakováním určitých promluv, jež rytmizuje vyprávění a v němž se významy řečeného jemně posouvají či poodkrývají jiné roviny, už to ale není tak působivé jako kdysi – právě v tomto býval autor paradoxně nejsilnější. Třešňák jako kdyby se při psaní bál vydat na jinou půdu, téměř neopouští to, co se jednou osvědčilo. Nechce nic vymýšlet. Považuje snad psaní knížek za melouch? Za „práci bokem, ale co se dá dělat“, jak význam slova vysvětluje jedna z postav? Jedna věc je jistá, pokud tomu tak bude i nadále, česká literatura přijde o výrazného autora, jehož tak trochu prorocké nazírání světa z pozice outsidera je – aspoň na české literární scéně – ojedinělé. Byla by škoda, kdyby se Třešňák plně ztotožnil s Florianovým povzdechem: „Nějak to už doklepu.“ Ale možná toto existenciální východisko k Třešňákovu dobrovolnému outsiderství tak nějak patří, snaživých a výkonných optimistů je pořád všude dost.

Autor studuje Vyšší odbornou školu publicistiky.