Jendo, já tě mám rád

Rudolf Schnittner si prožil své. Jeho rodiče nebyli v roce 1945 odsunuti a záhy poté, co si začal uvědomovat svou německou identitu, usiloval o vystěhování do západního Německa. Národnostní cítění mladého Schnittnera však úředníky socialistického Československa příliš nezajímalo, a tak byla jeho žádost několikrát zamítnuta. Československo však nakonec opustil – v roce 1965 nelegálně „vycestoval“ do Itálie, odtud pak do Německa. Na sklonku loňského roku vyšla v nakladatelství H & H kniha Jsem zkrátka Sudeťák, v níž se autor vyrovnává se svým vztahem k rodné zemi.

Kniha, nebo dopis?

Kniha je složena z dvanácti dopisů, o jejichž autenticitě lze pochybovat. Dopisy jsou adresovány Jendovi, kamarádovi z dětství, který však autora a jeho rozporuplný vztah k Čechům a českému státu nebere dostatečně na zřetel. Rozhodujícím okamžikem je společná dovolená na Sicílii, kde si někdejší přátelé opětovně neporozumějí – tedy tak to vidí Schnittner. Jak to vše chápe Jenda, není řečeno, ale z toho, co se o něm dozvíme, se nemůžeme ubránit dojmu, že si vzájemnou neshodu snad ani neuvědomuje: „Od našeho společného pobytu a diskusí na Sicílii utekla už nějaká doba a já skutečně nevím, jestli mám sílu se s tebou opět setkat a tvářit se, jako bychom spolu o ničem nediskutovali… Zkusím ti to napsat, ale jestli ti ty dopisy nakonec vůbec pošlu, to opravdu nevím,“ píše Schnittner v prvním dopise. Za zmínku stojí, že v pátém dopise už o odeslání nepochybuje a dokonce, i když „vlastně jako že ne“, uvažuje o knize: „Vlastně jsem psal o tátovi a uprostřed věty mi přeskočily myšlenky někam úplně jinam. Jestlipak se tak správně píše kniha? Asi ne, vždyť je to dopis, který ti píšu.“ Už nepíše Jendovi, ale nám všem. Co nám chce říct?

Rudof Schnittner je český Němec a na stránkách knihy se snaží vyrovnat s tím, jak jsme se my Češi k německé menšině zachovali a jak na poválečné události pohlížíme. Typickým Čechem je pak Jenda. Na Sicílii si vaří polévky „a tvrdí, že je to dobré na žaludek“. Jeho schopnost argumentace je příkladem sociologické dikce: „zprvu a priori nevěřit a pokud možno vnitřně hned odporovat (…) a pak trochu mlžit – a nakonec vše raději zamluvit“. A především, v otázkách nedávné historie se Jenda se Schnittnerem neshodne a shodnout nemůže – Jenda je tak trochu nacionalista: „Nezlob se, Jendo, já v těch všech diskuzích z tebe cítil nejdřív Čecha a až pak humanistu.“ Proto se Schnittner Jendovi pokusí vysvětlit, jak to vidí on.

Byl Beneš zločincem?

Ve Schnittnerově výpovědi se mísí interpretace historických událostí s osobní zkušeností (ať už přímo autorovou či jiných). Pisatel nepředkládá nová fakta, spíš svérázně komentuje již známé události, které staví do nových souvislostí. Tak třeba: je dobře známo, že odsun tří milionů českých Němců byl největším transferem obyvatelstva v mírových dějinách. „To nezvládl ani Miloševič, co dokázal Edvard Beneš,“ podotýká Schnittner a připomíná, že sedmdesát procent nás Čechů – autor ovšem neuvádí, kde k danému číslu přišel – s odsunem českých Němců v podstatě souhlasí. Vadí jim jen to, že se neprovedl „humanisticky“. „Existuje však, Jendo, humánní vyhnání?“ ptá se autor a zdůrazňuje, že to, co se po válce v pohraničí stalo (včetně vražd žen a dětí), bylo dílem průměrného Čecha. „Podle oficiálních zpráv přišli prý po květnu 1945 do pohraničí tzv. zlatokopové a všelijaká lůza. Toto podání (anebo spíš tradice) mělo však uklidnit špatné svědomí českého národa: my Češi jsme přece civilizovaný národ, my taková zvěrstva neděláme.“

Ve Schnittnerových dopisech se objeví i zcela konkrétní fakta regionálního významu: kolik Němců a kam bylo vystěhováno ze Šluknovského výběžku, kde autor vyrůstal. Schnittner nenechává na pokoji ani české politiky. Nad omezeností výroků Miloše Zemana se člověk může zasmát, ale nad faktem, že před několika málo lety všech dvě stě poslanců odhlasovalo neměnnost Benešových dekretů, běhá mráz po zádech – zvláště poté, co vše se od Schnittnera v dopisech dozvíme. „Je to opravdu elita vašeho národa, kterou jste si zvolili?“ ptá se autor.

A kdo za to všechno může? Podle Schnittnera my Češi. V roce 1918 jsme založili Československo, ale druhému největšímu národu ve státě, tedy Němcům, jsme nepřiznali žádná práva. Už tehdy se začala realizovat myšlenka národnostně čistého státu.

Kde jsou moje kořeny?

Autor často sklouzává do osobní roviny, což mu ale v podstatě nelze vytknout, píše přece dopisy. V pátém dopise je to ale vyloženě na škodu – Schnittner se sugestivně ptá: „Kde je moje vlast? Kde jsou moje kořeny?“ A záhy si odpovídá: „Domov mám samozřejmě v domečku se svojí ženou Gerlindou a s šesti kočkami, se sousedy v naší malé obci, kde jsem před dvaceti lety založil výtvarnou školu pro žáky od šesti do deseti let…“ Kde má autor kořeny, se už nedozvíme, protože dopis pokračuje líčením toho, jak to bylo a je s výtvarnou školou. Samozřejmě, čtenář po přečtení dvanácti dopisů cítí, kde Schnittnerovy kořeny jsou, ale na explicitní otázku by se slušela explicitní odpověď, zvláště když hlavním tématem je právě Schnittnerův vztah k domovu.

Někomu také budou vadit autorovy sklony k exhibicionismu. Nic ve zlém, ale zmínku o tom, že je ve svém věku stále sexuálně aktivní, či o tom, že nemá rád polévky (až na jednu výjimku: zbožňuje zuppu minestrone, ale musí být „zcela čerstvá“), si mohl odpustit. Čtenáři také není vysvětleno, proč je součástí obrazového doprovodu deset fotografií autorových obrazů a plastik, které s tématem knihy nikterak nesouvisejí. Navíc, na černobílých fotografiích nevalné kvality zrovna nevyniknou. To se ale – stejně jako sklony k moralizování a patetický tón – dá prominout.

Schnittnerovy dopisy jsou v každém případě zajímavou výpovědí. Osobní rovina, která k nim patří, nás zajímat nemusí, ale autorova interpretace dějin je působivá a čtivá, i proto, že sám není historik. Nejen na Šluknovsku by měla kniha patřit na seznam povinné četby. Třeba by pak v Ústí nad Labem konečně přejmenovali most Edvarda Beneše. Ten most, ze kterého v roce 1945 Jendové shazovali ženy a děti.

Autor je publicista.