Filosofie pölätüoismu

Stefan Themerson, autor polsko­židovského původu, který se v průběhu druhé světové války natrvalo usadil ve Velké Británii, byl poprvé představen českému publiku nakladatelstvím Rubato v roce 2015, kdy vyšel překlad jednoho z jeho pozdních románů Záhada sardinky (1968). Themerson byl agilní filmař, skladatel a spisovatel, který začínal jako autor knih pro děti. Od roku 1944 až do své smrti žil v Londýně, kde se svou celoživotní družkou, malířkou a filmařkou Franciszkou Themersonovou, založil roku 1948 nakladatelství Gaberbocchus Press, v němž mimo jiné vyšel v roce 1951 první anglický překlad Jarryho Krále Ubu. Kromě prózy se Themerson věnoval také takzvané sémantické poezii, která preferuje faktický (až slovníkový) význam slov oproti významu básnickému. V letošním roce přišlo nakladatelství Rubato se svazkem zahrnujícím dvě rozverné prózy ze šedesátých a sedmdesátých let, které skutečně představují „osvěžující a intelekt povzbuzující literaturu“, jak sami nakladatelé charakterizují svou produkci.

Realita duše, realita cibule

Recenzovaná kniha spojuje dva texty, které byly původně vydány samostatně s odstupem patnácti let. Starší z nich, Kardinál Pölätüo (1961), je oproti Záhadě sardinky o poznání rozpustilejším dílkem. Čtenářům se bezpochyby vybaví Gombrowiczova „poťouchlost“ (v knize například vystupuje postava filosofa Bertranda Russella, který byl Themersonovým přítelem v reálném životě), Ecova bludiště seznamů a intelektuální obžerství či Borgesovy mystifikace a parodie seriózních žánrů, jako je teologické pojednání nebo slovník. Prostá dějová linie sleduje úsilí kardinála, dychtivého obránce katolické církve, o záhubu básníka Apollinaira; ten je v knize kardinálovým synem a představuje pro něj ztělesnění zhouby církve i duší věřících. Apollinairem se mimochodem Themerson zabýval i jako literární vědec v díle Apollinaire’s Lyrical Ideograms (Apollinairovy lyrické ideogramy, 1968). Po básníkově smrti pak supluje tuto úlohu – ovšem pouze v hádce, nikoli ve smrtelném souboji – analytický filosof Alfred Jules Ayer, v románu vystupující coby malý školák. Kardinálův život, který se rozpíná nad téměř celým 19. i 20. stoletím, je vyplněn pečlivým sepisováním rozsáhlé knihy Filosofie pölätüoismu. Ta má sloužit k sofistickému smíření rozporů mezi vědou a vírou a k doložení a zdůvodnění teze, že věda je pouze podmnožinou náboženství.

Rychlý spád knihy zajišťuje především neustálé střídání žánrů, stylistiky i grafické­ho ztvárnění textu. Vedle narativních kapitol se setkáme s výčtem kardinálových návštěv u známých vědců druhé poloviny 19. století včetně Pasteura nebo Marxe, výborem z kardinálovy korespondence, traktátem O realitě duše a realitě cibule či se Slovníkem traumatických symbolů. Zejména v pasážích, jež mají být výňatkem z Filosofie pölätüoismu, Themerson chvílemi mate čtenáře očekávající parodii zařazením seriózních myšlenek. Nabízí se zde srovnání s Gombrowiczovým esejem Naše erotické drama (2003, posmrtně; česky 2008). Gombrowicz ovšem koncipuje celý text jako seriózní rozpravu o sexualitě a její parodičnost vyplývá až z kontextu autorovy tvorby a osobnosti.

Život jako nedorozumění

K novele Kardinál Pölätüo je přiřazen druhý, původně samostatný text Generál Piesc aneb případ zapomenuté mise (1976). Oba texty vyšly později i v zahraničí v rámci jedné publikace. Spojitost mezi oběma prózami je přitom spíše Themersonovým šprýmem. V příběhu, který je načrtnut pouze na několika desítkách stran, se letmo mihne kardinál Pölätüo a pár epizodních postav z předchozí novely. Text opět kombinuje obvyklé narativní části s pasážemi stylizovanými jako osobní dopisy postav, úřední korespondence a podobně. Děj se odehrává v Bukumlanské republice a příběh generála Piesca – tohoto „nostalgického outsidera“ – je svéráznou varia­cí na faustovský mýtus. Generálovo hledání smyslu života je „zapomenutou misí“ především z důvodu neuchopitelnosti a nemožnosti pojmenovat cíl či smysl, který hledá. Jeho přítelkyně kněžna Zuppa dodatečně pátrá po smyslu jeho cesty, neboť se domnívá, že v ní šlo o jakési tajné poslání. V závěrečném dopise z prezidia Bukumlanské republiky je jí však sděleno, že jméno generála Piesca není tamním úřadům známo a jedná se patrně o omyl. Zdá se, jako by Themerson připouštěl možnost, že lidský život nemá ani nezjevný a neznámý smysl, ale je prostě pouhým trapným nedorozuměním.

Autor je čtenář.