Fakta za zrcadlem

Čtyři povídky shromážděné ve sbírce jsou prvním a jediným publikovaným výtěžkem raných, a jak sám Yann Martel předesílá v předmluvě, i těžkopádných pokusů o vstup do veřejného literárního prostoru. Mladému kanadskému autorovi nepřinesl povídkový debut z roku 1993 navzdory příznivým kritikám čtenáře ani slávu. Oponu před ním zvedl až bestseller Pí a jeho život (česky Argo 2004). Úspěch románu jej přivedl k myšlence vrátit se k prvotině s titulem nazvaným po jedné z povídek Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek. Své práce zrevidoval a vypravil je na další cestu s nadějí, že si najdou více čtenářů.

Nejvlastnějším výrazem povídek je odvaha mládí, dychtícího po experimentu, hledání možností vyjádření silného příběhu. Nekomplikovaný, ale působivý námět je pro Martela surovou matérií, tělocvičnou neskromné formální akrobacie, jejíž kouzlo tkví ve vkládání veršů, vět psaných verzálkami, encyklo­pedických úryvků či opakování motivů. Dalším symptomatickým rysem počáteční Martelovy tvorby je snaha o vytvoření neobvyklého a silného účinku přerušováním kontinuity vyprávění. Do krajnosti této techniky využívá v povídce Vita æterna – výroba zrcadel o starobylém přístroji na výrobu zrcadel, kde proud řeči je zcela roztříštěný do střípků monologů, vnitřních monologů a emocí.

Podobných manévrů, avšak o poznání shovívavěji ke čtenáři užívá Martel v titulní povídce. Příběh, jenž je bizarní hrou, vymýšlením jakési novodobé ságy situované do Helsinek, vede čtenáře k tomu, aby hledal analogie mezi umíráním a historickými událostmi. Odtud také výraz fakta v titulu povídky. Námět již sám o sobě je literární. Otevírá se nám příběh v příběhu. Dva kamarádi, z nichž jeden umírá na AIDS, střídavě vymýšlejí a navzájem si dokola (či spíše do smrti) vypravují epizody ságy, která je výsledkem fantazie i nevyhnutelnosti, k níž se oba kronikáři vztahují. Rekvizitou výsostné důležitosti v procesu tvorby příběhu protagonistů jsou historické události v podobě encyklopedických záznamů vkládaných do textu. Máme je vnímat symbolicky, třeba jako prostředek dorozumívání a sdělování prožitků obou přátel. Sága o rodině Roccamatiových je záměrně nerozvinutá a schematická, avšak na úkor zvýraznění hlavního motivu, jímž je umírání. Dominantním sdělením se stává vývoj vztahu obou kamarádů a důraz na autenticitu prožívání spojeného se smrtí.

Zcela opačné reakce má patrně vyvolat povídka Způsoby umírání. Správce nápravného zařízení v dopisech stroze informuje matku odsouzeného na smrt o tom, jak se její syn choval těsně před popravou. Jednotlivé kapitoly představují krátké samostatné dopisy, jejichž obsahem jsou stejné úřední fráze, stejné kulisy, jméno zavražděného i správce věznice, a liší se pouze nepodstatnými nuancemi a číslem v názvu kapitoly, které představuje pořadí vykonané popravy. Sdělení mají přesnou kompozici, přísnou logiku a předepsaná smrt je jejím přirozeným vy­vrcholením. Na otázku proč se nám odpovídá prostoduchým jak až do samého zblbnutí. Nakonec možná pochopíme.

Poslední povídka s krkolomným názvem Jak jsem navštívil Smyčcový koncert pro vojína Donalda J. Rankina s disonantními houslemi od amerického skladatele Johna Mortona se oproti ostatním prózám vyznačuje souvislým vyprávěním bez výrazných formálních experimentů. S téměř autobiografickým vkladem nás nechává nahlédnout do světa umění na periferii a směřuje k uchopení samy podstaty umělecké tvorby. Podnětem k zamyšlení je nevšední zážitek z koncertu neznámého, byť nadaného hudebníka, veterána z Vietnamu a nočního uklízeče Johna Mortona. Do konceptu celé sbírky naopak povídka zapadá svou melancholickou náladou, bezprostředností sdělení, neochotou či neschopností věci zkrášlovat, ale snahou podávat je téměř s věcností fotografa.

Autor je publicista.