Špion, kterému se nedá věřit

Pojmem nelegál se tradičně označují osoby, které odcházejí pod falešnou identitou do zemí předpokládaného protivníka. Většinou míří do zahraničí pod různými legendami, nejčastěji pod falešnou totožností osob, které již zemřely, nebo s dokumenty cizích státních příslušníků. Hlavním důvodem pro vysazení nelegálů byly přípravy na případný válečný konflikt, kdy budou přerušeny diplomatické styky, zastavena veškerá obchodní činnost, znemožněno překračování hranic a odesílání pošty. V takovém případě měli nelegálové převzít řízení zpravodajské agentury na území protivníka a pomocí vysílaček komunikovat s centrálou doma.

Autor knihy popisuje životní příběh Václava Jelínka (1944), který se jako nelegál československé rozvědky vydával ve Velké Británii za Erwina van Haarlema. Jelínek nastoupil k ministerstvu vnitra v roce 1966. Po ročním výcviku byl vyslán do Německé demokratické republiky, aby se jazykově zdokonalil. Po okupaci Československa se vrátil do Prahy a bez větších morálních zábran podepsal souhlas se vstupem „spojeneckých“ vojsk. Mezitím mu rozvědka přidělila identitu holandského židovského chlapce Erwina van Haarlema, narozeného v roce 1944, kterého matka v Protektorátu Čechy a Morava bezprostředně po jeho narození odložila do dětského domova. S touto identitou byl Jelínek počátkem sedmdesátých let vysazen do Rakouska, kde pracoval jako číšník. Po čase odjel do Velké Británie, kde působil až do svého zatčení britskou kontrarozvědkou v roce 1988. V soudním procesu byl odsouzen na deset let žaláře a propuštěn teprve na zásah ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace (polistopadový nástupce komunistické rozvědky) Radovana Procházky na jaře 1993. Po návratu do vlasti převzal tento bývalý komunistický špion mnohamilionovou částku, kterou mu předlistopadová i polistopadová rozvědka ukládala po dobu jeho pobytu v zahraničí na jeho osobní účet.

Autor knihy Jaroslav Kmenta publikaci založil takřka výhradně na Jelínkových vzpomínkách a bohužel se nepokusil o jejich konfrontaci s písemnými prameny někdejší Státní bezpečnosti, které jsou dnes badatelům dispozici v archivech. Rezignoval také na přiblížení struktury komunistické rozvědky a jejího fungování.

Kniha obsahuje velké množství nepřesností a omylů. Například již při popisu Jelínkova výcviku autor uvádí, že nelegál je vždy cvičen v konspiračním bytě a jeho existence v nové roli je pro jeho přátele a známé tabu – a o několik set stran dále napíše, že se Jelínek při jednom z tajných návratů do vlasti setkal s kolegy z jazykové školy v Ruzyni. Autor se podivuje, jak údajně amatérsky pracují zaměstnanci britské tajné služby MI-5 při sledování osob. Možná by se tolik nedivil, kdyby věděl, že existuje dvojí typ sledování – utajené a otevřené. Otevřené sledování má za úkol znervóznit sledovaného a odradit jej od činnosti, kterou zamýšlí. Utajené se na­opak snaží odhalit konkrétní činnost. V knize jsou také zdlouhavě rozváděny Jelínkovy pokusy o obnovu procesu a zvažovány důkazy, které proti němu měla britská justice. Autor přitom zcela zamlčuje, že v Jelínkově bytě byly při domovní prohlídce objeveny šifrovací tabulky ukryté ve vydlabaném mýdle. Tvrdí naopak, že Britové nemohli Jelínkovi dokázat příjem kódovaných zpráv z Prahy.

Mnohem závažnějším problémem je ne­ustálé zdůrazňování důležitosti, kterou falešný číšník a „asistent nákupčího manažera“ hotelu Hilton sehrál. Protože ve skutečnosti nedokázal proniknout k žádným tajným informacím západních států, vetřel se do různých zahraničních sdružení, která pomáhala sovětským Židům k vystěhování. Jelínek dokonce v této souvislosti navštívil Sovětský svaz, kde kontaktoval některé židovské rodiny. Získané informace zaslal do centrály KGB. Autor jeho výkony hodností v závěru knihy takto: „Václav Jelínek byl prominentní politický špion celého východního bloku, který dokázal téměř nemožné: ‚nabourat se‘ do židovských organizací a rozkrýt špionážní síť jedné z nejobávanějších tajných služeb světa – izraelského Mossadu.“ Škoda, že se čtenář o skutečném průniku do sítí Mossadu ani jiných západních tajných služeb ve skutečnosti nic nedozví. Jenom pro srovnání – v době, kdy Jelínek dělal číšníka v hotelu Hilton, řídila britská tajná služba nejméně dva vysoké důstojníky československé rozvědky a jednoho vysokého důstojníka v protibritském odboru na centrále v Praze.

Kniha je napsána většinou v přímé řeči a navozuje tak pocit autentičnosti Jelínkových výroků. Při popisu kontaktů, které se Jelínkovi podařilo navázat, je často uváděna jejich plná adresa (včetně telefonního čísla), a to nejen u organizací, ale i soukromých osob. Naopak příslušníci Státní bezpečnosti jsou výhradně uváděni krycími jmény. Výjimku tvoří pouze Vlastimil Ludvík a Bohumil Šeda, kteří spolu­pracovali s britskou tajnou službou. Autor například popisuje setkání se svým novým nadřízeným: „Předávku připravil Erwin v Athénách. Bydlel v Hiltonu. Peníze mu přivezl jeho nový nadřízený Gustav Stelipský, který na něj přitáhl sledovačku” (s. 170). Proč v knize není uvedeno pravé jméno nadřízeného rozvědčíka, Gustav Křivánek? Absence pravých jmen příslušníků StB je jedním z nejviditelnějších nedostatků knihy.

Na okraj dodejme, že kniha není ani dobře edičně zpracována. Jsou v ní otištěny například následující perly: „Maséři (v Anglii – pozn. aut.) jsou z větší poloviny homo­sexuálové a z menší poloviny působí též jako mužští prostituti“ (s. 222).

Stručně shrnuto: Chce-li se čtenář dozvědět informace o nelegální rozvědce komunistického Československa, jejím působení, struktuře, úspěších a pádech, z této knihy to jistě nebude. Zajímá-li ho ale příběh muže, který stál na špatné straně a odmítal si připustit, že slouží nelidskému a opovrženíhodnému režimu, pak má nyní po čem sáhnout.

Autor je badatel.