Současná diskuse o španělské občanské válce se zdaleka netýká jen tamních politiků. O její výklad se přou také historici. Do historiografických sporů, například ohledně viníka oboustranného teroru, se navíc zapojují i významní anglosaští dějepisci, jejichž bádání je pro pochopení španělské historie 20. století klíčové.
Letošní osmdesáté výročí občanské války opět patrně otevře řadu sporných otázek vztahujících se k této tragické a mytizované události španělských dějin. Nelze však očekávat, že by se zopakovala situace z roku 2006, kdy téma vnitřního válečného konfliktu výrazně polarizovalo debatu o španělské minulosti. Socialistická vláda Josého Luise Rodrígueze Zapatera se tehdy chystala schválit takzvaný zákon o historické paměti, nakonec přijatý o rok později, a vedla s pravicovou Lidovou stranou ostré spory ohledně kultury a národních hodnot. Bylo před krizí a před současnými politickými problémy.
Nyní sledujeme další vlnu masové historické produkce na dané téma. Obecně lze říct, že dějiny španělské války nepsali vítězové, ale poražení, což zejména v posledních letech nelibě nesou konzervativnější autoři. Spory jsou navíc ovlivněny deset let starou polemikou, v níž se naplno projevily emoce a také politické orientace řady autorů. Českého čtenáře, zvyklého na to, že vznikají badatelské ústavy s politickým dohledem a jasně determinovaným výstupem, by na španělské situaci měl zaujmout především fakt, že aktéry sporu jsou opravdoví profesionálové, mnohdy zahraniční, převážně anglosaští. Právě přímé zapojení dvou z nich, Stanleyho Payna a Paula Prestona, demonstruje jakousi hispanistickou verzi německého „historikerstreitu“ a tamní cestu politizace minulosti. Preston dokonce mluví „o pokračování občanské války na papíře“.
Anglosasové píšou dějiny
Studiu soudobých dějin Španělska od padesátých let dominovali nešpanělští autoři. Frankistická cenzura, ale též autocenzura a badatelský konzervatismus tento prostor ponechaly zejména britským, ale i americkým vědcům. Anglosaští autoři zavrhli původně romantizující či orientalistické koncepty španělského vývoje a různé verze klasické černé legendy o katolickém tmářství, přešli na fundovaný výzkum a zapojili španělské dějiny do evropského kontextu. Až do osmdesátých let zcela ovládali dané výzkumné pole, aniž by jim někdo vyčítal, že ničemu nerozumějí, protože „to nezažili“. Vedli badatelské týmy, psali makrohistorické syntézy. Britské bádání vedlo od Geralda Brenana k Hughu Thomasovi, autorovi dodnes vydávaných dějin občanské války, a dále přes loni zesnulého Raymonda Carra k Paulu Prestonovi a jeho žákům. Od spíše konzervativnějších, ale umírněných postojů se historická reflexe s Prestonem posunula k levici, byť metodologicky zůstala „britsky narativní“, a nikoli marxistická. Američané byli na začátku více nalevo. Herbert Southworth a Gabriel Jackson se stali svého druhu antifrankistickými aktivisty. Oproti tomu Stanley Payne, mladší reprezentant americké historiografie, náleží do konzervativní části politického spektra. Právě Payne a Preston jsou dnes ve Španělsku nejznámější.
Preston je klasický britský biograf, který Španělsko studuje od konce šedesátých let. Jeho monumentální a kritický životopis generála Franka je povinnou četbou pro každého hispanistu, knihy o komunistickém lídrovi Santiagu Carrillovi či Juanu Carlosovi jsou nedocenitelné, práce o teroru za občanské války, fašismu či o demokratizaci země nelze ignorovat. Původem jde o liverpoolského dělnického synka, který neskrývá sympatie ke španělské Druhé republice, hájí ji jako demokratický režim a za viníka občanské války označuje pravicový vojenský převrat a odpor konzervativců k bazálním sociálním reformám. Teror republikánů nijak nepopírá, ale říká, že šlo o spontánní akty nekontrolovatelných skupin, provedené hlavně na počátku války, a to proti vůli politického vedení. Obešly se bez masového znásilňování a mučení. V tom s ním souhlasí mainstreamová část španělských historiků. Konzervativní Ricardo de la Cierva mu však v knize No nos robarán la historia (Historii nám neukradnou, 1995) nemůže přijít na jméno a soudí, že Liverpool dal světu pět vlivných dítek: čtyři se jako Beatles věnovali hudbě, pátý lhaní o Španělsku.
Američan Payne se od konce padesátých let věnoval strukturálnějším a teoretičtějším problémům, často z komparativní perspektivy. Jeho hlavní prací je A History of Fascism 1914–1945 (Dějiny fašismu 1914–1945, 1996). Monumentální je jeho kniha o Frankově režimu, důležité jsou studie o Druhé republice, falangismu, armádě či o baskickém nacionalismu. Payne byl vždy k republice kritičtější. Násilí podle něho začali už ve třicátých letech její stoupenci a byla to levice, která v roce 1934 neuznala svou volební porážku a povstala proti legální pravicové vládě, zejména v Asturii. Republika byla pod vlivem revolučního násilí a manicheismu a její teror je důsledkem utopické ideologie, neslučitelné s liberální demokracií. V občanské válce se střetla dvě autoritářství: konzervativní a revoluční. V nedávné době, v novém kontextu, ovšem Payne zašel ještě dál.
Ve změti historické paměti
Jedním z velkých mýtů o španělské demokratizaci je tvrzení, že ji provázel takzvaný pakt o zapomnění, tedy tlustá čára za minulostí. Není tomu tak. Historici intenzivně analyzují nedávnou minulost a řada politických aktérů vydala své paměti. Co se však opravdu uskutečnilo, byla snaha minulost nepolitizovat na úrovni stranického boje či dokonce v trestněprávní rovině. Politici vedli boje podél linie sociálních štěpení či na regionalistické bázi a nikdo neschvaloval zákony o zločinnosti bývalého režimu ani neuděloval státní medaile za odboj. Nikdo z politické sféry se též nesnažil nahradit nedostatek znalostí v ekonomické politice debatami o občanské válce nebo se nechat na téže bázi živit jako senátor. Od roku 1982 navíc zemi ovládali socialisté (PSOE), kteří snadno vítězili a neměli důvod se minulostí zaštiťovat. Pravicoví lidovci se zase chtěli zbavit nálepky pohrobků frankismu a byli taktéž spokojeni s danou situací. Korupce a nezaměstnanost však v devadesátých letech pozici socialistů oslabily. A podobně jako česká pravice začali i španělští socialisté v situaci, kdy neměli dostatek programových a pozitivních témat, strašit tím, že jejich odchod od moci bude návratem k temné minulosti a nástupem démonizované pravice. Změna vlády měla implikovat změnu režimu. V roce 1996 tomu však už nikdo nevěřil a PSOE prohrála. Režim se nezměnil.
V novém století se však začala minulost otevírat na politické scéně explicitněji a toto dění rozčeřilo i historické vody. Předehrou byla debata o přemístění válečných katalánských dokumentů ze Salamanky do Katalánska. Naplno vše propuklo se Zapaterovým nástupem v roce 2004. Zákon o historické paměti schválený jeho vládou reflektoval jasně prorepublikánskou perspektivu a ztotožňoval republiku a její obránce se současnou liberální demokracií. Již předtím španělské oficiální historiky pobuřovaly polemické knihy publicisty Luise Pía Moy, bývalého levicového aktivisty, nyní konzervativce, jenž vinu za válku přisuzuje republice. Ke konfliktní atmosféře ještě přispěly katalánský separatismus a otázka boje s islámským terorismem. Pravice kritizuje „politickou korektnost“, jež prý odmítá španělský patriotismus, ale nacionalismus katalánský připouští a umožňuje prosazovat nepravdivý obraz levicových socialistů, komunistů a anarchistů jako demokratů.
Historik historikovi vlkem?
Výše načrtnutá situace vtáhla do diskuse i Payna a Prestona. Payne se začal zastávat Moy, fyzicky napadaného levicovými studenty na debatách, hájit tradiční koncept národních dějin proti „módním trendům“ a politice paměti a publikovat kritické studie o republikánech. Vystupuje v konzervativních internetových stanicích a razí tezi o historickém španělském boji proti džihádismu už od 8. století. Západ je podle něj zasažen hédonismem a politickou korektností, produkty levice, jež své utopie chtěla Španělsku vnutit už ve třicátých letech. Tím, že nasazuje v rámci „historické paměti“ frankistům psí hlavu fašistů a ze sebe dělá setrvalé bojovníky za svobodu, levice údajně ovládá veřejný prostor a delegitimizuje nejenom své protivníky, ale celý Západ a Španělsko. Sama přitom zpochybnila první demokratické volby v zemi v roce 1933, masově vraždila a bojovala za revoluci, nikoli demokracii. Byť Payne nikoho nejmenuje, onou levicí má na mysli i řadu současných španělských historiků.
Preston se nechal slyšet, že ho kolega čím dál více překvapuje. Sám stále drží svou linii primárně nepolemického historika, ačkoli Moa jeho kritice neušel, a píše o svých tradičních tématech. Zejména v knize The Spanish Holocaust (Španělský holocaust, 2012) pak znovu označil frankistický teror za horší a masový, navíc systematický a řízený. Republikánské násilí a revoluční výbuchy podle něj byly až důsledkem, nikoli příčinou povstání. Payne však v recenzi napsal, že studie je „failure“, jelikož Franco žádný holocaust neprovedl, jen popravil zhruba sto tisíc lidí a zatkl asi deset procent levicových sympatizantů. Ve svém pojetí dvou terorů je pak Preston dědicem republikánské propagandy.
Oba historici na sebe neustále narážejí v médiích, ale nejmenují se a spolu nevystupují. Za „těmi“, s nimiž nesouhlasí, se však často skrývá především ona druhá ikona anglosaské hispanistiky. Stále tak dodržují určitou základní kulturu a jejich korektní postup kontrastuje s ostřejší diskusí Španělů. Ale ani ti nedokážou to, co se kolem minulosti děje v české akademii.
Autor je politolog.