Solidní rozhořčení

I v českém mediálním prostoru, jindy poněkud skoupém na informace o sociálních protestech v západní části Evropy, se začínají objevovat zprávy o tzv. hnutí rozhořčených (los indignados) ve Španělsku. Doplněno o zprávy z Řecka, kde se v rámci mnohem širší a násilnější protestní vlny objevuje podobný fenomén (Αγανακτισμενοι), nebo z Portugalska (os indignados) by se mohlo zdát, že jde o mediteránní fenomén. Toto zdání by pak jistě umocnilo i protestujícími zmiňované přirovnání této vlny „rozhořčení“ k protestům, které vedly k pádu některých autoritářských vládců v arabské části Středomoří. Avšak fakt, že sami španělští indignados odkazují k odporu, který své politické a ekonomické elitě kladli a kladou Islanďané, jenom ukazuje, že „rozhořčení“ není regionálně omezeným fenoménem a rozhodně se neomezuje na národy, jimž jsou stereotypně přisuzovány sklony k politickému radikalismu či k chronickému stávkování. Vždyť demokracie obecně má protest ve svém DNA a právě v Mediteránu se z protestů v sedmdesátých letech (znovu)zrodila. Pokusme se nyní podívat na okolnosti vzniku právě španělského „rozhořčení“ v regionálních i čistě domácích souvislostech.

Jiné vlády, stejná hesla

Ačkoli sami španělští indignados poukazují často na paralely s arabským světem, faktem je, že z analytického hlediska je nutné oba fenomény odlišit. Spojuje je bezesporu odpor mladých proti stávajícímu establishmentu, proti nedobré sociálně-ekonomické situaci a nevalné perspektivě. Avšak zatímco v Maghrebu protestují mladí, tvořící dominantní část tamní populace, proti autoritářským vládám, strukturálně blokujícím třeba i jejich vzdělávací perspektivy, mládež ve Španělsku má z velké většiny vysokoškolské vzdělání a na první pohled žije v blahobytné společnosti, jež se nachází pouze v konjunkturálních, nikoli strukturálních problémech. Mladí Arabové jsou těžce zasaženi ekonomickou krizí v situaci, která již sama o sobě nebyla dobrá. Španělé však ještě před pár lety mohli alespoň doufat v to, že ekonomický růst, doprovázený hegemonním diskursem o stále blahobytnější konzumní společnosti, postavené na službách, v níž každý se stane vysokoškolákem a manuální práce zbudou na imigranty, třeba z Maghrebu, oslabí palčivost existenčních obav.

Avšak hlavní rozdíl mezi oběma kontexty je samozřejmě ve strukturálně politických okolnostech. V arabském světě vládly po léta dominantní autokratické režimy, víceméně konzervativní, zatímco španělská politická scéna již třicet let nabízí dva celkem ostře odlišené stabilní bloky reprezentativních politických sil a tamní současná levicová vláda přišla k moci v roce 2004 s programem rozsáhlé sociální a občanské emancipace. Přesto na obou březích Středozemního moře můžeme slyšet často velmi podobná hesla. Jak se tato hesla objevila ve Španělsku?

Ztracená generace

Začněme již nastíněnou sociální situací. Španělsko mělo vždy problém důstojně zapojit do pracovního procesu lidi kolem 25 až 30 let. V roce 2006 činila oficiální míra nezaměstnanosti u této skupiny 17 % (pomíjíme práci načerno, především ve službách), a to šlo o výborný výsledek. Nyní se pohybuje kolem 40 % a třeba OECD uvádí, že i v následujících 15 letech se může pohybovat kolem 30 %! Pokud tito lidé pracují, pak mnohdy jen na částečný úvazek a běžně zažívají kratší období bez práce. Více než čtvrtina vysokoškolsky vzdělaných lidí pracuje na místech, která odpovídají postavení zaměstnanců mnohem nižší kvalifikace. To důstojnosti nepřidá a ne nadarmo se mluví o „ztracené generaci“, formované především v humanitních a společenskovědních oborech. Často se jedná třeba o sociology, a tak s trochou ironie můžeme říci, že ti si danou situaci alespoň dokážou uspokojivě vysvětlit, a pokud se jich příliš psychicky dotýká, mají velkou šanci, že rychle najdou kolegu psychologa v podobné pozici, jemuž oni oplátkou za odbornou radu zase objasní důvody jeho postavení.

Sociálně-ekonomické požadavky však nejsou tím, co by hnutí indignados odlišovalo od jiných protestů v Evropě. Lidé, kteří se od 15. května utábořili na madridském náměstí Puerta del Sol a poté v centrech řady jiných měst, totiž vznesli celkem konkrétní politické požadavky, připravili a připravují vlastní návrhy a chystají se tuto formu protestu, doplněného o prvky autonomní samovlády, prohloubit. V situaci, kdy socialistická vláda premiéra Zapatera (který již nehodlá v roce 2012 kandidovat a jehož strana neočekává, že by další volby vyhrála), považovaného ještě nedávno za výrazně levicového, prosazuje silou a bez dialogu drastické sociální škrty, pro které nehlasuje ani pravicová Lidová strana, je hlavním požadavkem indignados více demokracie. „Rozhořčení“ se vyhýbají jednoznačnému škatulkování a snaží se vystupovat jako široká heterogenní skupina, která se nevymezuje vůči konkrétní politické síle či ideologii, dokonce ani své členy nevyzývají k bojkotu oficiálního volebního procesu.

Jejich akce však má hodně společného s jednáním současného premiéra, byť nepřímo, neboť španělská mládež se k oficiální politice své země staví velmi odtažitě a nikdy ji příliš nesledovala. Zapatero je dnes extrémně neoblíbeným politikem. Pravice ho nesnášela vždy a levici si znepřátelil svou reakcí na krizi, kterou jeho přirození stoupenci interpretovali jako ustupování trhu, bankám a neoliberálním ekonomům. Názorová nekoherentnost, to je dnes hlavní charakteristika premiéra. Adaptace jindy pravicové agendy socialistickou stranou totiž hodně snížila podstatné rozdíly mezi dvěma hlavními politickými póly. Opoziční lidovci (PP) pak sice v průzkumech veřejného mínění vedou a regionální a obecní volby 22. května drtivě vyhráli (a to za vyšší účasti než při volbách v roce 2007), jejich strana je však zasažena skandály. V Madridu nechalo vedení regionální vlády sledovat místostarostu města. Ve Valencii se tamní regionální premiér zapletl do korupční sítě a nechával si platit i třeba obleky. Odposlechy týkající se této kauzy, nařízené soudcem Baltasarem Garzónem, pak lidovci označili za politickou perzekuci ze strany vlády a sám Garzón je za ně nyní vyšetřován. Skandály zasahují i socialisty. Třeba v Andalusii někdo vykradl kancelář syna bývalého socialistického vůdce oblasti, dnes člena centrální vlády, a záhy se objevily informace, že socialistické vedení regionu zvýhodňovalo v zakázkách firmy, které měly na dotčeného syna vazby. Samozřejmě, že socialisté z krádeže ihned obvinili své politické konkurenty. Obě strany pak ve zmíněných volbách nominovaly přes 80 kandidátů vyšetřovaných justicí!

Více demokracie

S ohledem na výše uvedené nejsou požadavky indignados nijak radikální. Ve snaze snížit koncentraci parlamentních křesel v rukách dvou hlavních stran požadují „rozhořčení“ větší proporcionalitu volebního systému. Socialisté dnes jednají tak „pravicově“, že jim jejich kroky blokuje i pravice, která doufá v pád vlády, a identity obou partají splývají. V boji za větší autonomii parlamentu pak chtějí „rozhořčení“ prosadit otevřené kandidátní listiny, jež by zvýšily vliv voličů na konkrétní skladbu zákonodárného sboru. Dosáhnout chtějí také větší nezávislosti justice. V případě soudnictví je zjevně zasáhl osud Garzóna, vyšetřovaného jak za nasazení odposlechů v korupční kauze, tak za snahu soudit zločiny frankistického režimu. Změny v oblasti sociálně-ekonomické pak indignados formulují nejméně konkrétně a jejich kritika míří i na současné fungování globálního kapitalismu jako takového. Přitom právě zde mají nejjasnější a nejkonkrétnější cíl, a tím je zabránit, aby se (formálně) nejvzdělanější generace ve španělských dějinách stala generací ztracenou.

Že nejde o generaci špatnou a že na tom Španělsko není tak zle, dokazuje hlavně důstojný průběh celého „rozhořčení“, absence té nejlacinější antipolitiky a především: žádné obviňování imigrantů, slabších, starých či „jiných“ za to, že něčí životní perspektiva se zdá být nedobrá. Na španělském obzoru se (zatím) neobjevují ani Le Penové, ani Berlusconiové, ale ani Mádlové, Issové či Landové.

Autor je iberoamerikanista.