Budoucnost plná bicyklů

Hlavní hrdina Sokolovova románu (tedy spíše hrdinové, neboť Tenaten trpí rozdvojením osobnosti a je se sebou samým v nepřetržitém dialogu) uhání na kole po prašných cestách chatové osady kdesi za Moskvou. Velocipéd prudce rozrážející hutný letní vzduch, až vlasy divoce vlají ve větru, je tu synonymem svobody, nezávislosti na nesmyslných pravidlech pomocné školy, na „přezouvacím řádu“, zavedeném hanebným ředitelem školy Perillem, na požadavcích psychiatra Zauzeho, na neúprosné linearitě času a omezenosti prostoru, jež se na stránkách knihy i ve vědomí hrdiny rozpadají.

Prašné uličky textu

Škola pro hlupáky je prvním Sokolovovým románem – napsal jej ještě v Sovětském svazu v letech 1970–73 (po něm následovaly pouze dva: Mezi psem a vlkem, 1980, a Palisandrija, 1985). Poté Rusko opustil a přes Rakousko doputoval až do Severní Ameriky. Ruskojazyčného vydání, o něž se zasadil i Vladimir Nabokov, se kniha dočkala ve Spojených státech amerických v roce 1976. O rok později následoval překlad do angličtiny a poté i do mnoha dalších jazyků. Český překlad, který je dílem Jakuba Šedivého, vychází s třicetiletým zpožděním, a přesto jím kniha neztrácí nic na své aktuálnosti a působivosti.

Český čtenář-cyklista má tedy nyní, v jarních dnech, šanci oprášit svůj bicykl, protože ten je přece „příjemný – za jakéhokoli počasí, v jakémkoli věku“ (s. 13), a projíždět se na něm spolu s hrdiny po zdánlivě nesouvislém textu, nezadržitelně se valícím proudem (hrdinova rozpolceného) vědomí. Pro nesourodost vyprávění, které je neustále přerušováno vpády nových a nových asociací a obrazů, je zhola nemožné byť jen stručně načrtnout obsah knihy. Její autor (a vypravěč v jedné osobě) se všemi silami snaží vyhnout jakékoli dějovosti: nevede příběh po hlučné magistrále, ale zavádí jej do bezpečných a neustále se větvících prašných uliček, o čemž svědčí i úvodní dialog: „Dobře, tak já tedy začnu takhle: tam na rybníku vedle nádraží. Počkej chvilku, a nádraží, co to nádraží, popiš, prosím tě, jestli můžeš, to nádraží, jak vypadalo, jaký tam byl peron: byl betonový, jaké domy tam stály okolo, určitě si pamatuješ jejich barvu, nebo možná znáš lidi, co bydleli v těch domech u toho nádraží?“ (s. 11)

Čtenáře, který je pro tyto odbočky nucen v plné rychlosti nenadále zatáčet či prudce brzdit, pak jistě nepřekvapí Sokolovovo přiznání, že jedním z jeho oblíbených autorů je Jorge Luis Borges. Pokud však všemi svými smysly pozorně sleduje klikatou trasu, po níž je veden, skládají se mu navzdory neúprosnosti autora alespoň jemné obrysy příběhu. Příběhu, rozehrávaného mezi oběma já vypravěče, žáka pomocné školy, který vzpomíná na žhavé léto v chatové osadě, poeticky přezdívané Kraj osamělého lelka, na tamního pošťáka Michejeva (Medveděva), uhánějícího se svou prací jak jinak než na kole, na živého-mrtvého učitele ze zvláštní školy Pavla, též Šavla Petroviče Norvegova, jehož chata s větrnou korouhvičkou leží na druhém břehu (za řekou Léthé), na svou lásku, učitelku biologie Květu Akatovovou, na milující a vystrašenou matku, na otce, vysoce postaveného ve stranickém aparátu, či babičku, stiženou touž nemocí jako sám hrdina – takzvanou selektivní pamětí. „Víte, když byla babička ještě s námi, ztrácela někdy paměť, stávalo se to obvykle tehdy, když se dívala na něco neobyčejně krásného. A tak jsem si tenkrát na řece pomyslel: kolem dokola je jistě mnoho krásy, a proto jsem stejně jako babička ztratil paměť a nejsem s to odpovědět si na ty nejjednodušší otázky.“ (s. 38) Je to právě tato paměť, která cupuje souvislý příběh na rozmanité útržky a není s to si je znovu poskládat v týž obraz, jaký existoval před roztrháním. Zároveň však, jak tvrdí hrdina své matce, „nám umožňuje žít, jak chceme, neboť my si pamatujeme jenom to, co potřebujeme, a ne to, co chtějí ti kreténi, kteří mají tu troufalost nás učit“ (s. 130).

Zfalšovaný čas

Díky takovým prostým větám nabývá příběh i přesto, že v něm není explicitně označeno místo ani čas popisovaného děje, na své politické aktuálnosti. Ta však neznamená otevřený boj s komunistickým režimem, spíše pátrání po nezbytné svobodě, útěk do vlastního světa rozdvojené osobnosti, jež není schopna vnímat běžný lineární čas, protože, jak tvrdí hrdina Tenaten: „Zdá se mi, že v něm máme, myslím tím v čase, nějaký galimatyáš, zmatek, nic není takové, jak by mohlo být. Naše kalendáře jsou příliš konvenční a číslice, které jsou v nich vepsány, nic neznamenají a nejsou, stejně jako falešné peníze, ničím podložené. Proč je například zvykem myslet si, že za prvním lednem následuje druhý leden, a ne hned osmadvacátý?“ (s. 36) Tato otázka si však nežádá žádné jednoznačné odpovědi, neboť hrdina je vlastně smířen s její nezodpověditelností a poklidným hlasem praví: „Uspokojte se! Ani vy, ani já, ani nikdo z našich přátel není schopen vysvětlit, co rozumíme tím, když uvažujíce o času časujeme sloveso být a dělíme přitom život na včera, dnes a zítra, jako by se ta slova od sebe lišila významem...“ (s. 37) Škola pro hlupáky tak není antirežimním románem ve smyslu jakési vzpoury, ať již proti zažitému chápání časové posloupnosti či „přezouvacímu
řádu“, podle nějž má každý žák vzorné Údernické zvláštní školy, nesoucí jméno matematika Lobačevského, nosit svůj pytlík na přezůvky, a „dokud si budete myslet, že jste dva, musíte mít dva pytlíky“ (s. 128). Je spíše románem neutuchajícího údivu nad prapodivným uspořádáním světa, protože: „my, vězni zvláštní školy, otroci Perillova přezouvacího řádu, zbavení práva obyčejného lidského hlasu, a proto nuceni křičet neartikulovaným hlubokým křikem, my ubohé tiplice, zapletené v neúprosných pavoučích sítích vyučovacích hodin, my ji přesto máme svým způsobem, svým hloupým způsobem rádi, naši nenáviděnou zvláštní školu“ (s. 203). Čtenáři, který se vší silou opírá do šlapek bicyklu, pak nezbývá než spolu s hrdinou znovu sprásknout ruce v obrovském údivu a snad se i maličko zakymácet v sedle a ponechat příběh zavinutý do sebe samého, do své vnitřní logiky, jež plyne v rytmu vanoucího větru, a prudké cyklojízdy, jež si sama volí a podřizuje slova, jimiž bude zachycena, nikoli však zastavena.

Slovo ze zvuků a obrazů

Na počátku své spisovatelské dráhy se Sokolov připojil k neoficiální básnické skupině SMOG (jejíž název bývá rozšifrováván jako Smělost, Myšlenka, Obraznost, Hloubka či Super Mladá Obec Géniů), a přestože se jeho výsadním žánrem nakonec stala próza, je to próza zvláštním způsobem básnická. Nejedná se však o hermeticky uzavřenou jazykovou hru, zkrátka jen jedno slovo pozvolna vyrůstá z předchozího, z jeho zvuku či obrazu a tato slova se pak na sebe nabalují, vytvářejí jakýsi nekonečný řetězec asociací, jež mnohdy jakoby zapomínají na syntaktická pravidla a doslova tečou v jednolitém proudu, nespoutaném interpunkčními znaménky. Právě tak se v textu nečekaně objeví hrdinova láska Květa Akatovová. „(...) spi spi větévko prostoupená zápachem kreozotu ráno se probuď a rozkvétej pak odkvétej okvětní lístky syp do očí semaforů a tančíc v rytmu svého dřevěného srdce se směj na nádražích a prodávej se těm, kteří přijíždějí a odjíždějí plač a křič svlékajíc se v kupé se zrcadly jak se jmenuješ říkají mi Větévka jsem Větévka akátu jsem Větévka železniční sítě jsem Květa (...).“ (s. 19) Až teprve na konci tohoto souvislého proudu vyprávění, tu a tam přerývaného zásahy racionálnějšího já, s nímž však to druhé ne a ne splynout ve společném aktu, jak jim radil obávaný doktor Zauze, proudu, jenž na břeh neustále vyvrhuje nové postavy a jejich drobné útržkovité příběhy, vypravěč navrhuje autorovi název knihy, Škola pro hlupáky. Ten pak jen letmo podotkne: „Zdá se mi, že když knihu nazvu ŠKOLA PRO HLUPÁKY, tak se někteří čtenáři budou divit: jmenuje se ŠKOLA, ale vypráví se v ní pouze o dvou nebo třech žácích, a kde prý jsou ti ostatní, kde jsou všechny ty mladé charaktery, pozoruhodné ve své různorodosti, jimiž naše dnešní školy tak oplývají!“ (s. 251) Vyprávění proto pokračuje, není třeba sesedat z kola, protože stránky je pro každý případ třeba zaplnit něčím školním a vypravěč se ruku v ruce s autorem vydávají koupit další papíry, po nichž se čtenář bude moci znovu rozjet plnou rychlostí, protože: „budoucnost, plná bicyklů a cyklosesílajících, nadchází!“ (s. 124).

Autorka je rusistka.