Po polské hudební scéně tuzemský fanoušek alternativní hudby rád pošilhává. Je totiž bujná a zdravím kypící. Polský příznivec neobvyklé hudby má možnost navštěvovat koncerty tak důležitých zahraničních jmen, o nichž si u nás můžeme nechat jen zdát. Navíc bývá častým svědkem mezižánrových výměn a mesaliancí, jejichž četnost, intenzita a plodnost úspěšně brání degeneraci, hrozící všem izolovaným skupinkám, u kterých styky nepřekračují striktně definované hranice, humna a návsi.
Zoufáme-li si nad tím, že scéna experimentální elektroniky či jazzu v podobě, jaká zrovna zuří v západních zemích, u nás teprve klopotně začíná existovat, pohled do Polska (a třeba i na Slovensko) nám nepřidá. Scény jsou zavedené a personálně se prolínají, ve výsledku spojení je pak úcta k žánru i specifické příměsi, podle nichž celkem spolehlivě určíme zemi původu. A tak koketují-li Pink Freud a Robotobibok s jazzem, Mitch & Mitch s country, Emiszyn s abstraktní elektronikou atd., jedná se o specifický tanec kolem kypícího eintopfu, do nějž jednotlivé krátko- či dlouhodobé skupinky ukládají své zásoby a zkušenosti, z kterých si posléze berou pro další konzumaci. Že se jim to nezkazí a nikomu není špatně, budiž připsáno polskému geniu loci.
Symptomy polské alternativy jsou záliba ve vymoženostech laptopové elektroniky s možností obsluhy v reálném čase, retromóda (od stylizace přes povahu recyklovaných materiálů až k obligátní vášni pro analogové syntezátory), úcta k jazzu (od free až k lounge-popu) a především humor a hravost. Tamní cool-alternativec není zachmuřen, ale vždy vesel, maximálně krapet nostalgický (že by v tom byla opozice vůči smrtelně vážnému industriálu a temnému ambientu, kterého je v Polsku také spousta?). Je instrumentálně výrazně disponovaný a poněkud floutek – v zamindrákovaném Česku, po sté křísících pražsko-brněnskou grotesku, to zní jako nepochopitelná vzácnost. Jeho hudba nemá touhu nést vážná poselství, ale pobavit a možná tak trochu zaujmout hráčskou ekvilibristikou: záliba v jazzrocku od dob SBB zdárně přetrvává, díky bohu se ale umí pro dobro věci hodit v plen.
Dvojice Paralaksa (Adam Kamiński – klávesy, syntezátory, hluky, Wojciech Mazołewski – baskytara, elektronika, hlas) debutovala albem V.2.0, kolekcí krátkých etud na téma prorůstání komorního lounge jazzu hustými, skoro neprůhlednými květy elektronické námrazy. Jazzové postupy jsou často jen gesty, která naznačují vědomí pevné kostry a dalšího směřování. Někdy je fráze utnuta v půli a doplněna jedovatou elektronickou slinou, jindy je zpochybňována kauzalita zvuků: vychází elektronické z živého, nebo naopak? Výhodou je stručnost, filigránská práce, humor – jako například v závěrečném country hororu s prvky konkrétní hudby a slizkými varhanami.
Druhé, eponymní album je osmatřicetiminutovým koncertním záznamem (z roku 2004) bez další postprodukce. Základní dvojici doplňuje smyčkami a scratchi DJ Lenar. Deska je mnohem syrovější než filigránský debut, dlouhou dobu například vystačí s jedinou basovou figurou. Na začátku je změtí elektronických ruchů a prskanců s pokrouceným country motivkem (dobro, nebo jeho imitace?), postupně se přelije do funky a několika jazzových smrští, v nichž z tradičních rytmů a melodií vystrkují růžky nejrůznější škrábance a efekty. Celý set, zajímavě zpomalený a ukončený mnoha lidskými hlasy, je právě tak dlouhý, aby nezačal nudit. Oproti pečlivě produkované V.2.0 je však přece jen místy matnější. Z textu na obalu disku je nicméně jasné, že se jedná o záměrné poodhalení (nastavení) druhé tváře: takto pracujeme ve studiu a takhle zase hrajeme živě. Zdá se, jako by debut s číslem 2 v titulu vycházel z bezejmenného druhého alba a pánové přehodili pořadí zveřejnění.
Autor je zástupce šéfredaktora časopisu His Voice.
Paralaksa: V.2.0. Rockers Publishing; 2004.
Paralaksa: Paralaksa. Rockers Publishing; 2006.