Terčem kritiky muslimů jsou zjednodušené stereotypy šířené americkými médii. Jak o sobě však píší muslimové sami?
K těm, kdo budují negativní obraz islámu, řadí muslimští kritici nejen velká média, ale i akademický orientalismus (Bernard Lewis) a řadu think-tanků, jako WINEP (Washington Institute for Near East Policy), Freedom House a MEMRI (Middle East Media Research Institute).
Je bohužel pravda, že mnoho novinářů o muslimech referuje pomocí negativních stereotypů, na druhé straně však má velká část muslimů tendenci zavádět apologetickou normu „stereotypu pozitivního“. Pro část muslimů dodnes zůstávají problematická témata (lidská práva, genderové vztahy, náboženský pluralismus, „islámský“ terorismus atd.) tabu a teprve nedávno se začaly ozývat menšinové hlasy liberálních a progresivních muslimů, kteří tato témata otevřeně analyzují a kritizují „zevnitř“, z vlastní islámské perspektivy.
Tyto iniciativy vycházejí často ze Spojených států a jejich vliv se šíří především po internetu (Ijtihad.org, MuslimWakeUp.com, Pmuna.org). Reformisté a intelektuálové nebo agnostici vycházející z islámské tradice nemají na Blízkém východě snadný život, jsou obětí cenzury, perzekuce nebo náboženského fanatismu (exulanti Abú Zayd, Taslima Nasrínová, zavražděný Farag Fouda, Salman Rushdie).
Kdo mluví za muslimy?
Co vlastně muslimové chtějí, aby se o nich psalo? Kdo má právo a autoritu mluvit jejich jménem? Hlasu se v tomto smyslu dostává převážně konzervativnějším kruhům. Obecně je ale možno říci, že muslimové jsou citlivější vůči náboženským symbolům. Řada z nich se například připojila ke katolickým protestům proti hře Corpus Christi Terrence McNellyho (kde byli Ježíš a apoštolové pojati jako homosexuálové a příběh se odehrával v současném Texasu). Šejch Ihsanoglu, ředitel OIC (Organizace islámské konference), zase například vyzýval během krize s dánskými karikaturami k přijetí mezinárodní legislativy proti „hanobení náboženství a proroků“.
Násilné nepokoje nebyly jedinou odpovědí muslimů na karikatury. Spektrum reakcí bylo daleko širší – libanonský muftí šejch Kabbání nepokoje odsoudil, liberální muslimové v USA označili násilí kolem karikatur za stupiditu a vandalismus srovnatelný s fotbalovým chuligánstvím.
Média by měla odrážet názorový pluralismus uvnitř islámu a často antagonistické hlasy různých muslimů. Zatím se ale publicita dostává spíš těm, kteří nejvíc křičí a podpalují ambasády. Autentičtějším hlasem muslimů jsou přitom nejrůzněji tematicky i teritoriálně orientovaná tištěná, vysílaná i elektronická média.
Misie
Od osmdesátých let byly v Evropě a USA založeny desítky nakladatelství islámské literatury a mediálních firem. Některé se přitom prezentují jako islámské nadace (waqfy), např. NAIT, patřící pod největší islámskou organizaci ve Spojených státech – ISNA (Islamic Society of North America). Toto období bylo také érou rivality mezi íránskou revoluční propagandou a saúdským proudem misijních (daawa) aktivit. Stranou nezůstávali ani „heretici“ – mezi ty s nejdelší misijní zkušeností patří Ahmadíjové, jejichž televize „Al Islam“ dnes vysílá ze tří satelitů a na internetu. Založili také první muslimské periodikum v USA (Muslim Sunrise) a jejich misie byla klíčová pro vznik afroamerického islámu.
Skutečný mediální boom přinesla devadesátá léta – elektronická média a internet, které při minimálních nákladech umožnily publikační činnost nejrůznějším skupinám. Vznikly tisíce webových stránek s islámským obsahem, které umožňují prezentovat názory nejrůznějším skupinám, sektám a individuím v podstatě bez cenzury (i když v poslední době existují intenzivní pokusy o regulaci vzhledem k internetové kriminalitě). Mezi prvními byly internetové stránky íránského Qomu. Mainstreamová sunna trochu zaspala, ale dnes mají své weby všechny proudy od oficiálního wahhábismu po liberální skupiny, islámské anarchisty, sekularisty, islámské intelektuály a džihádisty. Zároveň neomezené prostředí internetu prohloubilo problém absence závazné náboženské autority u sunitských muslimů, který už poměrně dlouho řeší komunity žijící na Západě.
Vysílaná média a internet jsou v USA ideálním misijním nástrojem. Spuštěno bylo například TV vysílání American Muslim Hour, radioIslam, patřící firmě SoundVision, rádio IBN, provozované Islamic Media Foundation. IBN není etnické médium, jeho cílem je „sdílet vedení Boží (hudá)“ a „přikazovat dobré a zakazovat zavrženíhodné“. Zavádí dokonce do vysílání kritéria halál a harám – například diskutuje o rozsahu a druhu hudby přípustné ve vysílání. Prvním celostátním kanálem se v roce 2004 stala Bridges TV. Její zástupci tvrdí, že jejím posláním je „oslavovat islámskou diverzitu“ a bourat stereotypy o muslimech.
Největším islámským internetovým portálem v Severní Americe je Islamicity.com, spojený s informačním portálem iViews.com, který analyzuje události v USA „z muslimské perspektivy“. Je velmi kritický k americké politice na Blízkém východě. Dalším významným projektem je Islamicfinder.com, portál s islámskými prameny, který funguje i jako celosvětový muslimský adresář. Zajímavým znakem islámských portálů tvořených v USA je kombinace funkce náboženského portálu se zpravodajským serverem a sociální a psychologickou poradnou. Mají méně právního obsahu a místo klasických islámských žánrů, jako chutba (kázání) a fatwa (právní doporučení), používají spíše články a analýzy. Relativně nejnovějším fenoménem jsou islámské chaty a blogy. Například američtí konvertité na portálech jako Queer Jihad otvírají islámská tabu v otázkách genderu a sexuality. Surfování islámskou virtuální realitou poskytuje alespoň základní představu o pluralitě islámské identity a o konkurenčních hnutích v islámu a dekonstruuje jak stereotypy západních médií, tak mýty propagované konzervativním salafismem o jediném pravém a čistém islámu, jehož vize nahání lidem na Západě strach.
Autorka je analytička Asociace pro mezinárodní otázky.