Palestinská média se odlišují od okolního arabského světa. Tématem číslo jedna je tady totiž stále izraelsko-palestinský konflikt. A to i dnes, kdy Palestincům vládne radikální Hamás a izraelský premiér Ehud Olmert se chystá k vytyčení definitivních hranic.
Palestinská autonomní území (Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy) se od okolních arabských států a společností v mnohém liší. Zároveň je ale třeba mezi situací na Západním břehu a v Gaze rozlišovat. Gaza je uzavřeným územím, kde jsou bída, nezaměstnanost, ale také protiizraelské nálady často mnohem výraznější a silnější než v Zajordánsku. Celkově se však dá říci, že vleklé spory mezi Palestinci a Izraelem, ale také západní propalestinská lobby ovlivnily palestinskou společnost natolik, že se v ní oproti ostatním arabským zemím projevují znatelněji sekulární tendence a naopak slabší protizápadní nálady. To vše lze sledovat i na vývoji v oblasti médií a svobody tisku.
Zatímco za vlády Jásira Arafata byla svoboda tisku velmi sporná, po jeho smrti došlo i v této oblasti k jistému uvolnění. „Je známo, že za doby Arafata se někteří reportéři dostávali do potíží, když ho nepředváděli v dostatečně dobrém světle. On se touto taktikou podobal všem arabským režimům,” říká Nancy Hawkerová, která působí na Škole orientálních a afrických studií v Londýně a v Palestině působila jako novinářka.
Po konci druhé intifády se však poměry pro palestinské novináře i palestinskou veřejnost relativně uvolnily. „Svoboda přístupu k médiím je teď z pohledu konzumentů téměř neomezená, a to se týká jak západních, tak i lokálních či regionálních médií,” tvrdí Ramzi Abú-Eid, Čechopalestinec, který žije a studuje v Praze. Zahraniční novináři se v současnosti více než s palestinskými zákazy potýkají s omezeními na izraelské straně. Nikdy není totiž jisté, zda žurnalista získá akreditaci, a tudíž i přístup na některá území (do pásma Gazy je bez povolení vstup téměř nemožný). Zejména v nedávné minulosti však byli i oni cílem radikálních hnutí a jejich únosů. I proto je Palestinská autonomie podle mezinárodní organizace Reportéři bez hranic na 132. místě ve svobodě tisku (Česká republika figuruje na 9. místě, poslední je Severní Korea). Jednou z příčin je i nedostatečná vláda zákona a slabá pozice bezpečnostních složek, které nejsou schopny (nebo nechtějí) proti radikálům zasahovat.
TV Gaza
Jestliže na Západním břehu Jordánu nejsou následky bojů tolik vidět, přijet do Rafáhu či Gazy znamená navštívit obrovské zbořeniště. Bídné poměry jsou vidět všude, přesto tady platí v přeneseném smyslu oblíbené rčení, že „al-Džazíra zavedla satelit i do beduínských stanů“. V palestinských městech v pásmu Gazy se skutečně těžko hledá dům, kde by vedle barevné vlajky některé z politických frakcí nebyl na střeše i bílý satelitní talíř. V sousedním Jordánsku tento jev tolik nepřekvapí. Na palestinských územích ale žije asi polovina obyvatel pod hranicí chudoby a poplatky za příjem signálu tak často tvoří značný díl rodinného rozpočtu. Vypadá to však, že se televize stala pevnou součástí moderní arabské domácnosti.
Kromě al-Džazíry jsou mezi Palestinci oblíbené i další arabské, zejména zpravodajské kanály. Zpravidla nehlásají otevřené protiizraelské názory, často lze však již jen z tónu moderátora zpráv poznat, na čí je straně. To však neplatí například o libanonské televizi al-Manar (Maják), o které je známo, že je napojena na hnutí Hizballáh. V Evropě bylo její vysílání zastaveno kvůli otevřenému vyzývání k násilí (zejména vůči Izraeli a židovskému obyvatelstvu) a Spojenými státy je často kritizována jako vyloženě „teroristická televize“. Většina Palestinců však není tak výrazně radikálně naladěna, a větší úspěch má proto u nich spíše relativně umírněná „rétorická intifáda“ právě v podání například al-Džazíry. A pokud jde o nezpravodajské kanály, Palestinci rozhodně neodmítají ani egyptské filmy pro pamětníky či evropský fotbal.
Ramalláh Café
Stejně jako v některých dalších arabských zemích, i v Palestině se poslední dobou daří nejrůznějším weblogům a soukromým zpravodajským serverům. Nelze se divit – počítačová gramotnost sice není v Palestině na evropské úrovni, ale například v Ramalláhu na Západním břehu lze navštívit spoustu internetových kaváren, kde jsou jedinými blokovanými stránkami ty s pornografickým obsahem. A ani v Gaze nejsou výjimkou domácnosti napojené na internet. Vysokou oblibu internetu lze přičítat mimo jiné i mladé populaci – průměrný věk v pásmu Gazy je 15,8 roku (u nás 39,3). Relativně anonymní a svobodný prostor internetu se poslední dobou stává pro mnoho Palestinců možností, jak vyjádřit své nálady a názory. Mezi známé weblogy psané v angličtině patří například Bethlehem Bloggers, Palestine Blogs, nebo Lawrence of Cyberia. Většina z nich upozorňuje na lokální střety a porušování lidských práv ze strany izraelské armády. Weblog s názvem Rafah Pundits pak přináší informace z pásma Gazy, které lze těžko najít i v některých palestinských, natožpak světových médiích. Pravděpodobně nejznámějším propalestinským serverem je však Electronic Intifada (EI), spravovaný ze Spojených států. Jeho autory jsou novináři, kteří přímo pocházejí z Palestiny nebo v ní působili. Stránky EI jsou propalestinským obsahem do určité míry podobné místním blogům, spíše se ale podobají zpravodajskému serveru, který přináší i filmové a knižní recenze, což je v palestinských médiích něco přece jen neobvyklého. Přestože je editován v zahraničí, jeho obsah i název vyjadřují současný trend místních sdělovacích prostředků: i když nejhorší násilí mezi Palestinci a Izraelem skončilo, intifáda zůstává v médiích stále důležitým tématem.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.