Křehké příměří, přerušované atentáty a drobnými ozbrojenými střety, se v Libanonu zřejmě chýlí ke konci. Válku může odvrátit jen kompromisní osobnost nového prezidenta. Ta se ale zatím nenašla.
Válka není pro Libanonce ničím neobvyklým. Při pohledu na vývoj v posledních třiceti letech se dokonce zdá, že řešení situací konfliktem a bojem se muselo nesmazatelně vrýt do národní povahy. Nyní, sedmnáct let po ukončení vleklé občanské války, hrozí, že znovu vypukne násilí. Rozpolcený parlament se totiž v termínu (do 23. listopadu) neshodl na vhodném nástupci prezidenta Emila Lahúda. Ten po vypršení mandátu opustil své křeslo a zodpovědnost za vývoj v zemi předal do rukou armády. Taková situace v podstatě znamená bezvládí, jež by vzbuzovalo obavy i v běžné demokracii. V libanonských podmínkách však mocenské vakuum představuje přímo sud se střelným prachem. Hovoří se o možnosti nové občanské války a skutečnost slova potvrzuje – hned v prvních dnech bezvládí došlo na severu země k potyčkám mezi příznivci vlády a opozice.
Libanonský model
Co vlastně současný politický pat způsobilo? Pohled do historie napovídá, že na současné problémy zadělal již samotný politický systém v zemi. Organický statut z roku 1861, tedy smlouva, která ukončila tehdejší vleklý občanský konflikt, prakticky položil základy soužití mezi jednotlivými etnickými a náboženskými skupinami. Smlouva měla dát Libanonu částečnou nezávislost na osmanské správě a rozdělit pravomoci mezi křesťany, drúzy, sunnity a šíity. Na první pohled šlo o ideální konfesní model, posvěcený nepsaným Národním paktem z roku 1943, podle kterého má být prezidentem křesťanský maronita, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu muslim šíitský. Dohoda byla navíc ještě modifikována po občanské válce v roce 1989 v saúdskoarabském Táifu, kdy se počty křesel v parlamentu upravily ve prospěch rychle rostoucí šíitské populace.
V posledních letech ale tento model dostal vážné trhliny. Hnutí Hizballáh jako představitel odporu vůči Izraeli vstoupilo do parlamentu a začalo zastupovat zájmy šíitů na úrovni nejvyšší politiky. Šíitské ambice, mocně podporované Íránem, vyvrcholily po loňské letní válce: Hizballáh se stal během krátké doby vůdčí silou opozice, jeho šéf Hassan Nasralláh nazval vládní kabinet nelegitimním a vyzval k uspořádání předčasných voleb. Několik šíitských ministrů vystoupilo z vlády, parlament prakticky přestal fungovat, koaliční poslanci žijí ve strachu z atentátů. Nasralláhovy argumenty spočívají zejména v rostoucím počtu šíitů, kterým neodpovídají přidělená místa v parlamentu. Vládní koalici, podporovanou Spojenými státy, navíc považuje za zrádce a spiklence, kteří se domlouvají s Izraelem.
Problémy ale přinášejí i spory uvnitř křesťanské komunity. Zatímco jedna část křesťanů podporuje sunnitsko-křesťanskou koalici Saada Harírího, druhá ji považuje, podobně jako Hizballáh, za nereprezentativní politické zastoupení země. Křesťany oslabují také tradiční spory mezi velkými politickými rodinami, které stály u zrodu samostatného Libanonu a stále hrají ve veřejném životě důležitou roli.
Vzestupu Hizballáhu se ovšem bojí i křesťané. Fámy, které se šíří přímo v Libanonu, tvrdí, že je jen otázkou času, kdy proti křesťanům šajch Nasralláh vyhlásí džihád. Podobně jako sunnitští spojenci mají totiž nálepku kolaborantů s židovským státem, zčásti ještě založenou na spojenectví křesťanských milicí s izraelskou armádou v době občanské války.
Pečeť Hizballáhu
Pro další vývoj bude nejdůležitější, zda se podaří najít jméno prezidentského kandidáta, na kterém se shodnou obě strany. Kandidáti opozice (Michel Aún) i vlády (Nasíb Lahúd, Butrus Harb) neuspěli, a tak může leda překvapit nějaké zatím zcela neočekávané jméno. Již se také v některých kruzích hovoří například o generálu Michelu Suleimánovi, který je sice blízký opozičním stranám, ale má příznivce napříč politickým spektrem. U některých však vzbuzuje nedůvěru fakt, že byl šéfem armády během syrské přítomnosti v zemi, tedy praktickým spolupracovníkem Damašku.
Jisté je, že žádný kandidát nebude zvolen bez souhlasu Hizballáhu, potažmo jeho spojenců Íránu a Sýrie. Šíitská opozice disponuje takovým počtem hlasů, že potřebné dvoutřetinové většiny bez části z nich nelze dosáhnout. Poslední silácké výroky šajcha Nasralláha o nárocích na nového prezidenta („Nová hlava státu musí podporovat náš boj proti Izraeli.“) ukazují, že strana si je své pozice dobře vědoma.
Rozhodování Hizballáhu bude také závislé na výsledcích, s jakými se z americké blízkovýchodní konference v Annapolis vrátí syrská delegace. Americká snaha povzbudit vzájemné vztahy se Sýrií by mohla vést k nátlaku na vládní strany, aby zmírnily své nároky na budoucího prezidenta. Postavy jako Suleimán nebo dokonce Aún by pak – i přes spojenectví s Hizballáhem – měly reálnou naději na úspěch.
Prezidentské volby měly již s několikaměsíčním předstihem pověst zlomového bodu. Pokud dojde na slova pesimistů a hlasování zcela zkrachuje, vytvoří Hizballáh vlastní konkurenční vládu a Libanonci zřejmě znovu sáhnou po zbraních. Naplnění tohoto scénáře by znamenalo nejen lidské tragédie a další změnu politické mapy Blízkého východu, ale i smrtící ránu libanonskému politickému systému.
Autor působí ve Výzkumném centru Asociace pro mezinárodní otázky.