Zvláštní potíže malého Iráku

Situace v pásmu Gazy se v posledních dnech opět zhoršila. Byly obnoveny boje mezi ozbrojenci loajálními dvěma největším politickým stranám, tedy Hamásem a Fatahem. Zároveň byly odpalovány další rakety na Izrael, načež následovala obvyklá odveta izraelské armády. Úzký pruh země o velikosti Prahy na hranicích sinajské pouště, nyní sužovaný násilím, má svá výrazná specifika. Zatímco si v Gaze radikální skupiny vyřizovaly účty, na palestinských územích na Západním břehu Jordánu nepadl ani výstřel. Vnitřní boje o moc a odpor proti Izraeli pod zástavou Koránu, to jsou jevy, na které si už Gaza téměř zvykla. V posledních měsících se však v této oblasti projevuje nový fenomén islámského radikalismu, tentokrát i ve vztahu k palestinské veřejnosti.

Odlišnosti od Západního břehu mají komplikované historické i politické kořeny. Od roku 1948 patřila nynější palestinská území pod správu zcela rozdílných režimů – zatímco Gazu kontroloval egyptský prosovětský prezident Abd al-Násir, Předjordánsko zase patřilo moderně smýšlejícímu králi Husajnovi. Ten – na rozdíl od al-Násira – nenechal spravované území ladem a masivně investoval do infrastruktury, vzdělání a rozvoje občanské společnosti. Modernizační snahy jej neopustily ani po šestidenním konfliktu v roce 1967, v němž území dobyl Izrael. Gaza se naproti tomu stala velkým uprchlickým táborem, nad nímž zvenčí nebyl nikdo schopen uplatňovat svou kontrolu, a místem, kde se usazovali radikálně naladění členové egyptského Muslimského bratrstva. Jejich aktivitám nahrávala vysoká nezaměstnanost, chudoba, přelidněnost a pocit absolutní beznaděje, který ve zdejší společnosti převládá.

Obavy o vývoj v „pásmu“ se objevily již po izraelském stažení osad a armády v létě 2005. Vyklizení tehdy dalo prostor radikálům a brzy se začalo mluvit o přítomnosti džihádistů, hlásících se k al--Káidě v tomto regionu. Byť se z běžných médií dozvídáme převážně o „bojích mezi Fatahem a Hamásem“, realita na místě je trochu složitější. Pouliční bitky se odehrávají v rámci pestré směsice ozbrojených klanů, rodinných mafií, policie a militantních křídel politických stran. Nezřídka přitom platí, že oficiální policista je zároveň členem ilegálních ozbrojených skupin. V Gaze tak prakticky vládne chaos, z něhož na úkor umírněné většiny palestinské veřejnosti těží radikálové, schopní bojovat pod hlavičkou kohokoli.

Gazané mají ale ještě jeden, možná mnohem větší problém. V poměrně sekulární palestinské společnosti se až dosud výrazně neuplatňoval dohled nad dodržováním islámských zvyků a zákonů (a to i přesto, že v Gaze tvoří muslimové 99 procent obyvatelstva). S vítězstvím Hamásu v posledních volbách ale přibylo radikálních skupin, které se pasují do role strážců pořádku v duchu Koránu. Naplňují se tak prognózy, podle nichž se Gaza stane dalším malým Afghánistánem či Irákem. Množí se výbuchy v moderních západních a křesťanských podnicích, jsou unášeny a vražděny ženy, které se odmítají zahalovat, v lepším případě jsou jim kyselinou znetvořeny obličeje. „Je to tady jako za Tálibánu v Afghánistánu, i když tady žádný Tálibán není,“ řekl listu Jerusalem Post majitel jedné z internetových kaváren, které vylétly do povětří. Vyjádřil tím skutečnost, že prakticky nikdo neví, kdo útočníci jsou. Ale každý z nich má strach.

Podle místních zdrojů stojí za těmito útoky i častými pouličními boji především dvě částečně propojené organizace: Výbory lidového odporu (PRC), napojené na Hamás, a rozsáhlý klan Daghmašů. PRC se soustředí na ostřelování Izraele, únosy cizinců i atentáty v Gaze. Mafie Zakaríi Daghmaše, osobního známého Usámy bin Ládina, je však spíše než ideologicky motivována materiálně (stojí pravděpodobně za loňským lukrativním únosem dvou novinářů z Fox News, nejspíše drží i Brita Alana Johnstona a izraelského vojáka Gilada Šalita). Na jedné straně například podniká trestné výpravy ve jménu islámu, na straně druhé se dokáže spojit se sekulárním funkcionářem Fatahu Muhammadem Dahlanem proti svým teoretickým spojencům z Hamásu.

Obě hnutí rovněž vytvářejí další „dceřiné společnosti“ s názvy podobnými radikálním skupinám v Iráku (Jednota Boha a džihád, Lvi jednoty, Meče pravdy). Jejich podpisy se pak objevují na letácích v troskách heren či křesťanských knihkupectví. Každopádně se Výbory i daghmašovci shodují v jednom –  loajalitě s iráckým odporem proti americké přítomnosti a vzhlížení k jeho vůdcům, mrtvému Abú Músabu al-Zarkávímu a jeho nástupci Abú Ayúbu al-Masrímu. Ze zmíněného vyplývá, že tyto skupiny akcentují v salafistické rétorice i akci postoje al-Káidy. Modernizace však spočívá v tom, že na svých teroristických akcích – a platí to zejména v případě klanu daghmašovců – dokáží slušně vydělat.

Jaká vede cesta z kolotoče vnitřních problémů, není stále jasné. S jednou možností přišel komentátor izraelského deníku Yediot Achronot Riad Malki, když napsal, že „by měly být zapojeny multinárodní arabské jednotky s úkolem zamezit vnitřním bojům a pomoci udržet příměří, i když by to vyžadovalo značnou sílu“. Tento názor není úplně od věci, zvláště vezmeme-li v úvahu naprostou neschopnost desetitisíců palestinských policistů zjednat pořádek. Své vlastní řešení nabídl i jeden z ministrů izraelské vlády, když pohrozil palestinskému exilovému vůdci Chálidu Mašálovi, že je stále na mušce Mossadu a měl by se bát o svůj život. Ministr Avi Dichter konkrétně prohlásil: „Dostali jsme ho jednou, dostaneme ho i podruhé.“ Svým výrokem přitom narážel na fiasko izraelské rozvědky z roku 1997, kdy byli izraelští agenti zatčeni v Ammánu jordánskou policií při pokusu o Mašálovo otrávení. Pokud by byl Mašál odstraněn, zmizel by ze scény snad nejradikálnější člen hamásovské politické reprezentace, který má velký vliv na rozdělování finančních příspěvků ze zahraničí, a tudíž i na postoje a aktivity nejtvrdšího ozbrojeného jádra v Gaze.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.