Al-Džazíra zanechala trvalé stopy na televizním vysílání v arabském světě. Je však také velmi kontroverzní, a čelí proto nejen kritice, ale i četným pokusům o potlačení vlivu, který má na obyvatele.
Katar je malý emirát v Perském zálivu s asi 700 000 obyvateli, z nichž většinu tvoří pracovníci z Indie, Pákistánu a jiných arabských zemí. Od poloviny devadesátých let zažívá země hospodářský boom, který jí zajistil jeden z nejvyšších HDP na hlavu na světě. Zemi vládne „liberální“ emír Šejch Hamad Bin Chalífa ath-Thání, který se ujal moci prostřednictvím nekrvavého převratu roku 1995. Od té doby se snaží transformovat svou zemi v liberální konstituční monarchii. Al-Džazíra se stala součástí jeho snah o získání regionálního vlivu.
Popularitu si al-Džazíra získala tím, že dává prostor diskusím o citlivých či kontroverzních otázkách. Její pořady se dotýkají tabuizovaných témat, jako je korupce, porušování lidských prav ze strany arabských režimů či (ne)slučitelnost islámu a demokracie.
Al-Džazíra tak zaplnila nejen vakuum mediální, ale také politické. Slouží dnes prakticky coby fórum panarabské opozice. Dává prostor vyjádřením arabských opozičních představitelů a disidentů žijících často v zahraničí. Tím, že poukazuje na zneužívání moci a na nedemokratický či autokratický charakter vlád v regionu, činí tamní vládní představitele a zákonodárce zodpovědnými veřejnosti, což je na Blízkém východě nebývalá situace.
V průběhu své desetileté existence si proto rozhněvala téměř všechny arabské vlády. Dovolila si totiž podkopat úctu, s jakou o arabských vládcích hovoří jejich vlastní státní média. Arabské státy proti al-Džazíře použily nejrůznější odvetná opatření. Některé vlády jí nedovolily otevřít si kancelář v jejich zemi či její kancelář alespoň dočasně uzavřely. Jiné pro změnu odmítly udělit reportérům al-Džazíry víza. Některé arabské země si na al-Džazíru stěžovaly katarskému ministerstvu zahraničních věcí. Kupříkladu vztahy Kataru se Saúdskou Arábií či Kuvajtem jsou v důsledku vysílání al-Džazíry velmi napjaté. Jiné země pro změnu hrozily Kataru přerušením diplomatických vztahů.
Ačkoli měla stanice v úmyslu se po pěti letech svého působení finančně osamostatnit, nestalo se tak. Stanice čelí de facto reklamnímu bojkotu. Velcí zahraniční inzerenti se obávají nelibosti arabských vlád, protože nechtějí ztratit zisky z reklamy v ostatních zemích regionu. Největší tlak přichází ze strany Saúdské Arábie, jež představuje významný trh a kontroluje většinu reklamních agentur v zemích Zálivu. Ačkoli si al-Džazíra vytvořila alternativní zdroje financí, mj. prodej práv na své exkluzivní záběry z války v Afghánistánu či invaze do Iráku, je pořád na hony vzdálena solventnosti a dostává finanční pomoc od katarské vlády.
Nepřátelské postoje arabských vlád však popularitě al-Džazíy mezi arabskými diváky spíše pomáhají. V zemích Zálivu je al-Džazíra zdaleka nejpreferovanější zpravodajskou stanicí (v Kuvajtu ji upřednostňuje 56 %, v Saúdské Arábii 47 % diváků), v zemích Levanty je její popularita také relativně vysoká (Jordánsko 44 %, Libanon 37 %) a i v zemích Maghrebu se těší jisté popularitě, i když není stanicí nejoblíbenější (Maroko 20 %). Al-Džazíra do jisté míry uhasila žízeň arabských diváků po důvěryhodném zpravodajství a seriózních politických analýzách.
Al-Džazíra také přinesla na arabskou mediální scénu nové trendy. Některé formáty jejích pořadů se záhy objevily i na ostatních satelitních stanicích, zejména diskusní pořady, kam mohou diváci telefonovat a živě se jich účastnit. Al-Džazíra také podnítila své konkurenty, aby vysílali živá interview. Některé arabské satelitní stanice, jako například Abú Dhabí TV, se snažily napodobovat styl zpravodajství al-Džazíry. Na arabské mediální scéně se začaly objevovat i jiné zpravodajské kanály, z nichž nejvýznamnější je al-‛Arabíja, vysílající z Dubaje. Ani státní média však nemohla ignorovat změny, k nimž na arabské mediální scéně došlo.
Al-Džazíra svým zpravodajstvím v arabském světě znovu oživila pocit společně sdíleného osudu. Protože je její zpravodajství o blízkovýchodním regionu hlubší a má jiný nádech než zpravodajství západních médií, přilákala také řadu diváků žijících mimo blízkovýchodní region. Spojuje tak arabské diaspory s jejich původními domovy. To vyvolává obavy evropských vlád, že se satelitní stanice, jako je al-Džazíra, stávají hrozbou pro evropskou politiku kulturní asimilace imigrantů.
V době, kdy byla al-Džazíra ostře kritizována arabskými vládami, se jí dostávalo uznání ze strany Západu. Thomas Friedman z New York Times ji například označil za „maják svobody“. Události z 11. září 2001 však přinesly změnu v postoji k al-Džazíře. Během války v Afghánistánu v roce 2001 překvapila svět, když se na nějakou dobu stala jedinou zahraniční zpravodajskou organizací, která měla reportéry na Tálibánem kontrolovaném území. Americký tisk se k jejímu vysílání začal stavět mnohem kritičtěji. Téměř přes noc se z „majáku svobody“ stala televize vyvolávající hněv Západu.
Mnozí západní pozorovatelé obviňují al-Džazíru z „nezodpovědné novinařiny“ či „nedostatku profesionalismu“. Její pořady jsou považovány za agresivní a její diskurs za politicky nekorektní. Bývá kritizována za senzacechtivost, „hollywoodizaci zpravodajství“ a démonizována jako platforma demagogie a šiřitelka antiamerikanismu.
Během americké „války proti terorismu“ čelila al-Džazíra silné kritice ze strany americké administrativy za své zpravodajství o válce v Afghánistánu a později o invazi do Iráku. Kvůli odvysílání Bin Ládinových videonahrávek byla obviňována, že je mluvčím al-Káidy. Ačkoli se američtí představitelé zasazovali o to, aby katarský emír proti al-Džazíře zakročil, ten k zásahu nebyl ochoten. Nejzarytější odpůrci al-Džazíry dokonce navrhovali zakročit proti ní vojensky, protože je dle jejich názoru „schopna otrávit ovzduší smrtelněji než antrax“.
Snahy ovlivnit al-Džazíru se Americe nevyplatily. Kritiky Washingtonu vůči al-Džazíře spíše posílily její věrohodnost. Představitelé USA nakonec změnili svůj postoj a začali al-Džazíře poskytovat svá interview, jejich nedůvěra však trvá. Součástí nové americké strategie se stala jejich vlastní arabská televizní stanice al-Hurra, která však zatím nemá nejmenší šanci al-Džazíře konkurovat.