Jak proměnit rituál

Umístění díla současného umění v náboženském prostoru se dá vysvětlit jednoduše – jedná se přece o židovskou svatbu, a ač je vlastně virtuální, kde jinde by se měla „konat“? Adjektivum postmoderní bychom však neměli pominout – neslouží tentokrát jako propagační manévr, ale jako jasné vymezení časové a obsahové. Svatba Melissy Shiff se konala před třemi lety a oběma manželům-spoluautorům se stala příležitostí k veřejnému představení jejich záměru navrátit tomuto prastarému rituálu jeho význam.

Hledání nových forem

Ve skutečnosti se performance-svatba konala ve staré torontské palírně v říjnu 2003. Nikoli tedy v prostoru, který bychom ve vztahu k židovskému obřadu předpokládali. Myšlenka povýšit soukromou svatbu na veřejnou produkci je přirozeným vyústěním uměleckého směřování Melissy Shiff a vlastně i jejího manžela, Louise Kaplana, který je profesorem na Katedře fotografie a nových médií na Univerzitě v Torontu. Autorka se ve své tvorbě zabývá židovskými rituály, které pozměňuje, objevuje, hledá pro ně nové formy, vsazuje je do současného společenského kontextu. Pojmout tedy navýsost osobní, rodinný obřad jako umělecké dílo, být ústředním hybatelem rituálu, zcela odpovídá jejím snahám.

Nová média a tradiční rámce

Dalo by se říci, že Melissa Shiff používá uměleckých prostředků, zejména nových médií, k propagaci židovských tradic. To je ovšem jen jediná vrstva mnohem komplexnějšího záběru umělkyně. Není archeoložkou, ač oprašuje, protože svým projektům vdechuje současného ducha. Není ani antropoložkou, protože se nesnaží smysl pouze pochopit a zakonzervovat, nýbrž jej uměleckými prostředky rozvinout na estetické, filosofické a společenské rovině. Její svatba je toho dokonalou ukázkou. A to je i jeden z důvodů, proč kurátorka výstavy Michaela Hájková umístila performanci do Španělské synagogy, která se rázem proměnila v další prostor pro prezentaci současného umění.

Sakrální prostředí, jehož středem kráčejí „digitální“ nevěsta a ženich, je samo o sobě protikladné charakteru uměleckého díla, jež hostí. Setkání tradice a současnosti, tedy zářivě zdobených zdí a velkoplošné projekce, může být i jakýmsi vodítkem k pochopení performance. Bez ohledu na davy hlučných návštěvníků se v srdci synagogy odvíjí skutečný rituál, tentokrát však navíc umělecký.

Pojem identity

Přehodnotit odkaz tradice se pokouší každá generace. V rámci židovské historie je tato snaha z našeho pohledu možná přirozenější. Kdo jiný než ustavičně pronásledovaný národ by se měl zabývat hledáním vlastní identity? V postmoderně, budeme-li tak nazývat (stále ještě) naši současnost, by však identita nemusela nést pouze národnostní rysy. Hledání nepřísluší pouze těm, kteří k tomu byli dohnáni vnějšími okolnostmi. Shiff s Kaplanem se zabývají identitou židovskou, protože jsou Židé. Nezdůrazňují však tolik moment židovství, jako spíš současnou tendenci identifikovat se s něčím, někam se zařadit.

Problematika projektu se komplikuje o další stupeň – Melissa Shiff je žena. Navíc žena-umělkyně. Nicméně, upozornit na postavení ženy, v tomto případě v rámci židovské svatby, je možná pomocí umění snazší, či přinejmenším přijatelnější. Nálepka feministky, která si zvolila klasický obřad, aby vyvrátila zavedené stereotypy v chápání ženy, je potom obecně akceptovatelnější. Svatba jako performance je sice jejím dílem, ale bez rovnocenného podílu Louise Kaplana by šlo o prvoplánový útok na normy stanovené v halachickém právu. Hodnota vědomého sdílení, kterou manželé zvýraznili spravedlivým podílem na jednotlivých obřadních aktech, společné sestavování manželské smlouvy ketuby, jejímiž autory jsou v ortodoxním prostředí pouze muži, a mnoho jiných prvků, jimiž „proměňují“ obřad do současné podoby, je jen krátkým výčtem důležitých sdělení performance.

Posvátný text a softwarový program

Nejprovokativnější (a také nejdelší) částí díla je bezesporu takzvaná revize Deuteronomia. V angličtině tento název zní ještě o něco revolučněji – Rewriting Deutoronomy. Verše z 22. kapitoly knihy „o cizoložnicích a panně porušené“ jsou však mnohem vyzývavější. Najdeme tu velmi prostý návod k tomu, jak se zbavit novomanželky – ať už pannou byla, či nikoli, mužovo právo odsoudit ji k smrti ukamenováním je slovy Melissy Shiff „dědictvím doby kamenné“. Jinak řečeno, ctít některé příkazy by dnes bylo poněkud absurdní. Ani tentokrát se však autorka nedopouští přímého útoku na tradiční danost. Na posvátný text aplikuje softwarový program After Effects, který zcela dle vlastních zákonů vytváří z veršů odlišný a veskrze poetický text. Vypořádat se s tímto patriarchálním odkazem tak nepřispěchala žena, ač k tomu dala popud, ale oba partneři a jakýsi objektivní, vnější mechanismus.

Rituál jako umění

Performanci lze tedy vidět z mnoha úhlů pohledu, je mnohovrstevná a rozhodně není určena jen ke vstupu do světa židovských rituálů. Naopak. Estetickou složku můžeme klást na roveň té obsahové. Postmoderní židovská svatba je bohatá stejně vizuálně jako významově. Melissa Shiff využívá chupu, baldachýn, pod kterým se tradičně oddává, jako projekční plátno, na něž se v průběhu obřadu promítá množství obrazů. Od útržků z jidiš filmů, vyobrazení čtyř druhů symbolických plodin, odkazujících k sedmidennímu židovskému svátku Sukot, kdy se svatba konala, přes tváře předků obou manželů, textu Písně písní, textu již zmíněného Deuteronomia, až po prosté Mazel tov (jid., hodně štěstí) nabývají tato nebesa doslova uměleckých rozměrů.

Velmi působivé je zejména promítání posvátných textů přímo na těla oddávaných – v případě Melissy jde o úryvek líčící, kterak si pramáti Rebeka zahaluje tvář závojem, na Louisovo tělo jsou promítány náhodně vybrané biblické texty. Melissin závoj a Louisův oděv, nebo spíš oni sami, se tak stávají knihou – doslova nositeli Tóry. Hluboká symbolika tohoto momentu je umocněna právě jeho vizuál­ní kvalitou. A autorka ji ještě akcentuje dramatickým gestem – závoj si čelem k divákům snímá sama, zcela v rozporu s tradicí. Snad proto, že není jen pasivní složkou celé svatební hry, ale svobodným člověkem, který se dobrovolně stává součástí druhého.

Proměnit rituál se zdá být v podání Melissy Shiff přirozené. Poloha performance je proto více než příhodná. Jak tomu v současném umění často bývá, nejde však jen o krátkodobý akt za účelem prolomit další tabu. Melissa Shiff obřad podřídila svým představám, ale neučinila tak svévolně, z egoistického popudu revoltující umělkyně. Rituál je přece záležitostí společnou, sdílenou. A umělkyně naznačila, že se dá pojmout právě takto.

Autorka je výtvarná teoretička.