Pyrrhovo vítězství

Noam Chomsky nás ve své knize Hegemonie nebo přežití, jež původně vyšla roku 2003 a byla reakcí na válku v Iráku, provádí světem, který zčásti důvěrně známe a z kterého máme strach. Světem, v němž jedna supervelmoc usiluje o globální nadvládu v zájmu své elity a bez ohledu na zájmy a bezpečnost většiny obyvatel své země i celé planety.

Morálka „války proti teroru“

Autor s citem pro výstižné shrnutí svého názoru upozorňuje na souvislosti, které mají místo v kritikách USA, ale jež apologeti americké politiky spíše přehlížejí a i mezi kritiky je málokdo dokáže formulovat tak uceleně a přesvědčivě. Upozorňuje na to, že teroristé a diktátoři, proti nimž USA bojují, jsou často jejími odchovanci, pracně vypiplanými vojenskou a ekonomickou pomocí. Odhaluje jako nepřesvědčivou rétoriku „boje proti teroru“ a poukazuje na podporu terorismu ze strany USA na příkladech Nikaraguy, Kuby a Izraele. Chomsky má dar své myšlenky brilantně shrnout. Americkou politiku vůči Iráku v devadesátých letech minulého století například charakterizuje takto: „Představme si, že byl unesen školní autobus. Kdybychom postupovali podle stejné logiky jako v Iráku, vyhodíme celý autobus do povětří, jenom únosce ušetříme, a ještě mu vyplatíme odměnu. Až se nás budou ptát, co se stalo, řekneme, že to byla jeho vina.“ (s. 166)

Chomsky nabízí jednoduchý test pro zjištění oprávněnosti amerických nároků, vznášených v souvislosti s „válkou s terorismem“. Výsledek má ale háček: „potíž oficiální definice teroru tkví v tom, že z ní USA vycházejí jako hlavní teroristický stát“ (s. 235). A tak se nelze divit, že když autor uplatňuje bushovskou logiku na jiné oběti terorismu, vycházejí mu z toho „politicky nekorektní“ závěry, například že by Nikaragua a Kuba měly bombardovat USA či sympatizující Velkou Británii. Chomsky přitom nedělá nic jiného, než že uplatňuje stávající postupy USA na analogické případy teroru. Jeho závěry nejsou návodem k absurdní akci, ale poukazem na to, jak moc se Západ zpronevěřil jedné ze svých proklamovaných hodnot: rovnosti.

Politika USA je však nejen amorální, ale také nebezpečná. Ač USA využívají strachu ze zbraní hromadného ničení, ve skutečnosti zvyšují riziko jejich použití. A to jak nepřímo tím, že omezují prostředky využívané pro kontrolu šíření jaderných zbraní a vytvářejí atmosféru strachu, která různé státy motivuje k vyvíjení jaderných zbraní, tak i přímo – zejména militarizací kosmického prostoru. Podle Chomského je proto třeba, aby proti této (sebe)vražedné politice vystupovala „druhá supervelmoc“. Tedy světové veřejné mínění, které se v hnutí proti válce v Iráku i při jiných příležitostech projevilo jako jakýsi náznak naděje.

Bůh kritizuj Ameriku

Navzdory četným zajímavým postřehům, hlubokému morálně-analytickému myšlení i podloženosti stanovisek je s Chomského tvrzeními nejedna obtíž. Chomsky v jiných svých textech přesvědčivě argumentoval, že úkolem intelektuála je kritizovat především zločiny své vlastní vlády. Na paralele se sovětskými disidenty a aparátčíky ukázal, jak je intelek­tuál, který vidí zločiny cizí vlády a přehlíží své vlastní činy, směšný nebo spíše odpudivý. Autorovo zaměření na americké zločiny je z jeho morálního hlediska jistě v pořádku, jeho texty mohou posloužit i jako protiváha proamerické propagandě i v našem veřejném prostoru. Na druhé straně však mohou někdy vypadat podobně černobíle, jen s přehozenými znaménky. To proto, že ač Chomsky nesouhlasí s režimy nepřátel USA, až na výjimky je v knize nekritizuje a nositeli „zla“ jsou v jím napsaných příbězích Spojené státy a jejich spojenci. To jej znedůvěryhodňuje – a navíc zbytečně (protože z jiných Chomského textů dobře víme, že rozhodně není slepý ke zločinům nepřátel USA). Především to ale jeho text zbavuje značné části analytické síly – politické jednání se odehrává v interakci, a věnujeme-li se soustavně pouze jedné straně této interakce, stěží můžeme poskytnout její adekvátní vysvětlení. Platí-li tvrzení Immanuela Wallersteina i mnoha dalších autorů, že vstupujeme do éry, kdy vůči USA vystoupí silní protihráči (ostatně sám Chomsky hovoří v poslední kapitole stručně o hrozbách plynoucích z čínsko-amerického zbrojního soupeření), pak bude Chomského perspektiva pro popsání takového světa spíše matoucí.

Druhým problémem je absence alternativ. Chomsky tak dlouho kritizoval americkou politiku s odkazem na hodnoty, které jsou v jádru amerického systému, až se stal sám mluvčím těchto hodnot a jako by poněkud ztratil ze zřetele svůj původní radikální horizont. Z revolucionáře se stal disidentem. Jako alternativu vlastnímu chmurnému líčení postavil zabránění zločinům tím, že se na nich „přestaneme“ (míněno USA) podílet a že Spojené státy přestanou ekonomicky deptat obyvatelstvo zemí, které se staly předmětem jejich zájmu. To pak bude moci porazit své diktátory. Další alternativní korektivní silou je mu bouření světového veřejného mínění ve jménu morální kritiky.

Rozpaky nad českým vydáním

České vydání knihy Hegemonie nebo přežití je už třetím výskytem stejného přístupu k vydávání Chomského prací – vezme se „ta nejaktuálnější“ (během procesu vydávání ovšem poněkud zastará) kniha psaná pro americké publikum a vydá se bez ladu a skladu tak, jak je. Roku 2003 jsme se mohli seznámit s autorovými reakcemi na 11. září 2001, ještě předtím vyšel rozhovor Tajnosti, lži a demokracie (1999), nyní si můžeme přečíst jeho reflexi války v Iráku. Důsledkem této vydavatelské politiky mimo jiné je, že v českém jazyce takřka nemáme Chomského texty z období před devadesátými léty, a že sice známe jeho aktuální komentáře a analýzy, ale již méně jejich východiska. Dosud nepřekonaná je první česky vydaná Chomského kniha Perspektivy moci (1998), soubor osmi přednášek pro neamerické (australské) publikum, kterému autor představil své nejdůležitější obecné i konkrétní politické postoje. Nyní bychom potřebovali kvalitně zpracovaný výbor, který pokryje různé Chomského oblasti zájmu i různá údobí jeho práce.

A dodejme: výbor, který bude do češtiny převeden kvalitněji než Hegemonie nebo přežití. Překlad této knihy je sice na některých místech stylisticky nápaditý, ani to však nevyváží jeho chyby, které v lepším případě pobaví čtenáře, v horším zmatou a zkreslí význam textu. Vyjadřování nesouhlasu s Bushem ve věci iráckých zbraní hromadného ničení nebylo před válkou v Iráku věcí „izraelské inteligence“ (s. 30), ale izraelské tajné služby (anglicky „intelligence“). Jestliže Chomsky píše, že USA ztrestaly Vietnam za to, že ukončil genocidu Rudých Khmerů v Kambodži, mj. podporou čínské intervence proti Vietnamu, čtenáři českého překladu se o tom nedozvědí a namísto toho si přečtou o strázních „pročínského Vietnamu“ (s. 37). Rozum zůstává stát nad tím, že v „nejdemokratičtější zemi světa“ (s. 38), jak překladatelka označila Indii, může být u moci „skorofašistická vláda“ (s. 171) – v originále pochopitelně stojí „největší demokratická země světa“. Ze slovního spojení „uvnitř převládající intelektuální kultury“ se jakýmsi kouzlem stala „naše, z větší části intelektuální, společnost“ (s. 70 – chybnou čárku stejně jako jiné pravopisné chyby v knize ignorujme). Vyčkejme, pokud bychom chtěli Chomského obvinit, že píše jak Rádio Jerevan, kvůli tvrzení, že Německo „bylo ke konci druhé světové války zaplaveno bolševismem stejně nepřátelským vůči Západu jako vůči Leninovi a Trockému“ (s. 93). V originále se totiž píše o situaci po první světové válce, nemluví se o bolševismu, ale o radách dělníků a vojáků (coby o „formě demokracie“, což se z překladu jaksi vytratilo), a nikoli o jejich nepřátelství vůči Západu a dvojce bolševických vůdců, ale o tom, že pro Západ i pro Lenina a Trockého byla tato forma demokracie „netolerovatelná“. Jestliže se v originále cituje, že USA chtějí na rozdíl od EU svrhnout režim na Kubě, v českém překladu se udělá abrakadabra a: „Evropě jde o jedinou věc – chce docílit změnu havanské vlády“ (s. 116). Apartheid nebyl v Jižní Americe (s. 140), ale v Jižní Africe. Když Chomsky navrhl oproti oficiální „ose zla“ (Irák – Írán – Severní Korea) alternativní trojici (USA – Turecko – Izrael), napsal, že u této osy je také dosti zla, a navíc se jedná o skutečnou osu. V českém překladu se dočteme, že „tady je zla opravdu dost, na rozdíl od zóny, kterou mají na mysli ti, co píší projevy pro George Bushe“ (s. 201). Čtenář, který nemá k dispozici originál, si po přečtení takové pasáže, která zpochybňuje špatnou povahu režimu v Íránu a Severní Koreji, musí nad Chomským v tom nejmírnějším případě poklepat na čelo. Americký intelektuál je v tom ovšem zcela nevinně. A v podobných příkladech by šlo naneštěstí pokračovat. To si Chomsky opravdu nezasloužil.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.