Syriana aneb Síla politické výpovědi

V poslední době začíná být opět zajímavé sledovat aktuální trend dnešních filmařů. Stále totiž přibývá těch, kteří se chtějí nějakým způsobem vyjádřit k politické situaci ve světě, těch, již natáčejí filmy s jasným názorem a v jejichž dílech lze vystopovat cílenou snahu o polemiku. Postoj, typický častěji pro autory z řad dokumentaristů, se dnes „nosí“ i na poli hraného filmu.

Syriana režiséra Stephena Gaghana, asi nejpozoruhodnější z politicky orientovaných opusů poslední doby, se tak řadí po bok snímků jako Nepohodlný či V jako Vendeta, abych jmenoval alespoň ty, na něž se lze momentálně vypravit do kina. Ačkoli zvláště srovnání s posledním titulem, tedy adaptací komiksu, může na první pohled působit trochu podivně, v základní myšlence jsou si všechny tři snímky velmi podobné: „V tomhle světě vážně něco není v pořádku,“ hlásají. Někdo k tomuto imperativu potřebuje exotickou Afriku a humanitární krizi, jiný maskovaného muže s teroristickými ambicemi, další nadzvedává ze židle machinacemi na mezinárodním trhu s ropou, což je případ právě Syriany.

Snímek využívá vyprávěcí struktury známé z filmu Traffic Stephena Soderbergha (k němuž Gaghan napsal výtečný scénář), totiž vzájemného proplétání jednotlivých příběhových linií, jež v závěru ústí do jednotného finále. Charaktery jednotlivých postav jsou však vykresleny o poznání zevrubněji, takže identifikace s „aktéry dramatu“ je dopřána pouze těm trpělivým a zvláště pozorným. Sledujeme tu výsostně politické drama, v němž je rodinnému pozadí věnována podstatná, nicméně jen ta nejnutnější část filmového času a celek se koncentruje na výpověď o globálnějších otázkách.

I tak se ale najdou silné momenty, emocio­nálně velmi vypjaté situace, které jako by snímek stáhly z vysokých politických vod zpět k divákovi. Mám na mysli především sekvenci, v níž mladý manželský pár přijde na večírku o jedno ze svých dětí, a pak zejména scénu, v níž se mladík arabského původu loučí se svým otcem, protože se v nejbližších chvílích chystá opustit tento svět. Je to loučení kvapné, až rozpačitě nepřirozené, avšak ono letmé objetí v sobě nese nebývalou sílu. Zůstává jakousi esencí pomíjivosti a zároveň ryzí metaforou životního rytmu. Když se pak otec dívá za svým odcházejícím synem, jako by se s ním i on podvědomě loučil, cítil jedinečnost situace, která už se nikdy nebude opakovat. A pak se opět odvrátí a dál hraje s kamarády dělníky kriket. Oněch pět nebo deset vteřin vypovídá o současné situaci ve světě víc než celý zbytek filmu. Koncentruje se v nich takřka vše, co mohl autor o tématu říci, přebývá v nich možná ještě mnohem více, než sám zamýšlel.

Herecky vévodí Gaghanovu dílu politicky angažovaná hollywoodská „star“ George Clooney a nutno dodat, že Oscar za nejlepší mužský herecký výkon doputoval v tomto případě do správných rukou. Za pozornost stojí nejen fyziognomická proměna, kterou Clooney kvůli roli podstoupil, ale především subtilní práce s charakterovým odstíněním postavy, jež je na hony vzdálena elegantnímu „hezounství“, tolik typickému pro většinu z jeho starších filmů. Do sebe uzavřený muž středních let, kterému jeho práce na Blízkém východě prostoupila celým tělem. Agent, jenž je v kancelářích ministerstva zahraničí nesvůj, zato do Bejrútu jede rád, přestože mu tam hrozí nebezpečí. Po tolika letech už nemá o světě, v němž žijeme, žádné iluze. Dokonce se zdá, jako by arabskými zeměmi už jen rezignovaně proplouval, jako by vegetoval v prostředí, s kterým už nadobro srostl.

Syriana jistě není přelomovým dílem světové kinematografie. Chybí jí výraznější autorský vklad, čitelnější režijní rukopis, trocha přehlednosti. V čem je však velmi přesvědčivá, je síla výpovědi. Cením si na ní názoru, což je věc, která se v rámci politické „hyperkorektnosti“ filmařů středního proudu příliš nenosí. Nebojí se o problému přímo mluvit, vyvarovala se zbytečných klišé. V MF Dnes kdosi k upoutávce na tento film napsal, že jej ocení levicově orientovaní diváci. Spíše se domnívám, že jej ocení všichni, kterým není úplně jedno, co se kolem nás děje. Lidé nikoliv lhostejní, lidé schopní dialogu.

Autor je přispěvatel časopisu Report.