Etnografický ústav Moravského zemského muzea připravil výstavu, jejíž cesta k divákovi může být různá. Otázkou je, zda jsou jehly, příze a pokličky skutečně hračkami.
Výstava Jehla, příze, pokličky… je pojatá jako přehlídka prací, které demonstrují zručnost a dovednost žen na přelomu 19. a 20. století, jako oslava jejich šikovnosti a píle. Málokdo z návštěvníků a návštěvnic ale tuší, že se před jejich očima odvíjí zásadní příběh emancipace žen. Skutečnost, jak nedostatečně je tento fakt zdůrazněn samotnými autory výstavy, jen potvrzuje, že tradičně vymezené role žen a mužů v umění, potažmo jejich stereotypní prezentace v oficiálních výstavních institucích stále přetrvávají.
Krásné diletantky
Když v roce 1885 vznikla v Praze Uměleckoprůmyslová škola, byla na její půdě téměř okamžitě zřízena také dámská škola, v níž se ženy učily malovat. Podle tradičního přístupu byly vnímány jako diletantky, které nikdy nemohou postoupit do kategorie „pravého“ umění. Cílem příslušné výuky bylo zejména pozdvihnout úroveň jejich domácích prací. „Studium žen se zásadně lišilo od studia mužů, u nichž se předpokládalo, že se stanou autonomními umělci a budou na očích veřejnosti pracovat ve svém oboru,“ píše Martina Pachmanová. Nikdo nepředpokládal, že by ženy mohly po absolvování uměleckého oboru nastoupit dráhu svobodné profesionální umělkyně. Šlo pouze o to vybavit je základními dovednostmi z oblasti krásného umění a ty potom zužitkovat v péči o domácnost, společensky pak uplatnit maximálně při práci učitelek. Posláním žen nebylo experimentovat, tvořit cokoli originálního, přijmout moderní ideály. Škola je vedla k napodobování, obkreslování. Přesto je jejich účast na uměleckém vzdělání zásadní pro jejich dcery, první generaci studentek Umprum. Byť ve valné většině v uměleckém projevu neoriginální a konzervativní, připravily půdu pro nástup generace umělkyň, která už si nechtěla pouze doma „hrát“ s jehlou a přízí. I pokud opustíme akademickou půdu, najdeme řadu spolků, ve kterých se ženy vzdělávaly. V Brně například ve Vesně. Vedle lekcí vyšívání dostávaly dívky i základní znalosti z francouzštiny a hudby. Na kursy ručních prací často chodily ženy z výboru Vesny, emancipistky, které potom prostým „vyšívačkám“ předávaly své názory.
Snění
Nicméně i mezi ženami, které se věnovaly ručním pracím, aby tak pozdvihly nikoli svého uměleckého ducha, nýbrž harmonii svého domova, můžeme najít několik „skutečných“ umělkyň. Bezpochyby mezi ně patří Emilie Paličková, která, aniž by respektovala klasické zásady tvorby krajek, vytvořila osobité monumentální dílo. Z její čtvercové krajky složené ze čtyř výjevů Snění – Život ženy, vytvořené v roce 1926, vyzařují otázky po ženské emancipaci. Jak paradoxní, uvědomíme-li si, že nejpalčivější sociální otázky řeší Paličková prostřednictvím té nejkonzervativnější formy – šitou krajkou. Zároveň to dokládá, jak ploché je považovat ženské práce za něco pouze dekorativního.
Pochopitelně, že na výstavě v Brně můžeme vidět krajky, které rozhodně nedosahují takových uměleckých kvalit jako angažovaná tvorba Emilie Paličkové. Každá z nich však v sobě nese podobný příběh a naznačuje příběhy další, otevřené.
Od diletantismu k umění
Na začátku 20. století se ženy věnovaly zejména dekoratérství. Není tajemstvím, že progresivní secesní ornament se objevoval v dílech studentek Umprum, v Artělu působilo hned několik žen apod. Ty tak vlastně tvořily paralelní uměleckou historii, která nám stále zůstává utajena, a pokud se někdo pokusí ji alespoň v náznaku rozkrýt, má co do činění se silným nánosem mužských hodnot. Už sám název výstavy, který pracuje s pojmem „hračky“, snižuje skutečnou hodnotu vystavených děl.
Tohle není hra! Umění, práce, řehole, ale ne hra. Milena Lenderová nazvala ve své knize K hříchu i k modlitbě jednu z kapitol pojednávající o společenském postavení žen v 19. století Od diletantismu k umění. Anonymní autorky výšivek a krajek vystavených v brněnském Paláci šlechtičen vytýčily, ač samy ještě diletantky zavřené v kleci opečovávaného a zkrášlovaného domova, onu „skrytou“ cestu k umění. Na nás teď je, abychom přestali jejich dílo chápat v podřadné kategorii ručních prací a přiznali mu, po stu letech (!), punc umění.
Autorka je feministka, absolventka sociologie a žurnalistiky na FSS MU.
Jehla, příze, pokličky, hračky každé babičky, aneb Co všechno se učily a znaly ženy v nedávné minulosti. Moravské zemské muzeum – Palác šlechtičen, Brno, 8. 3. – 3. 6. 2006.