Moderní čínské výtvarné umění se snaží posouvat meze toho, co je politicky přijatelné. Ale v okamžiku, kdy se zdálo, že už hranice padnou, zasahuje kulturní policie.
Tři galerie v módní umělecké čtvrti v Pekingu, zvané 798, musely v minulých týdnech odstranit ze svých přehlídek 20 děl – na všech se vyskytly náměty, které úřady pokládaly za politické. Rozhodnutí přišlo v době, kdy současné čínské umění nachází zájemce v zahraničí a ceny jeho děl stoupají. Například 31. března byl obraz malíře Čang Siao-kanga Soudruh číslo 120 prodán v aukční síni Sotheby za 975 000 dolarů.
Co (ještě) není dovoleno
Soudobé čínské umění od dob, kdy zpravidla jen napodobovalo západní avantgardu, vyzrálo a počet umělců stoupl. Ovšem zákrok proti politickým námětům ukazuje, že v něm existují neschválená témata, která se nesmějí objevit, a to ani v tak izolovaných místech jako Ta-šan-c’, kam přicházejí hlavně cizinci a úzká skupina vzdělaných Číňanů.
Zakázaná díla byla vystavena v galeriích Čchen Sin-tung, Bratři Kao a Současné čínské umění, jež jsou všechny na rozsáhlých pozemcích bývalé továrny na elektrické přístroje, známé jako 798. Šlo o Kao Čchiangův obraz žlutého Mao Ce-tunga, jenž plave v rudé řece Jang-c’; šedou řadu bezvýrazných mužských tváří, které měly naznačovat vedoucí představitele, s názvem Bratři; Wu Wen-ťenovo zpodobení tanků na náměstí Tchien-an-men, a zdravici Mao Ce-tungovi, malovanou ve stylu kulturní revoluce a vytvořenou z 10 000 jüanů (tj. čínské měny) Chuang Žuejem, jedním ze zakladatelů 798. „To je Čína, stále ještě ovládaná komunistickou stranou,“ řekl umělec, který ovšem nechtěl udat své jméno. „Když vyhlédnete ven, uvidíte mrakodrapy – ale spousta věcí ještě není modernizována.“
Na konci března, sotva týden po zahájení výstavy pod titulem Popel do ruda, přišlo do galerie Bratři Kao sedm mužů. Byli z ministerstva kultury a ministerstva bezpečnosti. Kao Čchiang, jeden z bratrů – vlastníků galerie později řekl, že se zdálo, jako by věděli, co hledají. Zeptali se ho: „Co znamenají tato díla?“ Kao odpověděl, že je to umění. Muži však prohlásili, že díla jsou nevhodná, a předložili mu seznam deseti výtvorů, jež měly být odstraněny. Katalogy výstavy byly úředně zakázány, plánované články a rozhovory v místních časopisech nesměly být vytištěny.
Proměny 798
„798 je pořád ještě otevřenější než jiná místa,“ řekl Kao, jenž koncem dubna přijel se svým bratrem do Londýna k provedení performance nazvané Objetí, při níž se mají objímat neznámí lidé. „Ale některé náměty se zdají i tady stále nepřípustné – úřady jsou v tom neoblomné.“
Čtvrť 798 je oficiálně označena jako „okrsek kulturního průmyslu“. Její vývoj ilustruje rychlost, jakou probíhají změny dnešní Číny. Továrnu převzali umělci, kteří ji proměnili v levný prostor umění a života. Stala se jakýmsi včelínem avantgardy, nenápadnou zónou s nádechem disidentství – kousavého, periferního, vtipného. Rozvinula se tu klubová scéna. Ta zase přilákala souputníky, kteří hodlali překročit meze dovoleného. Vznikly tu galerie, řemeslné dílny, butiky, kavárny, bary a knihkupectví – kdekdo chtěl vydělávat. Obdobně jako jinde ve světě si však mnoho umělců postupně už nemohlo dovolit tu žít – a odstěhovali se. To vše proběhlo za necelých pět let.
„Během sotva tří let odešli umělci a přišel byznys,“ říká Brian Wallace, jemuž patří Galerie Rudá brána, která má prostory jak v centru Pekingu, tak v 798. A zaměstnanec jedné prodejny dodává: „Čtvrť se stává turistickou zónou… takže sem často posílají bezpečáky v civilu, aby zajistili, že nikdo nebude narušovat zásady socialistického umění.“
Co je zřejmě striktně nepřípustné, je kritika nebo zesměšňování vedoucích „představitelů“ nebo symbolů byrokracie. Profesor, který v provincii Chunan vyučuje umění a v galerii Bílý prostor fotografoval vystavená díla, tvrdil: „Na mé škole si nikdo nemůže troufnout kreslit nebo malovat cokoliv, co by kritizovalo nebo zesměšňovalo čínské představitele.“ Náměty jako extrémní chování, sex a nahota či mnoho jiných dnešní cenzory často nezajímají.
V mezích vlastenectví
Zóna kulturního průmyslu nepřestává přitahovat stálý proud exkluzivního umění a umělecké činnosti, tvrdí místní umělci. Koncem dubna tu předvedli tisku novou Důchodovou nadaci umělců, jíž 250 umělců z pěti oblastí světa daruje ročně po dobu dvaceti let jedno dílo. Po deseti letech budou díla prodána a zisk rozdělen – „směs kapitalismu a socialismu“, tvrdí původci. Současně byla zahájena třetí mezinárodní přehlídka umění v Ta-šan-c’.
Noví čínští zbohatlíci začínají poprvé nakupovat současné umění. Ale i mnozí velmi vzdělaní Číňané mají za to, že umění má mít vlastenecké meze. Nedávné feministické plátno malíře Cchuej Siou-wena, jenž zobrazil vystrašenou školačku ležící na náměstí Tchien-an-men v uniformě Mladých pionýrů na smyslně vypjatém těle, považovali mnozí domácí milovníci umění za urážlivé. „Tchien-an-men by mělo být pro čínské činitele posvátným místem,“ řekl student vyššího ročníku pekingské univerzity. „Tak by se na něj mělo nahlížet. To si myslí mnoho Číňanů. Domnívají se, že podobná díla jsou urážlivá.“
Ale někteří umělci vidí Tchien-an-men jinak. Wu Wen-ťien, kterému bylo osmnáct, když ho po masakru v roce 1989 zatkli, mohl během osmi let ve vězení malovat. A téma masakru s ním zůstalo. „V Číně lidé rádi zapomínají,“ tvrdí galerista Kao Čchiang (jenž má s malířem žlutého Maa společné jenom jméno). „My jsme však zjistili, že někteří umělci se tímto námětem dále zabývají. Měli by mít právo ukázat jej. Lidé se mne stále ptají, co by mělo být měřítkem naší práce – a kdy se věci změní. Odpovídám: Nevím. Myslím si, že bych měl mít svobodu. To jim říkám.“
Autor je publicista a překladatel.