Robert Menasse je v rakouském kulturním a literárním kontextu posledních dvou desetiletí jedním z nejvíce provokujících esejistů, diskutérů i romanopisců. Každá diskuse s jeho účastí, každý nový titul, který se objeví na literárním trhu, každá prezentace jeho románů a esejů v takzvaných autorských čteních vzbudí v Rakousku pozdvižení – od nadšeného souhlasu tamních intelektuálních špiček až po nesouhlasné reakce převážné části rakouské veřejnosti. Menasse není pro českou kulturní veřejnost autorem neznámým. K jeho popularizaci přispívá pražský Festival spisovatelů, který ho na setkání světoznámých autorů do České republiky zve v posledních letech pravidelně a nejinak tomu bude i letos.
Do rakouské literatury vstoupil Robert Menasse (1954) na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se vrátil z brazilského Sao Paula, kam odešel po absolvování studia germanistiky, filosofie a politologie na univerzitách ve Vídni, Salcburku a v italské Messině, kde byl v letech 1981–87 asistentem v Ústavu literární teorie. Hned po návratu se projevil jako slibný prozaický i esejistický talent. Na literární scénu vstoupil v období, kdy se nově přehodnocovala nedávná rakouská minulost a kdy věhlasní autoři – již po desetiletí „vývozní artikl“ rakouské kultury – znovu začali klást za potlesku sousedních německých umělců nepříjemné otázky průměrnému obyvateli své země. Vedle Roberta Schindela, autora leckdy až nekriticky přijímaného románu Gebürtig, v Menassem záhy vyrostla nová mediální hvězda rakouského literárního života, která se důstojně zařadila po bok Thomase Bernharda, Petera Handkeho či Elfriede Jelinekové. Menasse dělí svůj zájem rovnoměrně mezi údernou esejistiku, v níž v poměrně silné domácí konkurenci suverénně zabírá pozici nejpřednější, a prózu, v níž ho v provokativnosti předčí snad jen další mediální hvězda dnešního rakouského Olympu Franzobel a předčasně tragicky zesnulý Werner Schwab.
S provokativním kladením otázek Menasse problémy neměl nikdy. Začal bořením těžce budovaných mýtů, které si podle jeho názoru poválečné Rakousko vytvořilo, aby „bez úhony přežilo ukrutnosti“, jež mu „nemilosrdné dějiny minulého století“ nachystaly. S odzbrojující přímostí a lehkou ironií, odvozenou z přetrvávající „vídeňské frašky“, otřásá za nadšených ovací intelektuální elity a neskrývané nenávisti většinové společnosti těžce budovaným rakouským sebevědomím. Už první eseje o rakouském duchu s titulem Estetika sociálního partnerství (Die sozialpartnerschaftliche Ästhetik, 1990) provokovaly nekonvenčním vysvětlením jednoho rakouského specifika – sociálního partnerství jako typu poválečné parlamentní demokracie, jímž Rakousko chtělo předejít možným politickým a sociálním otřesům, ale zároveň se vyhnout nepříjemnému účtování se svou spornou rolí v nacistickém období. Neklid na rakouské politické scéně, blížící se výročí tisíciletí Rakouska (1996) a přijetí země do Evropské unie (1995) podnítily Menasseho k dalšímu intelektuálnímu úderu – esejím o rakouské identitě Země bez vlastností (Das Land ohne Eigenschaften, 1992). V deseti kapitolách se vyrovnává s rakouskou symbolikou, s národním a vlasteneckým cítěním, pojetím vlastních dějin a s ponecháním země napospas ničivému vlivu cizineckého ruchu. Rakousko je trvalým tématem Menasseho esejů; jeho politickým, kulturním i sociálním vývojem se zabývá i v dalších: Vysvětli mi Rakousko (Erklär mir Österreich, 1999) a To bylo Rakousko (Das war Österreich, 2005).
Romanopisec Menasse je prozatím autorem volné trilogie s výrazným autobiografickým pozadím, kterou lze označit jako tři vývojové romány postupující v opačném směru, a obsáhlé historické ságy s přesahem do současnosti Vyhnání z pekla (Die Vertreibung aus der Hölle, 2001), v níž se vydal po stopách tragického osudu svých židovských předků až do 17. století. Hegelovec Menasse se v jednání postav svých textů pokusil zachytit jejich vývoj od smyslového poznání k absolutnímu vědění. Smyslová jistota (Sinnliche Gewißheit, 1988) hledala v tomto duchu odpověď na otázku, je-li vědění pouhým smyslovým klamem. Blažená léta, křehký svět (Selige Zeiten, brüchige Welt, 1991), označovaná literární kritikou za výtečnou knihu o znepokojivém stavu současnosti (i když jsou popisována léta šedesátá), jsou příběhem začínajícího filosofa, který se snaží o souhrnný výklad současného světa a neštítí se kvůli tomu ani zločinu. Čelem vzad (Schubumkehr, 1995) o přelomovém roce 1989 na pozadí osobních tragédií obyvatel ospalého městečka na moravsko-rakouských hranicích je zdařilou personifikací apatie, pasivity a deziluze člověka doby po-historické, který smysl života a bytí nevidí už vůbec v ničem. Někam do tohoto období se řadí i povídka Vidím dobře? (Lange nicht gesehen), intimní příběh o setkání dvou lidí na pozadí převratných historických událostí.
Robert Menasse miluje otázky, provokuje jimi, stejně jako na ně provokativně odpovídá, a tím si buduje svou nezaměnitelnou image. Jeho prostořekost mu nejednou připravila krušné chvíle, naposledy v roce 2005 na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem po sérii přednášek k tématu Zničení světa jako vůle a představa o problematice teroru a násilí, kdy se vyslovil pro „očistné zničení současného světa“ a vysloužil si tím ostrou kritiku a přirovnání k islámským teroristům.