Časy a pohyby Pavla Hayeka

Bylo by laciné vykládat Hayekovy obrazy inspirované živou přírodou jen jako příběhy, i když by to bylo divácky vstřícné: malíř prochází lesem, zahradami, alejemi nebo sady, brouzdá se po loukách a mezi poli. Domů si nanosí kupy listů, plodů, ovoce či zeleniny, ba i větévky a kořínky, doma si sběr vyskládá na lísku, zavěsí do okna, ale spíš vysype na podlahu, rozloží po zemi – a celou tu úrodu, hojnost barev, tu šťavnatost vůní přenese na plátno. Vždy jen jeden druh, vždy jen jedinou barvou, ale zato v desítkách a stovkách přesně obkreslených exemplářů. Jsou to příběhy sklizně, příběhy hojnosti, příběhy skrytých vůní. Příběhy, které evokací plodů Matičky Země vzdávají hold její štědrosti, štědrosti jejích tvarů.

Struktura jako šifra a tajemství

Malby Pavla Hayeka lze interpretovat jako snahu o vytváření napětí mezi amorfním a geometrickým. Rostlinné prvky autor někdy uspořádá do ornamentů, do řad, rovnoběžek, spirál či kobercových vzorů. Jindy se ovšem přírodniny vzepřou a jako rozsypané koření, rozstříklá barva, spadané, rozfoukané listí nebo jako rozhrnuté hromádky kořenů vytvoří entropický znak, majestátní znamení neuspořádanosti, hrdé na svou neopakovatelnost. Malíř i divák stojí před odkrýváním geometrického řádu, před hledáním uspořádanosti v mnoho­tvarých vzorech přírodnin. Hayek tu ovšem směřuje nejen ke geometrické líbivosti, ale i k tajemství, k šifře. Divákovi dá nejednou značnou práci odhalit, oč vlastně v předloze šlo. Je tedy zřetelné, že je malířem veden k abstraktnímu vnímání zobrazovaných tvarů, k autonomní struktuře obrazu, nezávislé již na zobrazovaném. Násobením přírodních prvků vzniká dílo s povahou vizuálního znaku, který, chceme-li, můžeme číst jako sdělení o jedné z možností uchopitelnosti přírodního světa kolem nás.

Pozitiv – negativ

Hayekovy obrazy můžeme číst také jako barevné experimenty. Černobílá plátna jsou příspěvkem do diskuse o aktivním, dynamickém vnímání uměleckého díla. Umělcovy diptychy, kde týž motiv je podán jako negativ a pozitiv, zasahují do základů tradičního fotografického zobrazování světa. Černobílé řešení nás také odkazuje k tisku, ke knize, ke grafice. Barevnou jednoduchost, resp. černobílou dvojbarevnost lze interpretovat jako výtvarný dialog s různými uměleckými médii.

Přírodně a Přírodněji

Hayekovo dílo můžeme ovšem chápat i jinak, jako obrazy (odrazy) toho, co nás přesahuje. Na výstavě Přírodně a Přírodněji jde o tematizaci toho, co nás přesahuje bezprostředně – fyzicky, množstvím, velikostí, rozměrem.

Hyperonymem obou výstav je slovo les. Motivicky se obrazy soustředí kolem korun stromů a kořenů. Princip uspořádanosti zde ustupuje přirozené rozvernosti dřevěných částí. Kořínky, větve nebo kmeny se často proplétají bez nároku na ornament. Obrovská plátna zachycují pouze výseče pohledu na holé výhonky, pruty, pahýlky a suky větvoví, které temně ční k nebesům. V obrazech je zachyceno i vysoké vnitřní pnutí: živá, dynamická přírodnina, znehybněná s fotografickou přesností jakoby v jediné vteřině, je fixací okamžiku, který kdyby pominul, zbortila by se jako trouchnivina. Nová je v tvorbě Pavla Hayeka také barevná skladba. Na výstavách nejsou již tak hojně zastoupeny diptychy zpracovávající motiv technikou negativ-pozitiv. Několik obrazů je naneseno v okrových a žlutavých tónech. Důležité je zde připomenout, že autor používá nešepsované plátno. Jindy jde o černou malbu na tmavo­šedém podkladu, v nenápadném kontrastu pak motivy vystupují z plátna s větší plasticitou.

Změna pohledu

Pavel Hayek směřuje k potlačení konkrétnosti a evidentnosti přírodního motivu. Není to však již zmíněná cesta k tajemné znakové šifře. Autor jako by změnil ohniskovou vzdálenost záběru a od předmětů, které v minuciózních detailech zobrazoval rozložené na zemi. Obrací svůj pohled vzhůru. Dominantami se stávají průhledy ze dna hlubokého lesa k obloze. Průsvitné hvozdy jsou „přezářeny“ silným protisvětlem. Světla a stíny jsou rozloženy do kulatých teček a vyžadují divákovo větší identifikační úsilí. Soustředěný pozorovatel se pojednou vznáší vysoko v korunách lesa. Odpoutání od země s sebou přináší splývání kontur a ztrátu detailu. Estetický prožitek z vnímaného díla je naplněn vizuální dynamikou, „živé“ světlo jakoby mihotavě hledá svou polohu a obraz svou entropickou tvář.

Pavlu Hayekovi se podařilo dojít od řádu a fixace jedinečného detailu k zobrazení něčeho proměnlivého, neuspořádaného, čehosi v podstatě „nezachytitelného“. Jako vnímatelé máme intenzivní pocit, že zatímco jsme chvíli stáli k obrazu zády, změnil samovolně své rysy. A ještě jeden aspekt lze nyní ve stále monumentálnějších malbách vyčíst: byla-li dříve v černobílých plátnech ukryta veškerá barevnost předmětné přírody a přítomna chuť a vůně krajinného prostředí, v obrazech světélkujících hvozdů můžeme při troše vnímavosti zaslechnout i věčný šum, jímž kolem nás sviští to, co nás přesahuje.

Autor je literární historik, translatolog a didaktik tvůrčího psaní.