Malby Františka Matouška mají přívětivou atmosféru navýsost přirozených situací. Působí jako nestylizovaná zastavení a nepředstírané nálady. Při soustředěnějším pozorování upoutají obrazy svým kouzlením prostorových iluzí; z některých úhlů pohledu působí plátna trojrozměrným dojmem.
Technika párané malby, resp. malby na parciálně vypáranou džínovinu je prý vynález Františka Matouška (viz rozhovor v A2 č. 8/2006). Rovnoběžné nitě jsou opatrně vytaženy z hrubé osnovy plátna jako přesně vyměřené úsečky. Tím vznikají různě velké plochy řídkého plátna. Následná malba má tedy různou barevnou nasycenost. Prosvítající podklad, rozdílná intenzita barev a třepící se vlákna opticky vytvářejí dojem plasticity. Protože Matouškova letní výstava Portréty a krajiny představuje obrazy vytvořené touto technikou, ještě chvíli se nad jejím významem pozastavím.
Párání proti vyšívání
František Matoušek není jediný český umělec, který na svých plátnech proniká do hájemství tradičně ženských ručních prací. Před dvaceti lety mě zaujala veliká prošívaná plátna grafika Josefa Hampla s jednoduchými lineárními vzory vyšívanými strojem. Malíř a fotograf Michal Pěchouček je mimo jiné autorem výšivek, místy domalovaných; plasticita jeho obrazů je vytvářena jak podmalbou, tak strukturou a provedením samotné výšivky, pro niž je důležitý nejen sklon, ale i délka stehů. Pěchouček dokonce za účelem trojrozměrné iluze kombinuje výšivku s jemnou osnovou sítě či drátěného pletiva.
František Matoušek nevyšívá ani nešije, a přesto jeho „párání“ neznamená ničení podkladu. Cílem není destrukce obrazu. Myslím, že neusiluje ani o pohled pod povrch věcí. Řezné rány v obrazech, průstřely objektů či díry v plastikách Lucia Fontany upozorňují na prostupnost materiálu, na to, co je za dílem, na druhé straně. Tohle však pro Matouška neplatí. Je malířem, kterého zajímá to, co vidí, předmětný svět ve svých proměnách.
Když si odmyslíme motiv namalovaný na povrchu plochy, připomíná vlastní rozrušené plátno starou, rozpadající se textilii. Malíř jako by nadbíhal času, koketoval s ním a ulehčoval mu jeho rozkladnou práci. Nepočká, až plátna rozhlodá zub času, sám se ujímá imitace stárnutí a kráčí vstříc pomíjivosti díla. Přestože iluzivní estetický účinek obrazů je dominantní, nelze jejich metaforický význam pomíjivosti přejít bez povšimnutí. Matouškova analytická práce s materiálem poukazuje na dvojí tvář zachycené reality: co je malbou fixováno, je malířem zároveň ihned v hmotě destabilizováno. Věčné si tu podává ruku s pomíjivým.
K malbě svých obrazů používá František Matoušek vedle štětců také nůžky nebo skalpel. Z precizního propracování obrazových detailů je zřejmé, že vypárané je stejně důležité jako to, co zůstalo. Formální ozvláštnění vede diváka nutně k tomu, aby si uvědomil strukturu podložky, strukturu pomalovaného plátna, aby viděl a vnímal, jak je dílo uděláno. Matoušek staví proti obrazové iluzi vlastní proces způsobu tvoření, který nekompromisně odkrývá. Divák nemá podlehnout iluzi, byť je sebedokonalejší, že to, co slyší, vidí a vnímá, je skutečnost. Umělec vystupuje proti iluzivnosti svého díla tím, že poukazuje na jeho skladbu a umělost. Matouškovo míšení iluzivního s antiiluzivními postupy se stává prostředkem konečného estetického sebevyjádření.
Na hranici možností
Sedmnáct obrazů je výběrem z Matouškovy tvorby posledního roku (2005/2006). Díla potvrzují již dříve tušené směřování k náznakovosti. Jako by se již obvyklá figurativní témata vyčerpala a autor toužil zklidnit a ještě více zcivilnit svůj výraz, maximálně zintimnit vizuální zážitek. Takto subjektivně vnímané objekty a motivy vedou jeho ruku k výrazovému zjednodušení (Nico, Rádio, Jimramov). U řady prací je v rámci dané tvůrčí techniky zřetelná tendence k záznamu až minimálnímu (Pohádky ovčí babičky). Některé detaily už malíř ani nevykresluje – prostě jen ubere vláken a přidá barvy. Vizuální efekt se dostaví sám: náhodně slepené nitě vlastně vypadají třeba jako rákosí, které tušíme někde uprostřed zachycené scenerie (Benirrás). Zdálo by se, že Matouškova technika už dospěla na hranice své sdělnosti, že už se vyčerpala zevnitř. Vyšší míru destrukce podkladového plátna už obvyklá témata asi neunesou.
Možná že autor již tuší, že v blízké době nastoupí cestu ke změně, a proto divákům šířeji představuje ještě jednu tematickou oblast: zrcadlení. Působivý divácký zážitek poskytují odrazy ve vodních hladinách (Ibiza I, Ibiza II, Kámen, Koupaliště v Novém Městě). Již starší obrazy vzdálených nočních velkoměst ukázaly, jak životadárná je technika vypáraných detailů: roztřepené plátno spoluvytvářelo dokonalou iluzi mihotavých světel. A pro odlesky oblohy, zapadajících paprsků, temných červánků, pro rozkmitané odrazy na vodní hladině nemohl Matoušek volit lépe. Tam, kde přímo úměrně s ubráním vláken ubral i barvy, dovádí malbu k branám optické dokonalosti. Téma materiální pomíjivosti uměleckého objektu a zobrazené prchavosti chvíle se zde sjednocuje v dokonalé symbióze přiznaného s iluzivním.
Obrazy zrcadlení, malby s tlumeným světlem, šerosvity, portréty do stínů zahalených tváří ukazují velmi zřetelně, kde jsou umělecky nejsilnější místa Matouškovy originální, svébytné a objevitelské tvorby. Zároveň tím vymezují i hranice jejích vlastních možností.
Autor je literární historik, translatolog a didaktik tvůrčího psaní.
František Matoušek: Portréty a krajiny. Galerie ad astra, Kuřim, 28. 6. – 20. 8. 2006.