Umělec a kurátor posledních dvou výstav v Galerii Jelení Michal Pěchouček představil dvě výrazné osobnosti českého umění, jejichž tvorba je výjimečná svým dosahem a vlivem na vývoj současné mladé umělecké generace. O výstavě Vánoční ozdoby nabízíme recenzi a poloreportážní text.
Nevím, byl-li to kurátorův záměr, konfrontovat v následném termínu dílo Jiřího Valocha a Jiřího Kovandy, ale stalo se. Pokud budeme uvažovat o tvorbě obou umělců ve všeobecných teoretických pojmech, je až překvapivé, kolik „ismů“ se zde najde a protne: minimalismus, konceptualismus, kontextualismus, prostorová intervence a instalace. A přesto jsou jejich východiska i výsledky z toho plynoucí odlišné. V kontextu s Valochovou výstavou Projekt se Kovandovy Vánoční ozdoby projevují výrazně literárně, byť slovo, jazyk a znak jsou doménou spíše Valochovou. Naopak Valochovo A a Z vyznělo silně obrazově. Jako by se autoři předem domluvili na protilehlé proměně formálních prostředků a jazyka.
Solitér Kovanda
Jméno Jiřího Kovandy (1953) je dobře známé u nás i za hranicemi. Byl řazen do „antologických“ výstav umění bývalého východního bloku, a samozřejmě nejen tam. Jeho dílo je výjimečné pro šíři výpovědi, která je zároveň osobní i kolektivní, aktuální i nadčasová, a tak to zůstává i přes filtr historického odstupu. Kovandova tvorba vykazuje určité rysy solitérismu, byť on sám je pevnou součástí umělecké komunity. Vystavuje ve všech „in“ galeriích, je pravidelným účastníkem všech „dobrých“ vernisáží, odborným asistentem na AVU, a nadsazeně řečeno, je guru několika nastupujících generací (v této souvislosti se dokonce v kuloárech hovořilo o postkovandovském syndromu). I když bychom našli precedenty k jeho akcím, obrazům, objektům, instalacím, intervencím, neubráníme se daleko výraznějšímu pocitu, že vše, co dělá, vychází jen z něho samotného a ze životní zkušenosti spíše než z té umělecké. Minimalismus jeho tvorby tkví v tom, že nic v jeho díle není nadstavbové, natožpak zbytečné.
Inscenace obyčejných věcí
Jarní výstava Vánoční ozdoby není o Vánocích jako takových. Ozdoby obtěžkané kultem svátku na sebe vážou prožitky a příběhy, které autor ani nemusí vyprávět. Počítá s tím, že si každý ty své vypoví sám pro sebe. Jiří Kovanda nachází způsoby, jak prezentovat energii nakumulovanou v obyčejných věcech. Tato nenucenost je neodolatelnou konstantou Kovandovy tvorby. „Unést se“ nechal i Michal Pěchouček a při vernisážovém proslovu se nezdržel sdělit svoji historku (samozřejmě zinscenovanou) – jemně erotickou ódu na Jiřího Kovandu. I přes interní vtip věnovaný umělecké komunitě naznačila Pěchoučkova „performance“ možné chápání výstavy jako předobrazu ke kontemplaci prostřednictvím narací, které jsou někdy příčinou, někdy nositelem svátku.
Text „mezi řádky“
Vytržením z kontextu, umístěním baněk, svíček, řetězů a kusu stromku do jarní sezony se automaticky spouští příběh. Instalace, koncipovaná na torzální zástupnosti předmětů, má epickou formu textu psaného mezi řádky a přerušovaného odmlkami. Děj se popínavě plazí po všem, co nese přívlastek Vánoc, z první místnosti do druhé. Tam nekončí jesličkami, ale baldachýnovým trůnem s baňkou, který svou symetrií a kompozicí cituje Franceskův oltář z Brery, odkazující k věčnosti, stvoření a prostorové uzavřenosti. Může jít o vtip, stejně tak o komentář vlastního díla, o cílenou past na kunsthistoriky, ale i o nevtíravou šifru odněkud z daleka.
Autorka je historička umění.