Výstava současného českého videoartu strhává pozornost na svého kurátora Václava Magida, který přímo na sebe roubuje kurátorskou praxi s teorií umění a tím ji uvádí do života a „popularizuje“. V tomto směru je Punctum, tematicky vycházející z knihy Rolanda Barthese Světlá komora, pokračováním jeho kurátorské linie – s jednou výjimkou: výstava vznikla v podstatě na objednávku. Zdá se, že jen málokdo věděl, že Punctum je první ze série čtyř výstavních titulů Centra pro současné umění Futura, které budou tematizovat jednotlivá média: video, sochu, malbu a fotografii.
Série mediálních přehlídek je na jedné straně trochu fosilní záměr, pokud nejde naopak o jasnozřivost či marketingovou strategii, na straně druhé lákavá kurátorská výzva. Ta s sebou přináší i obecnou otázku, je-li vůbec současnost nakloněna takovémuto výstavnímu žánru (jednodruhové přehlídce) a jaké jsou možnosti inovace v tomto směru. Prošli jsme a stále procházíme obdobím mixů a remixů, a je tedy nasnadě se ptát po smyslu prezentace výtvarného díla v rámci média. Je čas na introspekci, na rekapitulaci?
Tečka v tečce
Riziko videopřehlídky Václav Magid obešel tím, že výstavu navlékl na teoretickou kostru převzatou od Rolanda Barthese a následně ji osvobodil, aby „sama” reagovala na danou strukturu. Do původního zadání výstavy vložil trhlinu – Punctum, která měla narušit salonní monotónnost a odvést pozornost od přehlídky jako takové. Tato úmyslná tečka ovšem ještě není oním barthesovským subjektivním Punctem, které má být osou výstavy. Tato další tečka v tečce se nachází mimo racionální „studium“ díla a záměr autora. Je svobodou a fascinací každého interpreta, jenž si v díle nalézá cosi svého, specifického, často nesouvisejícího s jeho obsahem. Právo na svévolnost Magid přenesl do kurátorské praxe jako možnost uplatnit subjektivní a pocitový princip pro základní východisko výstavy. Tím také částečně přesunul pozornost od situace na videoscéně k situaci na scéně kurátorské.
Takovéto čtení výstavy zůstává pro běžné publikum poměrně skryto a ztrácí se i prezentovaná koncepce Puncta, založená na osobním vztahu kurátora k dílu. Ono subjektivní, které se mělo v procesu výstavy vyjevit jako objektivní, není dostatečně prosazeno. Možná tento zajímavý experiment nebyl zcela naplněn také proto, že se kurátor místy zaměřil spíše na autory než na jednotlivá díla. A možná jej naplnit prostě ani nelze. Přesto výstava není zklamáním. Je jedním z předpokládaných experimentů, který především nabízí divákovi kvalitní ukázky českého videa. Magid se vzdálil formě přehlídky a flexibilně posunul hranice média různými směry (vystavené práce klasický videoart přesahují směrem k dokumentu, vypjaté stylizaci, performanci, záznamu). Nepodstatné také není to, že kurátor upozornil na různé možnosti prezentace pohyblivého obrazu. Již jen fyzické úskalí časového rozvrhu je problém sám o sobě. Videoprezentace u nás v poslední době řeší například i duo M. Pěchouček a M. Mazanec se svou sérií Přátelských filmů, která vrací videofilm prostřednictvím veřejných projekcí z galerií zpět do prostředí kinosálů. Podprahově ve výstavě vnímáme i jakési tematické ostrůvky, které usnadňují a jemně organizují fyzický i mentální pohyb ve spletitém prostoru Futury. Zůstávají nepojmenovány jako nevtíravé asociace, aby jejich formální témata nerušila plánovanou výstavní linii. Ta ovšem utrpěla nesmyslným vklíněním druhého souběžného výstavního projektu Futury You. Oba projekty mají však jedno společné, pohybují se v polaritě záměrného a nezáměrného. V rovině permanentních záměn.
Od začátku
Vstupní sekce volně odkazuje k historickým citacím. Gravitační projekce shora dolů Zbyňka Baladrána (1 : 50, model věže konstruktivismu, 2006, 04:17) je parádním úvodem, stoicky krásným a konceptuálně čistým příběhem racionálních snah o rekonstrukci světa. Měří se na odborné knihy, v nichž se všechen fotografický materiál mění na stavební. Dílo má alegorické rozměry a vrstevnatou strukturu. Spíše než na umělecký směr poukazuje na daný způsob myšlení a především na jeho civilizační nadstavby. To vše sleduje ne na výšku, ale v půdorysu, v archeologii času, plošně a zároveň s nadhledem. Z druhé strany zdi probíhá vizuálně lascivnější podívaná, rekonstrukce události v původním znění s titulky. Ondřej Brody a Kristofer Paetau (Le Déjeuner sur l’Herbe, 2006, 03:38) opět roztáčejí stereotypní pohledy na oblasti zamořené předsudky. Nejde o skandalizování. Prezentují naprostou běžnost a všednost pornoprodukce. Pozornost herců i diváka je navíc rozptylována jakousi simulací lekce francouzštiny. Do toporného postavení se dostává i obligátní hommage na slavné mistry a ztotožnění se s více než sto let starou kontroverzí kolem Manetova obrazu Snídaně v trávě. Autoři „dokument“ nepořizují s běžným odstupem, nýbrž do něj jakoby přiznaně vstupují.
Dokument – inscenace. Záznam performance
Jesper Alvaer (Fjord, 1997, 10:00) se nejvýrazněji snaží vyhnout manipulaci obrazového a zvukového materiálu (pomineme-li jeho sebemanipulaci). Poslepu točí záznam, který mimovolně formuje příběh, dokonce docela romantický. Co možná největší odstup od autorství by měl umělci zajistit čerstvý, divácký pohled na vlastní dílo. Pavla Sceranková (Kyselé zelí, 2006, 05:23) z poloptačí perspektivy sleduje cvrkot v rozsáhlé zahrádkářské kolonii. I když dílo svou atomizovanou příběhovostí působí dokumentárně, střih a dramaticky formulovaný hudební doprovod odkazují k manipulaci. Významný je proces pozorování. Zároveň je ale kompozice díla estetická a dekorativní. Restart vlastní blokované paměti zprostředkovává divákovi formou záznamu útržkovitých myšlenek probíhajících v čase ve 24 pozicích animovaného textu Jan Šerých (Parallel Diary, 2007, 0:39). I like this sound (2006, 05:57) Marka Thera je jako mnohé jeho videofilmy zbytečné popisovat, neboť se musí vidět. Zde je vše postaveno na uvolňované síle obrazu a autenticitě performance, která přebírá mimikry divadelního kusu. Vzniká tak napětí mezi vlastní performancí a jejím záznamem. Dalším z mnoha zvukových exponátů je video Slávy Sobotovičové Den poté (2005, 04:04), představující její zpívající sestry a ji samu za kamerou v rodinné pohodě úklidu. Se spokojeným pocitem návštěvníka rodiny ani nepátráte po významu předchozího dne. Užití split scene není jen estetickým oživením, ale přímo svou formou demonstruje dva hlavní přístupy zachycení reality: dokumentární a inscenovaný. Nelítostnou houslovou performanci i s prezentací širokého rejstříku dětských pocitů předvádí malý Vojta v záznamu Mileny Dopitové (Vojta, 2007, 4.00 min), promítaném na výšku. Opět se pohybujeme na rozhraní hraného a přirozeného.
Příběh – manipulace
Michal Pěchouček již z pozice bývalého a latentního malíře je na výstavě zastoupen videem Osobní vlak (2005, 06:36). Je to jedna z jeho klasičtějších fotorománových montáží, založená na formální i neformální paralele filmových polí a vlakových oken, která kinetoskopickým způsobem traktují hermeticky kódovaný příběh dívky a průvodčího v letecké uniformě.
Kromě již zmíněného Pěchoučkova videa je na příběhové lince založena i práce Daniely Baráčkové Gumák (2006, 02:14), která je naopak čistým videozáznamem, pořízeným nejspíše z volně zavěšené kamery, a také pokusem odpoutat příběh od záměrnosti. Gumák je předmětem doličným v metaforickém přechodu hrdinky přes řeku na druhý břeh, kde stojí dům i muž. Kamera je nejen svědkem události, ale i ztotožněním se s aktérem. Alena Kotzmannová (Toto video je příběh, 2007, 02:47) zvolila přístup ryze osobní, popisující vliv svých fotografií na běh vlastního života. Pro neznalé překvapivá pointa o partnerech, kteří se podle filmového scénáře nutně museli jednou potkat, ukazuje často opomíjenou roli umění jako hledání spřízněnosti. Ivan Svoboda ve svém videu Eva Zollner (2006, 03:20) převrací žánr videa částečným nahrazením obrazu textovým popisem, vystupňovaným do potměšile nesouvislé banality německé každodennosti. Slibovaný příběh je podáván jako exaktní výčet blízké budoucnosti, který, přestože má časový sled, v sobě příběh ruší.
Instalace
Zdá se, že spíš dále než blíže má k videu instalace Jána Mančušky a Jonase Dahlberga První minuta zbytku filmu. Kino 1 (2005, loop 01:00). Fyzický a psychický prožitek této první minuty je však autentický a obsahuje vše, co patří k aktu vstupu do kinosálu. Tím, že žádný film nenásleduje, je divákovi umožněno si uvědomit jeho hodnoty. Dalším mentálním pionýrem 3-D videí je Chlapec s akordeonem (2004–07, loop) od Radima Labudy. Jedná se o hudební videoinstalaci se třemi zvukovými zdroji, původní hrou na akordeon, její mixáží a vnějším šumem z rádia zavěšeného na protější stěně. V hlavní projekci za stroboskopických efektů probíhá pohyb zmíněné hry. Druhá postava „děje“ z okraje filmového okna synchronicky přechází kouřit na balkon na separátní obrazovce, postavené na výšku v opačném rohu místnosti. Vnější okolnosti projekce se tak stávají nedílnou součástí videa.
Dá se říci, že pro prezentované videosnímky často nefunguje filmová kvalita, kterou nás chlácholili rodiče v dětství: „ve filmu je všechno jenom jako“.
Autorka je historička umění.
Punctum. Kurátor Václav Magid.
Futura (Holečkova 49, Praha 5), 28. 2. – 6. 5. 2007.