Lakonické přepisování minulosti

V říjnu 2003 byl uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě snímek Bezesné noci. Jeho uvedení na přehlídce suplující obecné nároky na radikální pluralitu názorů a politickou neloajalitu předznamenalo obtížnou cestu k divákovi, zbrzděnou tématem filmu, jeho vyzněním a institucionální neukotveností.

Snímek vznikl v nezávislé produkci Radima Špačka a Davida Čálka, kteří jsou jeho výsostnými autory, a jeho explozivní téma dosud kontrastuje s lakonickým nezájmem ze strany českých médií a oživuje tak kult under­groundového autorství, které historiografické a politické autority pohřbily se sametovou revolucí před šestnácti lety. Současná etapa svobody slova a projevu opět s tichou prudkostí narazila na mocenské zájmy postupného přetavování historie podle rastru vlastníků výrobních (a distribučních) prostředků. Tedy téměř.

Na jaře letošního roku se podomácky produkovaného a distribuovaného snímku ujala společnost Aerofilms, která jej uvedla pod hlavičkou AeroDoc do alternativní distribuční sítě filmových klubů. Po měsíčních tahanicích ohledně uvedení snímku s „prošlou lhůtou trvanlivosti“ na obrazovce ČT tak ustoupil nárok na svobodu slova o krok dozadu a definitivně tak byla stvrzena dvourychlostní situace české kultury. Opět je možno dělit kulturu na oficiální a undergroundovou, jakkoliv se nás majestát zákona snaží přesvědčit, že tato diference je v demokratických poměrech dávno setřena.

Pokud by navíc Česká televize kontroverzní snímek uvedla, pak by se zřejmě propadl do tenat nočního vysílání mezi první a čtvrtou hodinou ranní (jako nedávno reprízovaný Český sen), aby byla eliminována široká diskuse nad explozivními tématy, která Beze­sné noci nabízejí a svou precizní analýzou nutně vyvolávají.

Prokletí zapovězeného filmu se tak v důsledku ukazuje jako nedefinitivní, provizorní. Úzká komunita klubového hnutí, kinaři s ideo­logicky nezakaleným názorem, tak dokáže nasměrovat specifický snímek k vybraným divákům, otevřeným diskusi. Sílu spodních proudů umějí podceňovat pouze mocenské elity, které z výšin svých funkcí nedohlédnou na její bytostně erozivní charakter.

Zacelování nejednoznačné historie

Bezesné noci jsou po tříleté aktualizaci dílem, které dozrává spolu s proměnami politických a kulturních zvyklostí naší země, rezonuje s demografickými ukazateli a statistikami. Radim Špaček a David Čálek jsou ve své věcné pozorovatelské metodě nepsanými a neposvěcenými hrdiny okamžiku. Jejich Bezesné noci zachycují mimoděčně a o to důsledněji rozeklanou situaci několika horečnatých dní na přelomu let 2000 a 2001, kdy se česká společnost po letech apatie a rezignace vzedmula k ujasnění stanovisek v protorevoluční vřavě.

Vzácná konstelace osobních ambicí všech zúčastněných vedla k veřejnému vyhřeznutí dnes již historického milníku politizace mediálního prostředí a veřejnoprávní televize. V téměř bezděčném, ačkoliv přísně vyváženém (veřejnoprávním?) tříbení názorů, ventilaci osobních animozit i politických sympatií a nevraživosti je možné vyabstrahovat vzácné lekce ze sociologie médií. Vysledovat vzorce davového chování i praktické aplikace politiky veřejných zájmů.

Autoři filmu do projektu vstupovali bez zásadního konceptu, bez ideologické (ideové) tvůrčí předpojatosti a regulativní autocenzury. Dvacet hodin záznamu z horečnatých demonstrací, zasedání krizového štábu, dětinského revolučního zápalu i uražené důstojnosti a snah o zpětnou racionalizaci absurdního dramatu je už ve své zárodečnosti, bezprostřední intenzitě dostatečně hutným materiálem ke studiu. Konečný sestřih dokumentární analýzy je pak se svou důvěřivou vstřícností a vzácnou snahou o neutralitu plno­hodnotným dílem, proporčně celistvým mementem jedné krajní situace ve veřejném prostoru České republiky přelomu století.

Špaček s Čálkem netaktizují, nýbrž uhranutě pozorují epicentra strategií na obou stranách. Jako příznační flagelanti, neškodní a nepoučení outsideři se vsakují do komorních mocenských dramat, emocionálně prosycených deklamací o pravdě, politických zájmech, osobní zodpovědnosti a morálních selháních.

Z „mediálního melodramatu“ Bezesných nocí, kde se všichni zainteresovaní berou příliš vážně, než aby připustili, že se jedná o průběžnou přípravu na život v rozvinuté občanské společnosti, tak vystupuje základní téma politické gramotnosti autorit politických, mediálních i kulturních.

V pokoutných monolozích tak tehdejší členové rady ČT odhalují svou nekompetenci, stínoví manipulátoři vystupují ze svých neveřejných brlohů, pěšáci revoluce demonstrují nevídanou angažovanost v obhajobě tupých hesel a pokleslých projevů morální nadřazenosti. „Proč se stavíte na jejich stranu, jde vám o prachy, nebo o co jde,“ zaznívá z davovém vzepětí z jedné strany barikády.

Hurónské výkřiky, odsuzující ortely, tisková prohlášení, zápas o signál – to vše jsou podřadné kulisy ve skutečné stratifikaci moci. Vzácná sevřenost výpovědi Bezesných nocí totiž vychází nikoliv z gest, proslovů, zobrazených úkonů a prohlášení. Jeho argumentační síla a historická hodnota je právě v zachycení oněch jakoby mimoděčných diskusí, útržků slov mimo záběr, iracionálního kořene společenských a veřejných událostí.

Klíčem k celé absurdní féerii je pochopení základního momentu krize a tím je zneužití veřejného informačního kanálu pro šíření ideo­vě podjatých informací. Rukojmím ve vypjaté situaci tehdy nebyli umělci, dramaturgové, redaktoři, politici, nýbrž česká veřejnost, která v distanci televizní obrazovky sledovala zápas o důvěryhodnost zdroje veřejnoprávnosti.

Svévole veřejnoprávnosti

Spolu se zápasem o přijetí a odmítnutí Bezesných nocí v programové skladbě ČT se otevírá principiální spor o legitimitu a legálnost vlastnictví veřejnoprávnosti. Špačkův a Čálkův snímek je oficiálně odmítnut Českou televizí z důvodu své neaktuálnosti. Jeho neuvedení je tudíž interpretováno jako legitimní, ačkoliv je pouze legální (podle kodexu ČT). Absurdní názorová konstelace je o to pikantnější, že spor o legitimitu a (i)legálnost je jedním z klíčových motivů Bezesných nocí a mocenských rošád znesvářených stran.

Česká televize tak z majestátu zákona, který je definován dostatečně vágně, aby mohl být pokoutně zneužit, manipuluje veřejným míněním mámivými prohlášeními o „jakémsi“ neškodném a neaktuálním filmu, který není nutno vysílat.

Bezesné noci jsou však paradoxně daleko aktuál­­­nější než nekonečné diskuse před parlamentními volbami, neboť odhalují jemné tkanivo propojující politické a veřejnoprávní (veřejné) funkce a složitou genezi politických názorů, zprostředkovávaných oficiálními médii. Jednou ze strategií vítězství na straně vzbouřenců je „dostat se dovnitř a monitorovat situaci“. Tuto metodu zvolili i tvůrci a fakt, že jejich film zřejmě nadobro nebude zveřejněn na obrazovkách ČT, dokazuje, že tkáň politického organismu veřejnoprávní televize je stále zanícená. V ochranitelském zájmu na veřejném blahu tak nemá být zneklidnění koncesionářů, naopak, přednostní je udržení falešné integrity vlastního retrospektivního svědomí.

Bezesné noci totiž mimo jiné odhalují lajdáctví, neprofesionalitu a netransparentnost, s jakými je utvářeno veřejné poslání České televize, a dvojznačné naplňování poslání média veřejné služby. Etický kodex ČT velmi ambivalentně říká, že ČT „představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek“, a že „poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře“.

Dokud nebude možnost zhodnotit „neaktuálnost“ Bezesných nocí na obrazovce České televize, nebude jako veřejnoprávní médium hodnověrná a demiurgové českého veřejného prostoru budou v neustálém podezření z lakonického přepisování naší postsametové historie.

Autor studuje filmovou vědu a filosofii na FF UP v Olomouci.