Jeden svět bez syntézy

Americká filosofka židovského původu Hannah Arendtová, narozená 14. října 1906 v městečku Linden u Hannoveru, vešla ve známost především jako teoretička totalitarismu. V roce 1951 vyšlo její první velké dílo (pokud odhlédneme od disertace Liebes­begriff bei Augustinus z roku 1929, psané u Karla Jasperse), nazvané The Origins of Totalitarianism. Tímto počinem se proslavila i mimo kruhy odborníků. Od prvního vydání „Původů“ uplynulo již 55 let a tomu odpovídají také „dějiny působení“ tohoto díla. Studiu Hannah Arendtové se dnes nevyhne nikdo, kdo se vážně zabývá historií 20. století. Její popularitě odpovídá také počet jí věnovaných publikací. Vyvstává přitom otázka: Má cenu se k tématu „Hannah Arendt“ vůbec ještě vyjadřovat, když už bylo tolik řečeno?

Hans-Martin Schönherr-Mann, profesor politologie na Geschwister-Scholl-Institutu v Mnichově a autor novinky Hannah Arendt. Wahr­heit, Macht, Moral (Hannah Arendtová. Pravda, moc, morálka) se snaží dát myšlenkám myslitelky aktuální rozměr. Hned na začátku se ptá: „Žijeme po teroristických útocích 11. září 2001 a po katastrofě tsunami, která se stala 26. prosince 2004, opravdu v jednom společném světě? […] Liberál či nacionalista, věřící křesťan nebo zasněný intelektuál, řemeslník z venkova nebo manažerka z velkého města: žijí tihle všichni ve stejném světě? Na jedné planetě snad ano! Ale nežijí spíše ve světech od sebe oddělených?“

Jeden společný svět (eine gemeinsame Welt) je podle Schnöherr-Manna klíčové téma, které se táhne jako červená nit celým dílem Hannah Arendtové. Je možné se ve světě, který je plný protikladů, snažit shodnout na nějakém konsensu, který by mohli sdílet když ne všichni, tak alespoň většina obyvatel zeměkoule? A udělat tak zemi obyvatelnější a lidštější? Autor nachází tyto otázky v jednotlivých dílech Hannah Arendtové a tímto tázáním provádí čtenáře v jedenácti kapitolách své knihy. Tím se také odlišuje od klasických úvodových studií k Arendtové (např. Antonia Grunenberg: Arendt, Freiburg 2003; Kurt Sontheimer: Hannah Arendt. Der Weg einer großen Denkerin, München 2005), které konstruují a popisují vzájemné vztahy mezi událostmi jejího života a  intelektuálním vývojem.

V prvé řadě se Arendtová podle Schnöherr-Manna snaží vysvětlit, jak se svět stal nejednotným a „rozpadlým“. Jde o výsledek odpoutání od společných tradic, které byly pro mnoho generací „dárkyněmi smyslu“. Právě rozšířením relativismu, „neumožňujícího rozeznávat pravdu od lži“, se lidé začali od sebe odcizovat a dostávali se do stavu „opuštěnosti“. Opuštěnost (Verlassenheit) se stává jedním z klíčových výrazů Hannah Arendtové. Totalitní režimy pomocí svých ideologií odpovídají na otázku po smyslu a poskytují zdání pravdy a díky tomu se u vykořeněných a opuštěných lidí setkávají s masivním úspěchem. K udržení sebe samých používají typické nástroje: teror a iluzi, že násilí může nahradit právo.

Jeden svět se podle Arendtové vytváří pouze pomocí svobodné komunikace a v pluralitě různých perspektiv. Uniformita ideologií jej naopak ničí. „Podstatným předpokladem pluralismu a tím také jednoho společného světa je zjištění, že si lidé nikdy nebudou beze zbytku rozumět a nikdy se zcela „neprokouknou“. To, co je nám cizí, je třeba naopak akceptovat.“ Arendtová se tímto myšlenkovým poselstvím také stává horlivou zastánkyní náboženské svobody jakožto jednoho ze základních lidských práv. Není podle ní možné, aby musel někdo v ideálním jednom světě zapírat svou náboženskou příslušnost.

Politika pak nemá být pouze nástrojem, který slouží primárně k zabezpečení a ochraně fyzického života prostřednictvím státních represivních složek a sociálních systémů. Její hlavní úlohou je nikoliv založení institucí, ale zajištění otevřené a pluralitní komunikace, vytvoření široké „politické veřejnosti“, jinými slovy jednoho světa. Skepse Hannah Arendtové vůči klasickému pojetí státu je zde zcela patrná.

Schönherr-Mann se dále zabývá tím, co Arendtová považuje za podstatu komunikace a tím i jednohospolečného světa. V prvé řadě je to myšlení. Arendtová identifikuje v neschopnosti myslet (reflektovat) jedno z klasických poznávacích znamení totalitních systémů. Dokazuje to především ve své knize Eichmann v Jeruzalémě. K dalším základům společného světa podle ní patří svobodná vůle, odpovědnost (za celý svět, nikoliv jen za bezprostřední důsledky svého jednání), schopnost racionálního úsudku, schopnost „vmyslet“ se do druhého a tím jej pochopit, a konečně „umění přemlouvat“ (schopnost argumentace). Těmto „kompetencím“ je věnována podstatná část knihy.

Autor přesvědčivě dokazuje, že se Arendtové v její myšlence jednoho světa nejednalo o vytvoření nové, konkurenční ideologie. Zdůrazňovala důležitost praktických kompetencí, jejichž společný jmenovatel a východisko spočívá ve „správném ohodnocení skutečnosti“.

Názory Hannah Arendtové se nesetkaly vždy s pochopením. A to i pro její silné nároky na aktivní osobní zapojení do vytváření jednoho světa. Státu se zde nedostává příliš místa a jedinec je povinen převzít podstatný díl zodpovědnosti za sebe a za celý svět. Arendtová jej však nenutí. Na budování jednoho společného světa se podle ní mají účastnit pouze ti, kteří na tom mají opravdový zájem. Zde je Arendtová ovšem dost provokativní a říká, že „kdo nechce převzít za budoucnost světa zodpovědnost, neměl by mít raději děti […]“.

Hans-Martin Schönherr-Mann nepřichází ve své publikaci se senzacemi a nepřekvapuje nově naleze­nými rukopisy. Koncepce jednoho světa mu umožňuje velmi dobře srovnávat jednotlivé fáze autorčiny tvorby, stejně tak jako rozdíly mezi jednotlivými knihami. Zařazuje Hannah Arendtovou také do širšího kontextu, takže často nabízí pohled na „konkurenční“ názory například Karla Jasperse, Waltera Benjamina či Michela Foucaulta. To knihu jistě obohacuje.

Na druhé straně Schönherr-Mann nepřichází z hlediska syntézy v podstatě s ničím novým. Pokud jeho knihu porovnáme například s dílem publicistky Ingeborg Nordmannové (Ingeborg Nordmann: Hannah Arendt, Frankfurt/M. 1994), zjistíme, že i ona se, podobně jako Schönherr-Mann, „emancipuje“ od popisu životních událostí Arendtové a také se podle svých vlastních slov koncentruje na „konstelace myšlenek“.

Závěr publikace odhaluje, kam se nás autor snažil dovést. Přináší napomenutí, že demokracie a (boj o) lidská práva nemají sloužit primárně ekonomickým účelům. Přesně tak to chtěla Hannah Arendtová. S touto myšlenkou lze souhlasit, je ale třeba dodat, že by si kniha zasloužila trochu subtilnější závěr. Takto se Schönherr-Mann spíše řadí po bok nekritických epigonů, kteří živí „mýtus Hannah Arendtové“. A ti budou mít letos asi žně.

Autor působí na Institutu Hannah Arendtové pro výzkum totalitarismu na Technické univerzitě v Drážďanech.