K posouzení koncertu, jejž českému publiku předvedl 23. května Dweezil Zappa, je třeba si alespoň v podvědomí udržet řečnicko-muzikologickou otázku jeho otce: „Patří do hudby humor?“ Hrálo se v Sazka Areně, jejíž prostor byl pro tento účel zmenšen přibližně na polovinu. V sále se setmělo přesně v osm, ale samotnému vystoupení předcházelo video se záznamem třicetiminutové verze skladby Montana z roku 1973. Skutečnost, že k projekci došlo, lze chápat jako gesto upřímného poukázání na laťku, kterou nelze přeskočit. V půl deváté se na jevišti objevilo značné množství siluet a kdosi vyřkl nahlas obavy natěšeného davu: „Hlavně neutrhni taťkovi ostudu!“
Začalo se úvodní písní Hunger Freaks Daddy z debutového alba Freak Out!. Ta byla sice přijata trochu vlažně, ale pak už pozitivní reakce publika jen rostly. Během večera zazněly skladby ze všech slavných desek; od Hot Rats přes Apostrophe a One Size Fits All až po komerčně velmi úspěšnou Sheik Yerbouti.
Rozhodně se nedá říct, že „starý Zappa není s námi a mladý to neumí“. Co se týče techniky hry na kytaru, je Dweezil ještě o kus zručnější než Frank. Problém je spíš v tom, že není takový showman jako jeho otec. Celou první polovinu koncertu táhla extrovertní osobnost saxofonisty a zpěváka Napoleona Murphyho Brocka, jenž hrál v sedmdesátých letech se skupinou Mothers of Invention (čeští zappomilci jej mohli vidět na loňském, komornějším vystoupení Grandmothers v Lucerna Music Baru). Oproti úvodnímu filmu zestárl skutečně jen vizuálně. Zpívání náročných partů prokládal energickým tancem, až vedle něj zbytek kapely působil poněkud strnule.
Trochu křečovitě působil pokus o předvedení improvizace à la mistr, tedy o přímé dirigování muzikantů na jevišti pomocí prstů. Kouzlo z Montany 1973 se nekonalo; Frank byl pozoruhodný loutkovodič bez viditelných nitek, zatímco jeho syn jen nápověda: „Teď to bude v tříčtvrťovém taktu a vypíchneme vibrafon.“ Nedůvěra obecenstva spadla definitivně až po Dweezilově sólu v písni Inca Roads, k němuž mu pogratuloval i samotný Brock. Poté koncert úspěšně vygradoval až ke konci první poloviny. Během přestávky bylo třeba vyřešit technický problém s kytarovým aparátem a připravit do popředí druhou soupravu bicích.
Za ní pak usedla druhá „autentická“ hvězda večera, bubeník Terry Bozzio, který do druhé půle vlétl téměř punkovou písní I’m So Cute a opřel se do ní vší silou i plícemi. Bozzio je ve své podstatě řezník (od jeho činelů doslova létaly třísky), pracující ovšem s přesností chirurga. Pak přišel i třetí ohlášený „tahák“, Frankův spolupracovník z let osmdesátých, Steve „Moje-ego-mi-leze-z-uší“ Vai. Kdyby hrál jen o kousíček hůře, jeho výraz zhmotnělé samolibosti by byl neomluvitelný. Takhle ovšem klobouk dolů; exhibice se od něj očekávala, a když bylo třeba, dokázal se na chvíli umírnit do polohy doprovodného hráče. Snad jen ta barva tónu zněla příliš vyumělkovaně. Nedostatek syrovosti byl nicméně problémem celé kapely: basista hrál sice výborně, ale zvuk měl značně anonymní. Vrcholem této části koncertu se tak stal úvod pro dvoje bicí a perkuse ke skladbě Black Page a rovněž společné Vaiovo a Dweezilovo sólo.
Teprve při monstrózním přídavkovém finále, které završilo dobu trvání koncertu na dvě a tři čtvrtě hodiny, se na pódiu sešlo všech deset muzikantů. Vystoupení bezesporu chyběl Frankův vtipný (a neopakovatelný) šmrnc. Zároveň by si však nezasloužilo ani náznak výsměchu. Humoru bylo zkrátka poskrovnu, zbyla „jen“ řádná porce osobitého, perfektně zvládnutého jazzrocku.
Autor je přispěvatel časopisu Rock & Pop.