Vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana předložil na začátku června íránským činitelům balíček opatření, která mají Teherán přimět, aby se vzdal svého jaderného programu. Spojené státy nabídly dokonce dodání určité jaderné technologie výměnou za zastavení obohacování uranu na íránském území. Tyto kroky byly reakcí na signály z předposledního květnového týdne, kdy se zdálo, že íránský režim mění svou politickou ortodoxii a usiluje o přímé jednání s Washingtonem. Řešení problému však stále není bezprostředně v dohledu.
Postoj Západu k íránskému jadernému programu byl od počátku odmítavý a postupně se vlivem USA zostřoval. Nejdůležitější otázky, které jsou v souvislosti s ním předmětem sporů, se dají shrnout do následujících bodů.
Jak blízko má Írán k výrobě atomové bomby?
Je nutné připomenout, že íránskou snahu mít atomovou bombu podnítil kdysi – dokud ještě v zemi vládl – proamerický šáh. Současný nejvyšší zákonodárce ajatolláh Chameneí však prohlásil 5. listopadu 2004: „Vývoj, výroba nebo uchovávání jaderných zbraní jsou islámem a naším věřícím lidem zakázány“ a dodal: „Obviňují nás, že sledujeme program jaderných zbraní. Říkám jim, jako jsem to už jednou řekl, že na jaderné zbraně ani nepomýšlíme.“ Ti, kdo těmto výrokům nevěří, tvrdí, že by Írán mohl mít atomovou bombu do dvou až deseti let. Závisí to na tom, kdo odpovídá. Odpovědná íránská úřední místa však i nadále tvrdí, že jejich země má pouze mírový jaderný program. Tři roky trvající inspekceOSN nedaly v tomto sporu definitivní odpověď. Někteří američtí politici se domnívají, že se islámská republika tajně pokouší získat jaderné zbraně a že by toto úsilí mělo být zastaveno vojensky. Ale Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) žádný nezvratný důkaz výroby zbraní dosud nenašla.
Koncem března odhadoval americký Ústav pro vědu a mezinárodní bezpečnost (ISIS – Institute for Science and International Security), který íránskou jadernou problematiku podrobně sleduje, že „v nejhorším případě“ bude trvat „nejméně tři roky“, než Írán získá dostatek štěpného materiálu pro výrobu bomby. „Může to ale trvat mnohem déle,“ dodal Ústav, údajně kvůli technickým potížím. Jiné, pesimističtější odhady – které hovoří o době kratší než dva roky – pocházejí z Izraele (který má sám oficiálně nikdy nepřiznaný jaderný arzenál).
Mohl by Írán zaútočit jadernou zbraní?
Třebaže jsou americká vojska na Středním východě a Izrael v dosahu íránských raket typu Šaháb 3, jež mají dolet 1500 km, odborníci mají za to, že vyrobit jadernou zbraň dostatečně malou a lehkou pro dopravu na takovou vzdálenost je mimořádně složité.
Jak je to s centrifugami? K čemu jsou?
Úspěch íránského jaderného programu záleží na použití centrifug. Jsou to stroje, jež „spřádají“ uran do obohacené formy, aby mohl být použit buď jako jaderné palivo k výrobě energie nebo na vyšší úrovni k výrobě jaderné bomby. Když Spojené státy zesílily svůj tlak na projednání íránského „problému” Radou bezpečnosti,
odstranil Írán letos v lednu za přítomnosti mezinárodních inspektorů pečetě MAAE a začal uran obohacovat. Začátkem května oznámil, že uran obohatil na 4,8 % U 235. To je nejvyšší stupeň potřebný k pohonu nukleárního reaktoru, ale pořád má velmi daleko do 80–90 %, vyžadovaných k výrobě bomby. Golámreza Aghazáde, jenž vede íránskou Organizaci pro atomovou energii, řekl, že „obohacování nad 5 % nemá Írán na programu“. Íránští vědci používají pokusnou „kaskádu“ 164 centrifug, budují dvě další obdobné velikosti a plánují instalaci dalších 3000 centrifug do konce tohoto roku. Podle jednoho ze zveřejněných odhadů by tento počet mohl vyrobit během jednoho roku dostatek materiálu pro jednu atomovou bombu. Írán také sdělil MAAE, že v podzemním zařízení v Natanzu plánuje instalaci 54 000 centrifug.
Porušuje Írán smlouvu o nešíření jaderných zbraní?
Jako signatář smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) se Írán zavázal oznámit veškerá jaderná zařízení a používání jaderného materiálu a zpřístupnit je inspekci MAAE. Podle smlouvy je mu dovoleno, aby prováděl svůj program nukleární energie a k tomuto účelu obohacoval uran.
Írán opakovaně prohlašoval, že nezamýšlí používat uran k jiným účelům než výrobě energie, ale v roce 2002 oznámila skupina íránských exulantů, že v Natanzu má Írán utajené zařízení na obohacování uranu a v Araku výzkumný reaktor na těžkou vodu. Zjistilo se, že Írán udržoval tyto a některé jiné aspekty svého jaderného programu v tajnosti téměř dvacet let. Je také známo, že udržoval styky se sítí nechvalně známého pákistánského atomového vědce A. Q. Khana, který mnoha zemím prodával detailně propracované plány nukleárních zařízení a programy na výrobu jaderných zbraní.
Až do letošního 5. února jednal Írán, jako by byl podepsal dodatečný protokol ke smlouvě o nešíření (NPT), jímž se stanovují hloubkové inspekce. Spolupráce však nebyla úplná. Zpráva MAAE, předložená Radě bezpečnosti 28. dubna, poznamenává, že „pokud agentura ví, zůstává mnoho mezer, jež i nadále vzbuzují obavy“ a že k jejich objasnění bude zapotřebí „průhlednosti, která překračuje požadavky dodatečného protokolu“. Zpráva však rovněž uvádí, že neshledala žádný důkaz o existenci programu na výrobu jaderných zbraní. Írán ovšem trvá na svém právu, daném smlouvou, na obohacování uranu pro mírové účely. Kdyby Írán od smlouvy odstoupil, skončily by inspekce OSN spolu s jakoukoli jinou mezinárodní kontrolou.
Jak je možné íránský jaderný program omezit?
USA, Velká Británie a Francie usilovaly zejména od začátku května o přijetí rezoluce, která by přiměla Írán, aby obohacování uranu zastavil. Washington by si přál sankce, Rusko a Čína oponují – také proto, že mají s Íránem silné hospodářské vztahy. (Čína je velmi zainteresována na íránské ropě, Moskva staví první íránský jaderný reaktor, který představuje v Búšehru projekt v hodnotě 800 milionů dolarů.) I když vysoce postavení američtí zástupci tvrdí, že dávají přednost diplomatickému řešení, ruští a čínští diplomaté (a nejeden západní expert) jsou vůči americkým záměrům skeptičtí. V uplynulých měsících jsme se vždy znovu mohli dočíst (například ve známé reportáži Seymoura Hershe), že americké přípravy vojenské intervence pokračují.
Jaké by byly důsledky amerického nebo izraelského zásahu?
Vojenská intervence v Íránu by sice mohla íránský jaderný program o několik let zdržet, odborníci jsou však přesvědčeni, že by měla současně dlouhodobé záporné vedlejší důsledky. Je téměř jisté, že by Írán odstoupil od smlouvy o nešíření jaderných zbraní a ještě rozhodněji a utajeněji pokračoval v úsilí o jejich nabytí. Mohl by rovněž sáhnout k protiopatřením v podobě omezení dodávek ropy. Íránské revoluční gardy a jiné bezpečnostní síly mají v Iráku od americké invaze síť spojenců, kteří by mohli podnítit k úderům na americká vojska. Blízký východ by se ocitl v ještě větším chaosu. A uvnitř Íránu by americký útok vedl k tomu, že by se Íránci semkli kolem svého vedení.
Britský „think-tank“ Oxford Research Group varoval letos v únoru ve své analýze, že vojenská reakce „ je prakticky nebezpečnou volbou a neměla by být nadále brána v úvahu“.
Autor je publicista a překladatel.