Jsi vězněm snu

… Ve stejné době žil v Belgii Marcel Lecomte (1900–1966), a jako by na této podobnosti jmen by bylo možné ilustrovat rozdíl mezi francouzským a belgickým surrealismem, ač oba Lecomtové se k němu hlásili jen okrajově a především belgický Lecomte byl samotář, který si šel vždy svou vlastní cestou. Rozdíly spočívají hlavně v imaginaci a obraznosti u Rogera Gilberta-Lecomta, a naopak střízlivém a detailním pozorování Marcela Lecomta. Také ve formě se liší, ten první volí zpěvnou báseň, která „plyne prostorem jako podmořský člun“, ten druhý píše krátké prozaické útvary, jež se přibližují básni svým viděním, ale jinak jsou velmi civilní – viz jeho texty z knihy Podivné minuty z roku 1936 (česky v souboru Mramor se jí studený, Torst 1996).

Gilbert-Lecomte v úvodním verši mnohdy nadužívá vzletných slov, jimiž popisuje svou existenci – ale jen málokdy je mu možné „uvěřit“; namátkou jen: „Jsem mrtev“ (s. 72), „Oheň jsem jmenoval mám tělo v plamenech“ (s. 64). Jindy je však ve své výpovědi přesvědčivý: „Jednoho dne se probudit naprosto černý/ zbaven jediného daru života nadšení“ (s. 29) či „Tluču jako hluchý na bránu mrtvých/ tluču hlavou až stříká krev“ (s. 37). V básni Syn kostí je naznačen příběh, v němž ho vedou strážnici na stanici „a kde mě poldové/ osvěží kopanci při výslechu/ ale já si přeci nezačal/ s branou mrtvých, kterou jsem chtěl vyrazit“, a končí pak stejně, jak začal: „tluču krvavou hlavou na jámu nebes/ zastihla mě právě naživu jen naruby/ před branami smrti/ před branami moře/ před smíchem mrtvých“.

Často zde nacházíme extatické výkřiky, plné radosti z nesmírného šílenství života, které ho pálí, hlodá a které stupňuje svůj žár, a přesto zní lehce vzdálené, jako by na druhém břehu cosi volal, ale k nám jeho slova pronikala jen stěží. Autor chce promlouvat, zůstává však na onom druhém břehu, zachytáváme jen dozvuky jeho veršů, vnímáme je přes clonu, jakousi zeď, kterou tak trochu vystavil i on sám: „Toť zavrať prázdnoty, zející a bezedná/ baldachýn oblohy je příliš nízko, jak olověný plášť/ nad zavrženými… Zemřít mrtvolnou hrůzou!“ (s. 62)

Roger Gilbert-Lecomte je zajatcem svých snů, člověkem, jehož drtí přespříliš smrtelné tělo, jak napsal ve své básni V severním větru. Mnohdy za sebou již zavřel úzké a těžké dveře a není dalek opravdovosti. Jeho verše jsou „uvěřitelné“ tehdy, když neupadá do vzletných provolání a symbolických gest: „A vyvstanu zas k vám jen jako čirý hlas/ vzedmutých řvoucích vod pod nočním zaklenutím/ než přijde čas a znamení nechte nás/ nechte mne samotná vy – vy slepí k proroctvím….“ (s. 54) či v textu Nebojím se větru: „ Ty, který kolébáš rozpjatá křídla spánku ptáků bez nohou/ kteří se rodí ve vzduchu“ (s. 42). Auto­rova „rozpjatá křídla spánku“ odkazují k halucinačnímu účinku, jejž mají jeho verše, jako bychom se ponořili do lehce horké lázně, pálicí i konejšivé, a vzdalovali se hlukům ulic a náměstí, jako bychom nebyli tak přítomni, ponořeni do oparů a opěvování nadpozemské krásy, jako bychom viděli jen krásu slov a stali se tak díky autorovi zajatcem jeho snů a představ. V tomto zajetí se ocitáme v nejdelším textu výboru – Tik Tenstrach, který svou podivností odkazuje snad nejvíce k surreálným snům. „Tik Tenstrach spočívá v tureckém sedu na vrcholu rozpadlého kredence a třese se obdivem. Zeměkoule je placka, je z ní talíř. Ale ne, sběračka na pěnu. Řiť každého vulkánu odlehčená od vyměšovacího ohně se nadále otevírá jako oko nad nekonečným prostorem vespod.“ (s. 78) Objevují se i neustálé návraty do lůna stvoření, do lůna smrti či do lůna podivné lásky: „Bledá žena ocejchovaná na krku s tiky omluv a nemotornostmi hysterky jej sledovala až na lože. Metodik a posměváček ji svlékl, pak ji začal zvláštně masírovat a pouze její zmatek způsobil, že si to mohla splést s erotickým hlazením. Masáž spočívala v zaškrcení páteře, ve stisku spánku, koutků očí a krku. Tělo záhy ztuhlo a znehybnělo a v transu se začalo ochlazovat.“ (s. 83) Tato zřejmě nejnarativnější pasáž odkazuje k jinému Rogeru Gilbertu-Lecomtovi, který by asi nalezl sebe sama v krátké próze, kdyby jeho život předčasně neskončil. Mnohé jeho básně se nám vzdalují – a není to jen odstupem let, ale spíš jejich prostorovým nezakotvením. Autor je na mnoha místech sice přesný, ale kdyby si podržel svou snovost a básnickou citlivost, byly by jeho texty o to silnější a důraznější.

Halucinogenní texty Rogera Gilberta-Lecomta jako by tryskaly ze snů, z uměle navozených spánků, můžeme se do nich ponořit jako do opojné, ale přesto někdy chladnější lázně. Kdyby v jeho básních bylo jen o trochu více civilnosti, možná by působily přesně tak, jak i působit chtěly: jako hypnotické, uhrančivé texty, v nichž prosvítá existence básníka. Takto z nich leckdy zůstávají jen mlžné kontury a tu a tam nečekané ponory pod příkrovem extází.

Autor je básník a redaktor časopisu Weles.