Píšu tento povolební komentář v době, kdy vlastně ještě definitivně nevíme, jak volby dopadly. Víme, kolik procent a mandátů získala ta která strana, není ale ještě jisté, k čemu dané rozpoložení sil povede; co jsme si to vůbec zvolili, kdo a hlavně za jakých podmínek nám bude vládnout. Vše se teprve rýsuje. O některých věcech však můžeme mít jistotu již v této chvíli. Bohužel.
To nejdůležitější, co letošní volby přinesly, je zintenzivnění pocitu neprůhlednosti a celkové podezřelosti politické scény. Ještě než se začala sestavovat možná vláda, byla na stole „aféra Ploc“, téměř plynule navazující na „aféru Kubice“. A ta nebyla ničím jiným než dalším dílem v předlouhém seriálu, jehož poslední epizoda je, obávám se, v nedohlednu.
Vzpomínám si, že v jednom těsně předlistopadovém filmu Jana Špáty, věnovaném mj. postojům a pocitům tehdy mladých lidí, zazněla z úst náhodně interviewovaných opakovaně tato myšlenka: „Na současném systému nám vadí to, že nám neříkají pravdu; nevíme, jak to doopravdy je, víme jenom, že to je jinak, než nám říkají, že to je…“
Partaizace problémů
Současná postkomunistická demokracie se v některých rysech povážlivě blíží stavu, kdy lze k systému oprávněně chovat stejné permanentní podezření, s jakým byl vnímán systém předchozí a které se zásadně podílelo na jeho pádu.
Je vcelku jedno, jak se (ne)vyřeší výše zmiňované aféry; pachuť postdemokracie, kvazimafiánského prolnutí politické (a mediální) moci a ekonomiky, nám už asi z jazyka nezmizí. A to tím spíše, že představitelé dvou největších stran většinou shodně projevili tendenci interpretovat kauzy podle klíče „pro nás – proti nám“; nedoceňují fakt zásadního znedůvěryhodňování celé politické scény a s ní i smysluplné reprezentační demokracie, jde jim hlavně o to ukázat, že jejich oponent je zločinec a oni jsou tu proto, aby s ním zatočili…
Říká se tomu „politizace“. Podle mě nesprávně. Pod politizací si představuji něco úplně jiného. Politizovat v pravém slova smyslu znamená toto: vzít určitý konkrétní případ nikoliv v jeho doslovném lokálním významu, ale ukázat na něm univerzální charakter systému a jeho mocenských mechanismů. Když se například za minulého režimu politizovala kauza Plastic People of the Universe, mělo se tím na mysli, že problém není v tom, zda právě tato skupina vlasatých mládenců může hrát a zpívat, co ji napadne, ale v tom, že perzekucí Plastiků režim projevuje svoji nejvlastnější, byť propagandisticky zastíranou povahu, a že s útokem na Plastiky útočí na všechny, kteří s ním odmítají kolaborovat a podřídit se jeho diktátu nad jazykem a významy slov. Bránit Plastiky tak neznamenalo bránit jejich hudbu a texty (které třeba filosof Jan Patočka, jak se přiznal, téměř nemohl poslouchat), ale POLIS – obec a její veřejné prostranství, AGORU, na kterou kdejaký šašek může přijít a křičet do světa své bláznovství, aniž by jej pak odvlekli do hladomorny a aniž by musel povinně zodpovídat otázku, zda je „s námi, nebo proti nám“.
Aktéři posledního volebního souboje kolonizovali veřejný prostor obce podobným způsobem, jakým jej kolonizovala komunistická moc. Ve světě Paroulánka a Toporoubka není možné jen tak přijít na agoru a začít se ptát, co vypovídají zmiňované kauzy o dnešní demokracii, o způsobu politického reprezentování v této zemi, zkrátka skutečně kauzy politizovat. Paroulánek i Toporoubek se totiž hned budou ptát: a vy jste s námi, nebo proti nám? Chcete vidět, jak tato kauza dokládá zločinnou povahu mého protivníka, nebo to vidět nechcete?
Toto není politizace, ale partaizace problému. Což nakonec sleduje stejnou logiku, jakou sledovala KSČ, když její mediální poskokové hřímali „a kdo stojí za těmito živly?!“. Je to vlastně jakási obrácená verze „nepolitické politiky“ – disidentský sen, který se vrací jako noční můra.
Repolitizace veřejného prostoru
Je ovšem možné, že to všechno byla opravdu jen předvolební honba za ziskem co největšího počtu hlasů a nyní lze očekávat jinou rétoriku a konstruktivnější chování. Pokud se doteď vládnoucí ČSSD opravdu stáhne do opozice a umožní existenci vlády pravého středu, bude výsledek celé frašky nakonec docela dobrý. Vystřídá se totiž vládní garnitura, což je samo o sobě potřebné, a umožní se alespoň částečná repolitizace veřejného prostoru, který se výše zmíněnou partaizací depolitizoval.
Bude-li chtít nový předseda vlády výchozí stovku sněmovních hlasů, nezbude mu než přijmout programové korekce zelených a lidovců a překročit úzce stranický horizont, zároveň se však zachová vcelku čitelná ideologická profilace celého bloku (pravý střed), což je stejně důležitá podmínka politizace jako překonávání partajnictví; politik musí odkazovat k nějakému „světonázoru“, jenž ho zavazuje k následování určitých hodnot (byť to nemusí být hodnoty všech). Jiným způsobem depolitizace je totiž vydávání politických problémů za problémy ryze věcné, technické, za problémy, které nejsou „ani napravo, ani nalevo“.
Takovému postoji opakovaně ve své kampani podléhala Strana zelených (z důvodů asi hlavně taktických, a potud ospravedlnitelně) a spadaly by sem i návrhy na úřednickou vládu či „vládu národního porozumění“. Je to špatný, depolitizující postoj, protože konkrétní problémy musí být ve veřejném prostoru vždy prezentovány v určitém rámci, který definuje jejich vztah k hodnotám, jež chceme sledovat, a k mocenským a zájmovým skupinám, jichž se tyto problémy různě dotýkají.
Zvlášť Strana zelených si tyto záležitosti musí ujasnit. Nelze hájit postoj, že zkrátka bojuji proti tomu, co ohrožuje „kvalitu života“. Tu kvalitu ohrožují různé věci, které je však nutné v politice ideologicky shrnout pod určitý soubor příčin, jako je taková a taková povaha globalizovaného kapitalismu nebo vztah měst a venkova.
To neznamená, že problémy nemají svoji konkrétní věcnou stránku. Ale to, zda při jejich řešení například mohu nebo nemohu sáhnout na vlastnická práva, stejně jako to, do jaké míry lze předpokládat vázanost ekologického cítění na základní sociální jistotu, to jsou problémy, které jsou vůči konkrétním věcným otázkám rámcové a je třeba je takto pojímat.
Dokolečka dokola
Rámcových témat, jimž je dnes třeba věnovat pozornost, je samozřejmě celá řada: Jaké instituce a jaká opatření musíme zavést, abychom čelili vyprazdňování stávajících forem politické reprezentace, jsoucích očividně ve vleku lobbismu a klientelismu? Jak se postavíme k dilematům zahraniční politiky, která stojí před výzvou přijmout nebo odmítnout restauraci mechanismů studené války? Jak se pokusíme vyvážit vztah mezi potřebami růstové ekonomiky, která generuje jen kapitálový zisk, a životním prostředím (přírodním i sociálně-kulturním), jež je spojeno spíš s nutností neztratit a zachovat nenahraditelné než neustále hromadit cosi, co je v běhu času nakonec jen hora odpadu?
Pokud bychom měli to, co spojuje všechny tyto otázky jako velký a nevyřešený svorník, vyjádřit jedním slovem, to slovo by znělo postdemokracie. To je klíč k veškerým pokusům o smysluplnou (re)politizaci veřejného prostoru, tedy o interpretaci jednotlivých lokálních kauz jako ztělesnění globálních vlastností systému, světa mocenských vztahů, jež definují naše životní prostředí.
Bez ohledu na to, jak naši politici vyřeší volební pat, máme tak před sebou pořád onen hlavní bod, přesahující horizont jednoho volebního období. Neprůhlednost politického prostředí, jeho fragmentace do lobbistických vlivů a podezřelých kauz může přinášet další prohlubování depolitizace veřejného života v podobě postupného nastolování vlády pevné ruky. Ta řešení klíčových otázek vymění za vnucený klid a pořádek, v němž pochybnosti o soudobé společnosti budou zahnány návratem k „našim tradičním hodnotám“, ať již tmavomodrým nebo rudým.
Toto nebezpečí je obzvlášť velké z toho důvodu, že potenciální návrat důvěry v politickou reprezentaci se neobejde bez určité dávky morálního idealismu, jehož by nějaká nová generace politiků měla být nositelem. A stejně jako v situaci zralé pro vystoupení proroka vzrůstá nebezpečí následování falešných proroků, tak v situaci morálního marasmu současného politikaření může vést poptávka po morálně důvěryhodném politikovi k vládě „práva a spravedlnosti“. Slov, z jejichž spojení v názvu politické strany mi naskakuje hnědá kopřivka.
Ale to je jistě jenom noční můra. Proběhly přece svobodné volby, podle všeho byly regulérní a snad z nich vzejde i funkční vláda. Vládní garnitura se vymění a o to přece šlo, na mocenských postech by měla probíhat rotace, jak se říká.
Rotace probíhá. Jak ale tuto dobrou zprávu odlišit od té špatné, která říká, že rotovat znamená točit se, pohybovat se pořád dokolečka dokola? Chtěli jsme rotaci, nebo prorazit začarovaný kruh?
Autor vyučuje na katedře filosofie UP v Olomouci.