Slyšte básníka

K profilovým svazkům klasiků poezie v Československu občas vycházely singly, na nichž byly verše většinou již zesnulého básníka čteny herci, jejichž výkon byl často doplněn fragmenty bouřlivých symfonických děl. Ve stejnou dobu tvořící autoři fónické poezie, jmenujme Ladislava Nováka a Milana Nápravníka, své pokusy s hlasem, střihem a magnetofonovým pásem mohli publikovat jen sporadicky v zahraničí, v současné době jejich dílo váhavě spatřuje světlo světa na CD.

Beatnici rádi tvořili poezii, jejíž rytmus byl inspirován jazzovými synkopami, a poměrně záhy dospěli i k podobě autorských čtení, kdy básníka na pódiu doprovázejí hudebníci. V šedesátých letech, kdy docházelo k vzájemnému ovlivňování rockové a folkové hudby, již začalo být zcela běžné očekávat na pozadí zvuku elektrických kytar básnické sdělení, v tvorbě Boba Dylana či newyorských Fugs bylo poezie vrchovatě.

V Česku je nyní zvykem především přikládat ke knihám jejich audioverze – osmihodinová Babička v podání Evy Holubové atd. Je to asi díky audioknihám, že se básníci začínají vracet k poněkud archaické, ale stále podmanivé formě hudbou doprovázených čtení. Vždyť poezie ani rock (v nejširším slova smyslu, se všemi žánrovými odbočkami a meandry) zatím neztratily na sdělnosti.

Nad mraky

Pavel Zajíček (1951) je vedoucím undergroundové skupiny DG 307, jejíž současná podoba není ničím jiným než autorským čtením za doprovodu hudby. DG 307 hrají písně s pevnou strukturou, v nichž není mnoho místa pro improvizaci. Kromě toho Zajíček často čte s doprovodem redukované sestavy skupiny, přičemž prochází své deníkové záznamy, představuje nejnovější tvorbu, pokřtí sbírku atd. CDR s názvem Autorské čtení už má za sebou, přidat svůj hlas na stříbrném kotouči ke knize pro něj tedy nebylo ničím jiným než zcela logickým krokem.

Sbírka Roztrhanej film z roku 1980 již dvakrát vyšla, jednou částečně ve výběru Zajíčkových písňových textů (DG 307 – Texty 1973–1980, Vokno 1990), podruhé v rámci Zápisků z podzemí (Torst, 2002), souhrnném vydání jeho samizdatových sbírek. Přítomné vydání je ozdobeno grafickým listem a doplněno dvacetiminutovým CDR. Z drobných próz (básní v próze) knihy si Zajíček pro čtení vybírá ty kratší a neobtěžkané konkrétními postavami undergroundu. Vzpomínky na ně na CDR ustoupily sebezpytování, základnímu kameni jeho tvorby. Čtení můžeme považovat za pozoruhodný doklad toho, co ze svého díla autor v současnosti považuje za životaschopné.

O nahrávku čtení a doprovodné zvuky se postaral brněnský Tomáš Vtípil, houslista a improvizátor elektronické hudby, který v DG 307 v současnosti hraje na housle. Příznivce Pavla Zajíčka překvapí, jak málo je na nahrávce hudby. Několik ruchů v pozadí evokuje zvuky ulice za zavřeným oknem, jinak slyšíme jen Zajíčkův hlas, šustění listy papíru, nádechy a pomlaskávání sejmuté příliš citlivým mikrofonem. Hlas a existence básníka se tyčí nad všedním cvrkotem kdesi pod mraky.

Původní muzika se současnými texty

Tomáš Míka (1959) své CD doprovázející opulentně vyzdobenou sbírku Deník rychlého člověka pojal mnohem pečlivěji, za přispění několika studiových hudebníků. Bohužel, celá nahrávka má dva podstatné problémy: je z ní cítit úporná touha po efektním a zcela současném vyznění. Druhým zádrhelem je Míkův hlas a recitace. Zatímco Zajíček má zajímavý témbr a schopnost dát si při čtení načas, Míkův projev je zcela bezbarvý a uspěchaný. Tu a tam jeho básním nerozumíme, jindy, i když napsané nevypadají špatně, nás ta honička s drmolenými verši zkrátka přestane zajímat. Když se v titulní básni, která začíná docela vášovsky (textem i hudbou chvilku připomíná Vášovu skupinu Z kopce), pokusí o náznaky rapu, je politováníhodný, protože jeho spíše volný verš nemá vůbec žádnou potřebu být lámán ignorováním přízvučných a nepřízvučných slabik, jak mívají ve zvyku hiphopeři nevědoucí, že čeština zkrátka není angličtina. Vtipná a lehoučká Cesta do Říma naopak potěší několika skoro bondyovskými verši, při nichž Míkův vyšší hlas lehce připomene pisklavý hlásek undergroundového klasika: „Velmi se mi líbí například Velim/ dosud ověšená vánočním jmelím/ A také můj milovaný Kolín/ Neboť v Kolíně/ protéká Labe líně.“ Nikde jinde než zde ovšem zvuková podoba básním nic nepřidává, v případě cyklu Dopisy mrtvému spíš mohutně bere. Doprovázející hudba je navíc studená tak, jak to kdysi dokázaly studiové skupiny doprovázející hvězdy normalizačního popu. Tak nějak mám pocit, že Tomáš Míka zkrátka zatoužil po tom mít také CD, aniž by měl nějak vyhraněnou představu o jeho budoucí podobě. Hlavně že je nosič, ale v tištěné podobě jeho verše vypadají tisíckrát lépe.