Otec vlasti a cesta do Francie

Po letech 1989 a 1993 a následně v souvislosti se vstupem České republiky do EU si někteří tuzemští intelektuálové div nevykroutili krky, jak se ohlíželi do minulosti, aby se v ní pokusili nalézt to, co zřejmě postrádali ve své současnosti, totiž nespornou legitimizující jistotu, autoritu, osobnost. V celonárodní soutěži o „největšího Čecha“ loni suverénně zvítězil Karel IV.

„Není snad nic příznačnějšího pro onu nepozorovanou proměnu české národní sebeidentifikace než to, že husitství u národa propadlo a na jeho místě stojí dnes velký český král a evropský císař, Karel IV. Dnešní Čechové nechtějí být ‚proti všem‘, nýbrž ‚s nimi‘,“ prohlásil v roce 2000 D. Třeštík. Tomuto optimismu však poněkud bere vítr z plachet skutečnost, že „raubíř“ Žižka obsadil v Největším Čechovi páté místo (Jan Hus byl sedmý). Navíc se nezdá příliš pravděpodobné, že by soutěž uspořádaná před sto nebo dvaceti lety dopadla výrazně jinak, tedy co se týče Karla IV.

Stálice na českém nebi

Šmahelova monografie je (zdánlivě) velmi úzce zaměřena. Může si dovolit sledovat kratičký úsek – samotný závěr – Karlovy vlády (1377-1378), neboť má v odborné historiografii rozhodně na co navazovat. Od devadesátých let 20. století projevují čeští historici, nebo spíše nakladatelé, o Karla IV. nesporný zájem. Jen Františku Kavkovi (nedávno zesnulému) vyšlo pět, resp. šest knih (1993-2002). V rámci šíře pojatých prací se druhým Lucemburkem na českém trůně zabývali Jaroslav Čechura (1999) a Lenka Bobková (2003). Českého vydání se právem dočkala vynikající monografie Ferdinanda Seibta (1999; byla ovšem napsána už v roce 1978). Ze starších tuzemských biografií musíme zmínit rozsáhlý opus Jiřího Spěváčka (1979). Šmahelova kniha svým způsobem navazuje na Kavkovu dvoudílnou Vládu Karla IV. za jeho císařství (1993, ale napsanou už v 70. letech), která zase pokračuje tam, kde přestal Josef Šusta (dva svazky Českých dějin, 1946 a 1948), totiž u Karlovy korunovace na římského císaře v roce 1355.

František Palacký sice ve svých Dějinách zdůrazňoval význam husitství, „otce vlasti“ však rozhodně neopomenul. Známé Karlovo přízvisko a hodnocení (původně čestný titul antických římských císařů) rozvedl takto: „...ze všech králův, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější. Podnes při hlaholu jména jeho rozčílí se každé srdce české a všechna ústa oplývají úctou i vděčností ku panovníku, který v paměti národní utkvěl co representant nejvyššího rozkvětu a blahobytu vlasti“.

„Otec vlasti“ nechybí v žádném přehledu „velikánů našich dějin“ – podobně jako „kazatel betlémský“, „slepý hrdina“, „učitel národů“ nebo (od počátku 20. století) „velký buditel“, resp. „otec národa“ F. Palacký. Komunisté po roce 1948 převzali kompletní obrozenecký panteon uctívaných historických osobností, tedy i s Karlem IV., „ač byl ukrutný feudál“ (jak se zpívá ve Starcích na chmelu). Zdeněk Nejedlý v brožuře Komunisté, dědici velikých tradic českého národa argumentoval tím, že přece „i husité sami ctili Karla IV.‚ slavné paměti‘“. A Zdeněk Podskalský se ve své jinak dosti nevázané komedii Noc na Karlštejně nedokázal oprostit od tradičního obrazu vždy úctyhodné státotvorné autority. Dokonce vložil spravedlivému monarchovi do úst výrok, který byl začátkem 70. let, kdy film vznikl, jistě nemálo odvážný: „Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám, i kdyby se mu to nehodilo.“

Vhodná příležitost k projevení okázalé úcty „otci vlasti“ se naskytla v roce 1978 (600. výročí úmrtí). V prostorách Pražského hradu byla uspořádána reprezentativní výstava Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR. Televize uvedla (kromě dokumentu o dané výstavě) inscenaci Smrt císaře a krále Karla IV. František Kožík dodal (s drobným zpožděním) životopisný román…

Také název „cesta Karla IV. do Francie“ má už své místo v českém historickém (po)vědomí, a to zejména prostřednictvím hry Jiřího Šotoly Cesta Karla IV. do Francie a zpět (1979), inscenované i televizně: pod týmž názvem (1982) a jako Isabela, vévodkyně bourbonská (2000; v roli císaře Josef Vinklář).

Cesta do Francie

Pařížský pobyt římského císaře Karla IV. a jeho nejstaršího syna Václava IV., který byl už od svých dvou let českým králem a od roku 1376 také králem římským, spadá do prvních dnů roku 1378. Jeho smyslem bylo jednání s francouzským králem Karlem V. o hrozícím schizmatu v církvi a o uspořádání mocenských poměrů zejména ve střední Evropě. Šlo zkrátka o setkání představitelů dvou nejvýznamnějších evropských velmocí, jakož i dynastií. Cesty do Francie a tamní pobyty vlastně rámují Karlův život. První cesta se uskutečnila v roce 1323. Během sedmi let získal mladý Lucemburk ve Francii vzdělání a také manželku (nemluvě o novém jménu, které dostal hned zkraje při biřmování od svého královského kmotra Karla IV., posledního Kapetovce přímé větve na francouzském trůně). V roce 1378 se tedy císař na chvíli vrátil do míst, kde prožil své dětství. Tento osobní lidský rozměr vrcholného summitu podtrhuje dobový záznam o Karlově „velmi žalostném“ setkání s bourbonskou vévodkyní Isabelou, starší ses­trou jeho první ženy Blanky…

Naznačili jsme spojnici od Šusty přes Kavku k Františku Šmahelovi. Zatím poslední kniha tohoto v současnosti největšího českého znalce pozdního středověku (husitologa par excellence) se ovšem svou koncepcí a metodou z dosavadní české historiografie spíše vymyká. Za srovnatelné dílo bychom mohli pokládat asi jen Fortuny kolo vrtkavé (2003) Martina Nejedlého, absolventa Le Goffova pařížského semináře. A právě k nejlepším francouzským vzorům odkazuje i Šmahelova Cesta. V Dubyho Neděli u Bouvines, klasickém díle světového dějepisectví, sledujeme průběh bitvy průzorem rytířovy přilby. Vidíme však hlavně ritualizovaný Boží soud, svět středověké mocenské elity s její specifickou kulturou a ideologií. Šmahelova sonda do světa středověkých vládců nás vede mírovou, diplomatickou cestou, během níž obdivujeme velkolepá představení dvorských ceremonií, ochutnáváme z bohatě prostřených stolů…

Základem Dubyho i Šmahelovy knihy jsou nicméně politické, událostní dějiny, zprostředkované v obou případech nanejvýš poutavým vyprávěním, kde autorům jako nenahraditelní pomocníci posloužili doboví kronikáři. Šmahel nechává v ústřední části své knihy zaznít oficiální Relaci Velkých kronik Francie o cestě císaře Karla IV., kterou doprovázejí četné barevné reprodukce knižních iluminací. Slovo s obrazem se tu doplňují vskutku působivě. Prolog sestává ze dvou životopisných a politických portrétů, dotažených do roku 1377: Karla IV. a jeho synovce Karla V. Moudrého. Císař a francouzský král byli nejdůležitějšími účastníky pařížského summitu. Stručný epilog dodává, co po odjezdu říšské (české) delegace následovalo. Teprve druhá část knihy, skromně nazvaná Exkurzy, sondy a etudy, je zasvěcena monarchické ideologii, dvorským rituálům a symbolice a téměř snad všemu, co tu může zkoumat kulturně historická antropologie. I Šmahelův názor, že „z hlediska politických dějin nepřineslo setkání tří korunovaných hlav v lednu 1378 nic převratného“, nám však mnohé napovídá o skutečném významu těchto „odboček“.

Vedle četných ilustračních vyobrazení obsahuje kniha také několik map a genealogických tabulek (rodokmeny dynastie Valois a Lucemburků). V závěru nalezneme rejstřík osob a míst i seznam pramenů a literatury. Jak po obsahové, tak po formální stránce se jedná o mimořádné dílo. Dalo by se nejspíše hovořit o nejkrásnější knize, jakou kdy nakladatelství Argo vydalo. Snad jen absence některých (výše zmíněných) titulů, resp. autorů v seznamu literatury by mohla být pokládána za jakousi vadu na celé té kráse.

…a zpět

Samotný Karel IV. je kvalitním a dobře prodejným zbožím – především už tradičně, ale i v důsledku čerstvě potvrzeného prvenství mezi českými velikány a také vzhledem ke svému evropskému rozměru a významu, který se dnes vyplácí neustále zdůrazňovat. Doplňme zbytek výše načatého Třeštíkova názoru na to, co (ne)chtějí „dnešní Čechové“. Chtějí „evropského“ Karla IV., nechtějí „pasivní, uplakané, sebemrskačské a malostní“ husity, „nechtějí také morálně vítězit, spíše něco reálného získat“. Ano, Karel IV. by opravdu mohl symbolizovat i morální flexibilitu ve jménu reálných úspěchů a zisků – pro sebe, pro svůj rod. Kdyby však na druhé straně nebyl příkladem uvědomělé odpovědnosti – již cítil za poddané, jakož i za to, aby jeho dílo nezaniklo spolu s ním. Jedině z toho důvodu, že dokázal dohlédnout za horizont momentálního úspěchu, že mu budoucnost nebyla lhostejná, podnikl již téměř nepohyblivý starý císař namáhavou cestu do Francie.

Autor působí v Ústavu českých dějin FF UK.