K palbě slovem připraven

Pokud jsme počátkem února otevřeli noviny či zapnuli televizi, jako bychom se ocitli v prostředí svaté války. Nejde v ní o zisk území ani o rabování zdrojů, nýbrž o souboj dvou posvátností. Pro liberální Evropu je posvátnou svoboda slova a jejím jménem řada evropských listů přetiskla původně dánské karikatury proroka Muhammada. Jenže pro muslimy je zase posvátnou zásada nezobrazování postav, zvláště Proroka, a už vůbec ne jeho karikatury. Jménem své urážky pak muslimové pálili dánské i jiné evropské vlajky, napadali ambasády a vyhrožovali celé Evropě, ba Západu, ba křesťanstvu jako takovému. Kde se to odhodlání bere?

Odpovědi nabízí kniha filosofa, historika a arabisty Zdeňka Müllera, která se nedávno jako na zavolanou objevila na pultech. Není náhoda, že řekne-li se dnes svatá válka, drtivá většina lidí si představí konflikt islámu s liberálním Západem, ať už názorový, teroristický nebo válečný. Sám autor to nikterak nezastírá, ale úspěšně se pokouší uvádět věci na pravou míru, do historického i společenského kontextu, a poukazovat na možná východiska. Oproti obecně znějícímu titulu se na islámsko-západní řevnivost soustředí až příliš, jak koneckonců odpovídá jeho profesi arabisty i realitě světa. Čtenář by se ovšem mohl dozvědět i jiné věci. Například to, že největší ponížení muslimům nezpůsobili ani křižáci ve středověku, ani evropští kolonialisté v devatenáctém století, ale Mongolové, když v roce 1258 dobyli Bagdád a rozvrátili tehdejší chalifát. Nebo že ve světě najdeme i příklad svaté války mezi buddhisty a hinduisty. Její ukázkou je Bhútán, himálajská buddhistická monarchie, která se s hinduisty nemazlí, v důsledku čehož jich tisíce uprchly do Indie. Ale to jsou v dnes aktuálním kontextu detaily, které se do útlé knížky prostě nevešly.

Synkreze jako hrozba i naděje

Müller obecně vychází z role náboženství ve společnosti a ve světě. I když jsme v uplynulých desetiletích byli svědky rozmachu občanských principů, náboženské motivace nikdy nevyhasly. „Desakralizace politického provokuje repolitizaci posvátného,“ tvrdí v Müllerově citaci francouzský filosof Régis Debray a nelze před tím zavírat oči. Stačí se vrátit k 11. září 2001, k bezprecedentnímu teroristickému útoku na USA. Pachatelé ze zaštiťovali islámem. A nejen to. „Náboženské zdůvodnění atentátů napadená americká strana neodmítla a víceméně přijala,“ píše Müller. V jeho pojetí tedy současný revival svatých válek odstartoval tím, že se posílily extremistické a nesmiřitelné postoje na obou stranách. Do slovníku prezidenta George Bushe se dostala dichotomie dobra a zla – a radikální islamisté začali argumentovat tím, že Západ vede proti islámu křižáckou výpravu. A to, že se Evropa s Amerikou napadenou ve jménu islámu ztotožnila, prý nadlouho ovlivní vztahy starého kontinentu s islámem, muslimskými zeměmi i muslimy na evropské půdě. Tato teze ale nemá příliš pevnou oporu. Už dlouho víme, že ztotožnění Evropy s USA nemělo dlouhého trvání – až na Velkou Británii, Itálii, Polsko a pár malých zemí.

Müller nás ovšem seznamuje i s méně známými, leč zajímavějšími fakty o stavu religie v Evropě a na Západě vůbec. Zdůrazňuje tezi francouzského filosofa Michela Serrese, že opakem náboženství není ateismus, ale lhostejnost. To lze snadno doložit i z bližší zkušenosti. Žijeme v době rozkvětu řady nezávislých a občanských hnutí, ať už orientovaných ekologisticky, feministicky, genderově, multikulturalisticky či jinak. I když jejich „vyznavači“ považují výraz pseudonáboženské směry za urážlivý, nemohou popřít, že jde o lidi nelhostejné. De facto ze stejných důvodů získává na jih a východ od Evropy – a zároveň v Evropě u skupin původem z Afriky a Blízkého východu – na popularitě islám. Je to pochopitelné. Tam, kde nedošlo k odluce státu a církve, se lidé nemohou jen tak „vrhnout“ na ekologii či feminismus, ale chtějí-li doložit svou nelhostejnost, musí zůstat ukotveni v tradici.

Největším nepřítelem náboženství pak v této logice není ateismus, ale synkretismus – míchání a spojování doktrín a tradic. Upřímně řečeno, je největším nepřítelem veškerých fundamentalismů, neboť oproti jejich neměnnosti prosazuje modernitu, která se s minulostí nebo její částí může rozejít.

Padli jsme do jejich léčky?

Islám se stal velmi brzy po svém vzniku expanzivním náboženstvím. Během sta let ovládl z původního areálu na Arabském polo­ostrově celý Blízký východ a severní Afriku. O málo později se s Araby dostal na Pyrenejský poloostrov a odražen byl až ve Francii, roku 732 Karlem Martelem v bitvě u Poitiers. S Turky pak dvakrát pronikl až k Vídni (1529, 1683). Jenže oproti dnešku Müller rozlišuje. Zmíněná expanze byla motivovaná mocensky – územní rozšíření vlivu, státní správy a hospodářského využití. Dnes je to zcela jinak, neboť právě po odražení muslimů od Vídně začal celý islámský svět za Západem zaostávat.

Právě toto zaostávání – hospodářské, techno­logické, znalostní i kulturní – začalo vyvolávat frustrace. A právě z těchto frustrací a jejich projevů se na Západě začal rodit strach z islámu, a to až do té míry, že je spojován se strachem z terorismu. Tento strach se neodvíjí z možnosti vojenského tažení islámu a jeho územního úspěchu, ale z toho, že teroristé hájící se islámem dokážou znejistět celý svět a sebe přitom pasovat na globální hráče. Jejich skutečným cílem není zvrátit poměry na liberálním Západě, natolik jsou racionalisty a vědí, že jejich síly na to nestačí. Ale ve své západní diaspoře bojují za jediný správný islám doma – ať už v Saúdské Arábii, Egyptě či jinde. Západ se cítí ohrožen a neví, jak reagovat. A i když teroristé a jejich příznivci představují mezi muslimskou populací nepatrnou menšinu, přesto cítila i většina muslimského světa po 11. září jakési zadostiučinění.

Proč to tak je? Takovou otázku si klade Zdeněk Müller. Má na zmíněné frustraci a pocitu zadostiučinění větší podíl islám jako takový, nebo Arabové? (Ti sice představují asi jen pětinu muslimů, ale tvoří jakousi mateřskou základnu už proto, že arabština je liturgický jazyk islámu a je jí psán Korán.) Několik základních příčin je po ruce. Muslimské společnosti jako takové nerozvíjejí diskusi. Vše v těchto zemích se tematizuje nábožensky, což posiluje radikály. Autoritářství potlačuje význam středních vrstev, motor modernizace. Lidská tvořivost je umrtvována i tím, že se na ní mohou podílet jen velmi omezeně ženy – polovina talentů jde nazmar. Historik Bernard Lewis to shrnuje následovně: „Představa, že by se člověk a jeho činy mohli ocitnout mimo dosah náboženství a božího zákona, je muslimskému myšlení cizí.“

Jak z toho všeho ven? V tom nemá jasno ani Západ, ani sami muslimové, ale situace není tak beznadějná, jak by se to mohlo na první pohled jevit. Müller tvrdí, že ve svém hlavním cíli Al-Kajda prohrála – nedokázala vyvolat džihád proti saúdskoarabské královské rodině. Ale radikálové i teroristé žijí dál. A co se týče Evropy a muslimů v ní, měli by mít šanci vytvořit vlastní, „evropský“ islám. To je ovšem idea na dlouhou míli.

Svatá válka za svobodu slova

Zdeněk Müller velmi poučeně vysvětluje kořeny náboženských sporů a konfliktů. Nelze se ale ubránit dojmu, že tato optika přehlušuje leccos ostatního. Je pravda, že George Bush po 11. září 2001 vyrukoval s rétorikou boje dobra proti zlu, že z důvodů do jisté míry náboženských vyhlásil kruciátu proti terorismu a jeho pomahačům. Na druhé straně je také pravda, že v Iráku dobytém v rámci této kruciáty spojenci připravili svobodné volby, které demokraticky vyhráli umírnění islamisté, aniž by to křesťanským Američanům vadilo. Navzdory prvoplánové rétorice se tedy chovají do značné míry vlastně tak, jak by si to přál Zdeněk Müller: neházejí všechny islamisty do jednoho teroristického pytle, ale ty umírněné se pokoušejí kultivovat.

Kniha pochopitelně nemohla zachytit události z počátku února, které členitost Západu dokládají ještě více. Při současné „svaté válce“ s islámem se na „naší“ straně vytvořila dvojí fronta. Na jedné straně kontinentální Evropa (především Skandinávie, ale též Německo, Francie, Španělsko, Švýcarsko) trvá na hájení svobody slova, aniž by se příliš ohlížela na pocity muslimů. Na druhé straně Spojené státy, Velká Británie, Izrael a Vatikán svobodu slova za cenu urážky náboženského cítění nehájí a listy těchto zemí – byť nezávislé a svobodu slova hájící – karikatury Muhammada nereprodukují, neboť to považují za zbytečné dráždění a provokaci. Škoda, že právě tento rozpor už Müller zachytit a rozebrat nestihl.

Autor je redaktor Respektu.