Umět žít ve filmu Davida Lynche

V jedné ze scén dokumentu Astry Taylorové s prostým názvem Žižek (film vyhrál loni soutěž populárně-vědeckých filmů v Olomouci) se stejnojmenný slovinský filosof dostane do prodejny s filmy. Návštěva končí mohutným nákupem: hromádka je stále doplňována o nové a nové kusy, které je třeba vidět; Žižek odbíhá od pokladny, protože spatřil další vzácnost a přidává ji k vybraným diskům. Análně hromadící charakter filosofova nákupu, který ve filmové metafoře zastupuje celou konzumní kulturu pozdního kapitalismu, je postaven proti jedné z ikon současného levicového myšlení. Figura má silný ironický náboj, ale v jistém smyslu je to také index, přímé zachycení Žižkova způsobu filosofování a psaní.

Kvanta symbolů vstupují do jeho myslitelské nádrže, kde se přetransformovávají do podoby téměř nepřehlédnutelně velkého množství výstupů, vrstvících se v přednáškách a knihách. Nutkavost tohoto postupu není jen nutkavostí myslitele, nýbrž i doby, z níž čerpá a roste jeho anální – hromadící a vypuzující – neuróza. Intelektuál se stává strojem na zpracování nadvýroby znaků a jeho produktem je další znakový proud, který dál zahušťuje symbolický oběh. Nejdůležitější na tomto pohybu je rotace, která kolos intelektuálních produktů natáčí a sestavuje do uchopitelného tvaru. Svět nadprodukce (zboží, symbolů, zkrátka znaků) si vynucuje orientaci, a tou je i v říši myšlení odchylka vůči ostatním, v případě Slavoje Žižka originální a pro mnohé provokující mix Lacanovy psychoanalýzy a dialektického materialismu.

Proč právě cogito?

Vše, co bylo řečeno, výše platí i pro jeden z prvních překladů Žižka do češtiny, knihu Nepolapitelný subjekt s podtitulem Chybějící střed politické ontologie (přeložil Michael Hauser). Kvůli jakému myšlenkovému spinu má tedy cenu projít více než čtyři sta stran hutného čtení, v němž se Lacan s Hegel objímají téměř na každé stránce jako dva nerozluční milenci? Intelektuální láska sama „o sobě“ nestačí, i když se v Žižkově dialektické podobě tak krásně mění v lásku „pro sebe“. Nepolapitelný subjekt je zkouškou Žižkova tvrdohlavého trvání na možnosti radikálního politického činu, útočícího na pozdní kapitalismus, jenž – posílen proměnami vlastní podoby – sám sebe považuje za nejlepší z možných světů, jakýsi konečný stav lidstva.

Obhajobu své verze možnosti revoluce zahajuje Žižek pozoruhodným způsobem: obranou karteziánského subjektu, který je – například svým dělením na rex extensa a res cogitans či logocentristickou a maskulinní podstatou – podle něj rozmanitými akademickými ideologiemi pořád brán jako příčina všeho zla. Proč právě cogito? Protože, tvrdí Žižek, nikdo dodnes pořádně nepromyslel záhadnou temnotu jeho základu, která dává dynamiku nejen světu nekonečně pružného kapitálu, ale je i možností každé budoucí revoluce. To, že identita není identitní, je velké téma německé klasické filosofie, kterou Žižek zná především skrze Hegela. Jeho očima (které občas pošilhávají po Schellingově spise o svobodě, kde se ne-identita objevuje přímo v božské substanci) čte také Kantův rozbor ve slavné pasáži o transcendentální představivosti, bez níž by nebylo možné žádné poznání, ale, jak ukazuje Žižek, ani žádný subjekt.

Kant tak daleko nedošel. Zastavil se u „slepé představivosti“, která formuje názory, jež přebírá chápavost (rozvažování, Verstand) a později s nimi pracuje rozum (Vernunft). Pohyb představivosti, připomíná Žižek Hegelovými ústy, ale může být i opačný, syntéza názoru není prvotní rovina, je třeba se obrátit opačným směrem, před syntézu, do míst, kde jsou věci rozpojené, aby se teprve mohly složit. Dostáváme se tak na dno existence, před rovinu bytí a ke zrození subjektu. „Tato noc, nitro přírody, které tu existuje – čisté já – ve fantasmagorických představách, je noc vůkol všeho, zde pojednou vyskočí zakrvácená hlava, tam jiné bílé zjevení, a znenadání opět zmizí. Tuto noc zahlédneme, když se lidem podíváme do očí – do noci, která se stává děsivou – před námi se tu snáší noc světa,“ píše Hegel, citovaný Žižkem, který už tady začíná rýsovat lacanovskou paralelu ke Kantovu dělení: rozum se jeví jako Symbolično, shluk symbolů, jimiž se snažíme postihnout svět; chápavost, neboli názor, obsahuje Imaginární rovinu prostých obrazů, které teprve rozumem uchopujeme; čirá představivost, čisté jáství, pak ve svých mebra disiecta objektech předvádí Reálné, vždy část a nikdy celek.

V „noci světa“ se otevírá něco, co ovlivňuje lidský subjekt přímo dějinně. Lidské dějiny by se daly popsat jako snaha udržet člověka vcelku jako subjekt před branami šílenství, do něhož padá v setkání s Reálném, které nelze uchopit. „Hegel je plně v právu, když obrací častou otázku, jak je možný pád-regres do šílenství; skutečnou otázkou je spíše to, jak se subjekt dovede vymanit z šílenství a dospět k ‚normalitě‘.“ I proto Žižek kritizuje Gillese Deleuze, jehož schizoanalýza, zdá se, míří právě k rovině šílenství, když přitakává pojmům, jako jsou stroje touhy či střídání identit. Žižek neprotestuje proti tomu, že Deleuze přijímá rozštěpenost subjektu, ale proti tomu, že s tímto rozštěpením nebojuje a poddává se mu. Podobně napadá i Foucaulta, jemuž nemůže zapomenout, že málo upozorňuje na „původní“ trhlinu (Hegel mluvil o roztržené ponožce sebevědomí) a obrací se ke společensky produkované biomoci, ačkoliv její odhalení nic neřeší, právě proto, že nemyslí „noc světa“.

Vpád násilí

Ke klasické strategii boje s přirozeným rozštěpením lidské subjektivity patří ideologie. Trhlinu zaplňuje obraz Velkého Druhého, který přináší Zákon, jímž se subjekt může řídit, aniž by si musel připomínat propastnost svého „základu“. Je to řešení účinné, ale také pohodlné, a jak ukázaly dějiny, i nebezpečné, protože v orgiastické, fanatické verzi zbavuje člověka svobody volby a přivádí na svět bezohledné násilí. Ale ani rozpad klasických ideologií – náboženství, marxismu-leninismu atd. – toto zmizení Velkého Druhého podle Žižka nepřineslo nic dobrého. Dostali jsme se jen do bodu, v němž místo Zákona vládne Reálno samo a fantasmagorické zbytky „noci světa“ v podobě pozdní moci kapitálu s námi točí, jak chtějí, a my se v tomto reji ještě tváříme jako spokojení lidé. Šílenství považované za normalitu. Co tedy Žižek navrhuje?

Především obnovení politična, které zničila liberální renesance na konci ideologií tím, že ideologie odmítla. Žižek ji v jistém smyslu rehabilituje, protože jedině taková bojová vyhraněnost vůči kapitálu podle něj otevírá prostor ke skutečnému politickému činu (Badiouově Pravdě-Události), který vždy přináší novou definici politického prostoru, úplnou proměnu vládnoucího symbolického řá­du. Číst Žižka v takových pasážích vyžaduje nadhled, protože nutně nadejde chvíle, kdy se čtenář musí vyrovnat s vpádem násilí. Žižek je přímo spojuje s odvahou k činu. Máme jen dvě možnosti: buď vytrvat ve stavu, ve kterém jsme, a snažit se o jeho kosmetické vylepšování v rámci obecně uznávané nadvlády kapitálu, která používá k obraně i strašení návratem k totalitarismu; druhou možností je změnit podstatu systému a potom se smířit s tím, že to může bolet všechny, včetně našeho těla.

Žižek nabádá k druhé volbě, která jediná prý snese takové označení. Je to volba mezi špatným a ještě horším. Ale je to také, jak tvrdí autor, jediná cesta ke svobodě. Etičnost takového činu, který musí snést i případnou nutnost násilí, vychází z posledního přikázání, které zůstalo po Velkém Druhém a které Lacan shrnuje do maximy: Nekompromituj svou touhu! Je to vypjatá pozice, ale na papíře snadno a dobře srozumitelná. Horší to začíná být ve chvíli, kdy se Žižkovou vizí vystoupíme mimo knihu, na ulici. Hegelovské šílenství „noci světa“ se náhle vrací s až tělesnou osudovostí a klade závažnou otázku: Budeme někdy umět žít ve filmu Davida Lynche?

Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.