Smolný den povozníkův, odvážný oranžový provázek, proměny jedné darované masky, šepot mimo plátno. Motivy rané a současné tvorby autora, považovaného za zakladatele africké kinematografie, spolu (a s námi) souvisejí.
Je už zvykem klasicky pojaté historie, že dějiny čehokoli se pyšní svým zakladatelem, pilířem, otcem či podobně nadneseně pojmenovanou osobou, která byla při tom, když „to“ vznikalo. Bývá pak oblíbenou zábavou badatelů, dohadovat se o skutečnosti, kdo z těch mnoha, co se pohybovali okolo, byl ten úplně první. Musím se přiznat, že rozdělování na nesmrtelného hrdinu a ty ostatní mě příliš nezajímá. I když v případě senegalského režiséra Ousmana Sembeneho a vzniku afrického (subsaharského) filmu není jeho prvenství vlastně zpochybňováno, není to hlavní důvod, proč mě tento dnes již třiaosmdesátiletý autor zaujal.
Ostatně on sám se ke svým dějinným úspěchům a vůbec k historii celého svého života staví vágně: „Opravdu neumím vykládat o svém životě – neznám sám sebe.“ Sembenovy filmy jsou podivuhodné právě tím, jakým způsobem se jejich autor pořád dál vyvíjí, o čemž svědčí i jeho zatím poslední film z roku 2004 Mooladé,oceněný na canneském festivalu v sekci Jistý pohled. V Sembenově dlouhé filmové kariéře se zrcadlí i sám vývoj afrického filmu. Stačí vedle sebe postavit třeba jeho dvě raná díla Borrom Sarret a La Noire (Černoška z...) ze šedesátých let a již zmiňované Mooladé.
Griotové v noční škole
Borrom Sarret bývá považován za jeden z prvních krátkometrážních filmů natočených africkým režisérem. Hlavním hrdinou dvacetiminutového snímku je majitel rozpadajícího se povozu a vychrtlé muly, který se živí převážením nákladu a lidí po dakarském předměstí. Režisér bez emocí, s odstupem sleduje jeden jeho smolný den. Převozník se v něm s vidinou velkého zisku nechá zlákat zakázkou do lepší čtvrti, kde mu vzápětí strážník povoz zabaví, protože muž nevlastní potřebná povolení. Zápletka je jednoduchá podobně jako způsob snímání, ovlivněný tehdejšími novými vlnami. Borrom Sarret je jasná ideologická obžaloba africké post-koloniální chudoby: srovnávací záběry špinavého předměstí a moderního centra Dakaru jsou značně výmluvné. V podobném duchu se nese i Černoška z..., snímek považovaný za první celovečerní africký film, který během šedesáti pěti minut vypráví příběh mladé Senegalky, jež odcestuje do Francie s cizí rodinou jako chůva. Po příjezdu se však její představy o pohodlném životě v nové zemi rychle rozplynou a z Diouany, jak se dívka jmenuje, se rychle stane služka pro všechno – novodobá otrokyně bez známky respektu.
Oba Sembenovy rané filmy jsou typickou ukázkou počáteční africké tvorby, která neměla nic společného s hollywoodskou zábavou a lehkovážností. Produkce tehdejší doby je trefně nazývána „école du soir“ (noční škola). Posláním filmů nebylo pobavit, nýbrž vzdělávat, upozornit na aktuální problémy. Sembene se i přes své kinematografické úspěchy vždy považoval především za spisovatele, kniha se však mezi silně negramotnou africkou společností ukázala jako médium omezeného vlivu, proto se rozhodl pro režisérskou dráhu. Po vzoru místní tradice kmenových vypravěčů – tzv. griotů, kteří střežili v paměti a přenášeli dalším generacím důležité události vesnice – se začalo prvním filmařům říkat „novodobí griotové“. U nejstarších afrických snímků tedy bylo nejpodstatnější, že vůbec vznikaly, že přednesly významná téma, která zpracovali způsobem přístupným co nejvíce divákům. Nechci snižovat uměleckou kvalitu oněch průkopnických děl, nicméně jsou pro ně typické některé začátečnické nesnáze vznikajícího průmyslu, např. neexistence herců, jež nahrazovali typově vhodní neherci (řeč byla na plátno přenášena v podobě cizího voice-off, aby neumělý projev nepůsobil rušivě).
Zároveň se však v těchto prvních Sembenových filmech objevuje mnoho motivů a prvků, které můžeme nalézt i v jeho pozdějších opusech včetně nejnovějšího Mooladé. Mám na mysli například hlavní ženskou postavu filmu Černoška z..., která je první z mnoha odvážných a soběstačných hrdinek z dalších Sembenových snímků (například Peněžní poukázka z roku 1968). Přes silně machistické prostředí afrických měst a především vesnic se režisér nikdy netajil svým obdivem k silným ženám a při každé příležitosti zdůrazňuje význam ženského prvku v tamní společnosti. „Co já vím, tak Afrika je rodu ženského. Pokud se mohu vyjádřit, a je možné, že mé vědomosti jsou trochu omezené, opravdu si nemyslím, že dva tisíce let křesťanství přineslo více lidskosti. Když se podíváte na africkou výchovu, jejím základem je vždy idea ženskosti, o níž mluvím. I když mluvíte o mně nebo o mém otci, ženy nám většinou pouze poskytují iluzi, že něco kontrolujeme. Vždyť i naše plodnost záleží na kontrole ženy. Bez ženy nemůžeme dělat nic. A já si myslím, že je to tak dobře.“
Právo azylu
Obdobně jako zajímavé ženské postavy se v dalších Sembenových dílech často objevuje i důležitá symbolika předmětů. V Černoška z... je to dřevěná africká maska, kterou věnuje Diouana francouzské rodině. Věc, která zpočátku symbolizuje přátelství, se postupně proměňuje ve znak přivlastňování si africké kultury i Diouany samotné, když maska chvástavě visí v bytě tak, aby ji žádná návštěva nemohla přehlédnout. V závěru pak předmět zastupuje nemizící výčitky, jež pronásledují otce francouzské rodiny – stejně jako chlapec, který za tátou utíká s onou maskou na obličeji. V Sembenově nejnovějším snímku hraje podobně důležitou roli oranžový provázek natažený před vchodem domu Collé Ardo, ženy, která tímto gestem zahájila „mooladé“ – právo azylu, které poskytla čtyřem dívkám, jež utekly od obřadu obřízky. Režisér si vysloveně pohrává s touto zdánlivě banální rekvizitou a v náznacích na něm ukazuje stupňující se napětí celého příběhu. Nejdříve vidíme přes provázek neohrabaně přelézat malé batole, potom se vedle něj škádlí několik kůzlat, vzápětí však přichází první nepřítel v podobě nesouhlasícího syna a za ním již následují rozzlobené matky dívek, ženy provádějící obřízku a nakonec i muži stojící v čele vesnice.
Přestože silným a aktuálním tématem ženské obřízky (děj filmu se odehrává v Mali, ale musel být natáčen v Burkině Faso, jedné z mála afrických zemí, kde je tento zákrok již zakázán) navazuje Ousmane Sembene na linii svých starších angažovaných filmů, je Mooladé v mnoha směrech velmi odlišné. Především co se týče využití filmových prostředků. Režisér pečlivě pracuje s barvami, zaplňuje vesnici teplými přírodními odstíny, které dotvářejí domáckou atmosféru tamního pevně sevřeného společenství. Důležitou roli hraje i zvuk, často mimo obraz. Nářky vystrašených holčiček čekajících na obřízku dokreslují dusnou noční, téměř čarodějnickou atmosféru. Zvuky všudypřítomných oblíbených rádií, které muži ženám později zabaví a naházejí na jednu hromadu, zase symbolicky vytvoří nesrozumitelný shluk slov, bláznivý jako situace samotná. Rozdílnost oproti dřívějšímu pojetí lze vypozorovat i v hlavních postavách filmu. Collé Ardo je sice opět silná odvážná žena, tentokrát ovšem nezastupuje pouze režisérovu tezi, ale je samostatnou, do posledního detailu propracovanou figurou, s níž soucítíme, máme o ni strach, získává naše sympatie. Ostatně i samo téma filmu ukazuje na posun typický rovněž pro celou současnou africkou kinematografii. Zlo již nepředstavují pouze cizinci a koloniální mocnosti, nýbrž i sama Afrika, často zbytečně svázaná tradicemi, co dávno ztratily smysl (pokud ho kdy vůbec měly), a v dnešní moderní době jsou jen těžko udržitelné. Střet nového a starého je aktuálně jedním z hlavních motivů mnoha afrických filmů, včetně snímků Ousmana Sembeneho, jehož další připravovaný snímek o vládní korupci Krysí bratrstvo se bude odehrávat tentokrát ve velkoměstě. Jak se v případě tohoto režiséra stalo zvykem, jeho vyprávění je opět velmi aktuální.
Autorka studuje filmovou vědu na FF UK, nyní je na studijním pobytu v Madridu.