Nicota, tlení, trouchnivění, bezbřehé propadání, úzkost, hrůza – takové motivy se objevují ve sbírce Bludná domů, třetí básnické knize Petra Fabiana. I tentokrát se Fabian představuje jako meditativní básník, jenž se ke světu spíše než prostřednictvím smyslů vztahuje aktem reflexe, jako básník, který se pokouší vykročit za horizont jevícího se světa.
Autorův fikční svět mnohdy kotví v podzimní či zimní krajině, v temné, přízračné krajině, obrácené k večeru, noci. Do básní však pronikají jen útržky prostoru, texty nejsou popisné či impresivní, zachytit atmosféru nebylo Fabianovým záměrem. Ve své poezii se snaží přesáhnout neproblematický a jednoduše se nabízející přirozený řád, krajina mu je od počátku místem kontemplace. Také texty této sbírky se vyznačují existenciálně a metafyzicky zatíženou výpovědí.
Fabianovy básně tepají „stálým neklidem někam, odkud už není návratu…”, jsou plné bludných pohybů – propadání, rozkládání, ztrácení se, přibližování a vzdalování. Motiv domu, domova, tedy existenciální ukotvenosti, se v jeho tvorbě neobjevuje poprvé, použil ho již v názvu prvotiny (Dům mezi okny). Obývá však lyrický subjekt dům – zabydlený prostor? „A jsi tu doma. Šedý prach/ sype se z nebí. Do okenic/ naráží vítr, před kým zavíráš?/ Studeno. Šero. Z vody, očnic, ze lbí// svých mrtvých hádáš.” Vlastní mu je spíš bezdomovectví, pohybuje se mezi světy, v cizotách.
Lyrický subjekt jako by byl vykořeněn svým směřováním k „jinému”. „Jiné”, „jiný řád” se nenalézá pouze za horizontem žitého světa, není od něj oddělen, je v něm rovněž nějak přítomen, kupříkladu jako esence nebo jako prostor smrti, který sem stále zasahuje. Prostřednictvím smrti – připomínané plynutím času, očekávané, všudypřítomné – je ale zároveň hranice tohoto světa nejčastěji překračována. Fabian je autor jednostrunný, monotematický, v jeho tvorbě nacházím motivickou i formální návaznost. Téma smrti jeho psaní provází od prvotiny, žádnou z knih však obrazy a pocity smrti tolik neprorůstaly.
Ačkoliv básně mnohdy obsahují dynamizující prvky (určitá fragmentárnost, přesahy, rytmizace), kvůli své sémantické a obrazové komplikovanosti působí staticky. Někdy jako bychom vstupovali do šedé, strnulé, neproniknutelné hmoty, pořádané sevřeným tvarem, pravidelnými čtyřveršovými, rýmovanými strofami. Autor vedle této převládající formy užil rovněž formu básně v próze či kratších, spíše nerýmovaných textů, jichž v poslední sbírce ubylo.
Fikční svět Bludné domů se zdá být neprůhledný a nepřístupný. Neurčitá odkazování, neurčité směřování, zatajený aktér. Tento dojem spoluvytváří abstraktní obraznost, jíž se autorovo vidění od počátku vyznačuje („Znovu, sesypávat/ se ve střed sledů, jež míjí zpěvem// obrys rozladěných hodin/ celistvosti.”). Abstraktní se však v metafoře slévá s konkrétním, zejména pak v autorem zhusta používané metafoře genitivní (poštolky šera, syrové maso očekávání, lehká těla dnů, brázdy šera), kterou lze tohoto efektu nejsnáze dosáhnout.
Fabian je typem intelektuálního básníka – čtenáře sice nechytá do sítě narážek, svůj fikční svět ale konstruuje, ke skutečnosti (zobrazené v textu) nepřistupuje jako někdo, kdo ji bezprostředně prožívá, nýbrž jako ten, který se jí racionálně zmocňuje. Mnohdy však sklouzává k vykonstruovanosti, k významově přetíženému, překomplikovanému verši. Sémantická souvislost mezi motivy je zastřená, za tímto zastřením však občas trčí prázdno, hloubka jen předstíraná. Fabian si oblíbil paradox, figuru, jež se velmi často stává prostředkem, který slouží jen rádobysložitému, pseudoproblematickému zachycování skutečnosti. Nadměrná kumulace genitivních metafor působí šroubovaně a mechanicky („Blátivá hráz velké vody psů…”; „...a země před očima zakusuje se do příchozího, postupujícího syrovým masem očekávání k bílým saxofonům kostnaté, na vahách převažující tmy. Nářek přirážení do zdí nerozhodného šera. Kobercový dům zkažené vody v cestě, jsi maličký nebo ten velký: netečně přihlížející tenorům stoupání, napitých mléka sprostoty.”). Rovněž banální obrazy veršům na působivosti nepřidávají (beránková tma, medový pokrm naděje, tělo bolesti; „V dálce/ kynoucí večer, jako v míse/ těsto toho, jenž nezahálel.”).
Jestliže se obrazivost a reflexivnost v Lomových polích ještě spájela, zde má tendenci se rozpojovat. Jako by se řeč chvílemi stávala pouhým nástrojem, autor až příliš opouští „prostor poezie”, namísto toho, aby se skutečnosti zmocnil básnickým slovem, o ní pojednává („Umíráme celý život pro takový zlomek/ času, v němž cítíme za neodvratností/ smrti spřízněnost. Koho, s čím?”). Význam se sice jednoduše neobnažuje a nenabízí, reflexivnost je ale hodně hmatatelná, vystupuje na povrch textů, nadměrně z nich vyčnívá. Tento typ explicitnosti, který z reflexe dělá rozumování, zbavování poezie její jedinečnosti tím, že se převádí na jinou aktivitu ducha, představují rizika, která jsou s reflexivní poezií spjata; ne vždy jim Fabian dokázal úspěšně čelit.
Fabianovo tvůrčí gesto se někdy deformuje, proměňuje v křeč. Do jeho textů se nevstupuje snadno. V některých básních však práh sdělnosti přestupuje přespříliš chtěně a nuceně. Sémantická zatíženost se snadno mění ve ztěžklost, v násilné zavíjení textu do sebe. Tehdy se básnická krajina stává zmrtvělou, nemůže promluvit, prolomit se do čtenářovy paměti; tehdy jako by básník nedokázal vystoupit z říše neviditelného, překlenout průrvu mezi viditelným a neviditelným nebylo v jeho moci.
Důležitým principem Fabianovy poezie je odhalování, jeho psaní jako by bylo hnáno touhou probořit se k podstatě. Zabydlel se v určité poloze, jíž neopouští. Jeho poloha sama o sobě není neobvyklá, má blízko ke kontemplativní, mytizující, spirituálně orientované linii. Uvnitř ní však vzniklo množství veršů bez básnického vidění, spousta ornamentální, emblematické, konvenční a infantilně neproblematické poezie. Fabiana lze přirovnat k Pavlu Kolmačkovi (sbírka Viděl jsi, že jsi), jemuž se nepodobá tvarem, ale existenciálním a metafyzickým zatížením výpovědi, také Kolmačka se pokouší nahlédnout za přirozený řád.
Svou monotónností a nebarevností Fabianovy verše připomínají tvorbu Kateřiny Rudčenkové; i v její poslední knize (Popel a slast) dominuje tematika smrti. Ačkoliv jsou její básně obdobně temné, jejich poetika i fikční svět se odlišují. Avšak také tvorbě této autorky je vlastní existenciální naladění, silná reflexivnost a problematické, pod povrch se deroucí zobrazení skutečnosti. Oba autoři debutovali kolem roku 2000 (Rudčenková 1999, Fabian 2001), v kontextu děl básníků vstoupivších tehdy do literatury (Kučera, Koten, Riedlbauchová, Čermáček, Ohnisko a rovněž R. Malý) se právě poezie Rudčenkové a P. Fabiana (navzdory uvedeným výhradám) vyznačuje největší osobitostí.
Autorka je bohemistka.
Petr Fabian: Bludná domů. Brno, Weles 2005. 72 s.