Patřit dočasnému

Kateřina Rudčenková, prozaička, dramatička a především básnířka, publikovala v rozmezí pěti let tři, na zdejší poměry značně obsáhlé básnické knihy. Bohužel té poslední, sbírce Popel a slast, uškodilo, že neprošla dostatečně přísným redakčním výběrem, jenž by z ní vyřadil některé méně zdařilé texty a dodal jí tak na intenzitě a vyváženosti.

Sbírka sestává z částí Přijď setmění a Popel a slast, dále rozčleněných na dva a čtyři pododdíly. Přítomny jsou středně dlouhé (20 až 27 veršů) i kratší básně, někdy pouhá dvojverší či trojverší, rovněž jeden prozaic­ký text. Rudčenková zde pokračuje v již dříve započaté linii, patrné v předchozích básnických knihách. Chvílemi se chce ironicky podotknout, že verše „…vleču za sebou několik scén,/ které se donekonečna prolínají…” byly míněny jako autokomentář. Autorčina poezie se zdá monotónní a do jisté míry snad i jednotvárná je. Tematickou jedno­stejnost však vyvažuje svébytná poetika, vícevrstevnatost, emocionální angažovanost subjektu. Ve srovnání s předchozími sbírkami, obzvláště s tou druhou (Není nutné, abyste mě navštěvoval, 2001), se přetrvávající polohy prohlubují a některé přibývají. Existenciálnost a reflexivita, výrazné znaky autorčiny poezie, sílí.

Reflexivitu umocňují prostředky formálně-stylistické. Podtrhují ji kupříkladu otázky povahy spíše rétorické, které se v textech mnohdy vyskytují. Rudčenková netematizuje slovo, marnost řeči či nemožnost vystoupit z mlčení, řeč se obnažuje přímo v promluvách. Básně jsou rozhovorem, akt řeči je odkrýván, a i když ho pomineme, rozhovorem zůstávají – se sebou, s druhým, s nahlíženou skutečností; jsou implicitními, a je-li přítomen další subjekt, také explicitními dialogy.

Obnažení aktu řeči koresponduje s povahou formy. Stavba básní je uvolněná, prozaizovaná, nesvázaná rýmem (rým je sporadický, spíše asonance, autorka občas dynamizuje rýmem vnitřním), větný celek přesahuje hranici verše, syntax je rozvitá. S prozaizací ladí i střízlivost v užívání tropů (často „pouhé” přirovnání), oproštěnost od epitet, tendence k předmětnému zobrazování. Emocionalita veršů sbírky Popel a slast není utvářena prostřednictvím metaforiky či metonymie. Naléhavost posilují anafory, otázky, jejich kumulace, přímé pojmenování sdělované skutečnosti; nepřítomnost zašifrovaných obrazů však leckdy nevede k jasnému a srozumitelnému významu, neboť šifrou se stává samotná skutečnost. Fikční svět knihy je civilní i přízračný, temný. Subjekt – „já”, „ty”, či kolektivní „my”, jež výpovědi dodává nadosobní platnost – mnohdy krouží kolem sebe sama, dotazuje svou identitu. Kým je – „vlhkým stínem, přítmím, sytým pachem plísně a dýmem”? Kým se zdá být? Někdy je oddělen (motivika zdí), uzavřen v kruhu, v němž naráží jen na sebe. Tušení samoty, neboť i ti, co tu nyní jsou, brzy už nebudou přítomni – to je jeden z jeho modů vivendi.

Nechci zestárnout

Hlavním údělem subjektu je existence unášená časem; téma, jehož význam nebude nikdy setřen natolik, aby nemohlo být znovu a s novou naléhavostí nastoleno. Čas není pouhým emblémem, naopak, stává se ostře prožívanou daností. Právě kolem něj se seskupují další motivy a témata. Subjekt, věci, děje mizí, zanikají, jejich esencí je dočasnost: „Zachytili jsme čas, nebo on se zachytil v nás.// Patřím dočasnému,/ mezery v keři černého bezu,/ vítr v nich.” Zapomínající subjekt exi­stuje mezi minulostí a budoucností, minulost je však mazána i v paměti a budoucnost je neznámá, neurčitá. Přítomnost se tudíž stává fází nejistoty, vytrženosti, nikde nekoření a není známo, kam směřuje. Mezi oběma fázemi se nenachází kontinuita, linka je trhaná. Vzpomínka je iluze bytí, jež čerpá vědomí sebe z jasně ohraničené minulosti, ze které se napájí přítomnost. Minulost je však zpodobena také jako hodnotový protiklad k přítomnému, mezi ní a přítomností se nalézá hranice.

Subjekt sní o ztrátě tělesnosti, o tom, aby nebyl dotýkán časem („…nechci zestárnout jako žena u druhého stolu/ jejíž vlasy se více podobají paruce […] vůbec nechci svou tělesnost která mě svírá/ jako nepohodlná kajuta…”). Posun času kupředu je úzce spjat se smrtí. Sepětí života a smrti je zobrazeno například prostřednictvím tradičního motivu jara. Vzkříšením života čas postupuje, zároveň se sesouvá do smrti. Na líci žijeme, rub – již se rozpadáme („Ještě jdu, ano,/ ale s tělem napůl vnořeným pod zem…”).

Ve své tělesnosti je subjekt pevně ukotven. Tělo (občas vyobrazené prostřednictvím dílčích motivů) je ale dvojznačné. Jím je subjekt zasazen do světa – jeho povrch, kůže je prostorem popisovaným trváním, životem –, zároveň však propadá zkáze času. Již název sbírky na tělesnost upomíná, poukazuje na její dvojpólovost. Popel a slast – smrt a erós. Spojení, jímž Rudčenková připomíná tvorbu Zbyňka Hejdy; u tohoto autora jde však o souvztažnost stálou a principiální, navíc obsahující jiné akcenty. Rozkoš je sama o sobě dvojsečná – utrpení i slast, někdy až k nerozlišení: „Noří se do tebe. Rozkoš, blesk./ Zvedá se na kolenou a pažích.// Dávno už nevíš,/ zda jde o slastný vzdech, nebo úpění,/ rytmický pochod za rakví,/ nebo milostné přirážení.” Erotično je v této sbírce naturalistické a otevřené. Druhý je ten, jímž lze plašit noc, někdy naopak dochází k odcizení, neprotnutí. V erotičnu se vlastně skrývá pól bytí vůbec.

Mezi sbírkami Kateřiny Rudčenkové je patrná sémanticko-motivická i formální kontinui­ta. Sbírka Popel a slast je bohatší, co se týče významu, v Ludwigovi je více estetizována forma. Anafory, otázky, syntaktické paralelismy jsou v poslední sbírce zachovány, avšak krátké tvary adjektiv, kakofonie, neologismy, archaismy či prvky obecné češtiny mizí. Oprošťování a obnažování významu spoluvytváří stylizaci autenticity, avšak není to tato stylizace, nýbrž větší motivická komplikovanost a kondenzace tématu, co výpověď skutečně prohlubuje. Básně Popelu a slasti ostatně nejsou příkladem poezie, která se zbavuje formy, takzvané literární veteše, což bývá za autentičnost mylně pokládáno; střídmost v obrazivosti je vyvažována figurami.

Autorčino vidění je ostrý skalpel, který proniká k pásu temnoty, jež se nachází ve skutečnosti. Někdy však pod tíhou kladené skutečnosti klesá, topí se v ní, báseň se mění v pasivní záznam myšlenek, „silných” událostí, v deskripci. Ne vždy je téma básnicky přetvářeno; tehdy se tvůrčí gesto vytrácí, jako by snad slova „My s tragickýma očima/ dokážem zmizet ve viděném…” byla vztažena i na tvorbu samu. Reflexe je místy těžkopádná a texty chvatně nahozené. Celkově se však v poezii Rudčenkové projevuje tematická tíha i osobitý rukopis, kterými se výrazně vpisuje do kontextu současné české poezie.

Autorka je bohemistka.